SEN O ATLANTIDĚ

A USPOŘÁDÁNÍ IDEÁLNÍHO SVĚTA, MÁ SNAD KAŽDÝ ČLOVĚK OD PRADÁVNÝCH DOB DO DNEŠKA V SOBĚ. 

Většinou, to co hledáme najdeme, o bájné Troje si mnoho lidí snilo svůj sen a když se našla byla zpochybňována, málokdo nemá sen najít ten bájný, zakopaný, zaplavený a ztracený svět v moři Řecka, bahně Španělska, nebo v Bermudském trojúhelníku ale hledáme a toužíme najít ty ruiny, nebo ideu samu o zřízení, podoby Platónského ideálu. 9 600 př. n. l.  za dob Solona žil-byl, za Herkulovými sloupy (dnešní Gibraltarský průliv) kontinent o velikosti Asie. Podle řecké mytologie této oblasti panoval Poseidón, bůh moří; název „Atlantida“ je odvozen od jména jeho nejstaršího syna Atlanta . Poseidón měl se svou manželkou Kleitó, celkem deset synů (patery dvojčata) a Atlantida se proto administrativně dělila do deseti provincií. 
I Mínojská civilizace, mohla být oním ideálem kultury ducha i těla, a leží-li ty divy, třeba na dně, pohřbena ochromující katastrofou Santorinského vulkánu, nebuďme prosím pyšní. Ani kultury starého Říma, jejichž sláva se hvězd dotýkala, jak i naše Libuše věštila Praze, netrvala na věky A budu-li žvanit o tom, že každý tu Atlantidu hledá a nenachází-li ji v sobě, nenajde ji za celý život. Ne nebudu hnát nikomu vodu na jeho mlýn, a číst, vždyť to říkám! To ne zájmem o středobod světa, tedy o sebe, najdeš Atlantidu ale zájmem o svět, lidi na té modré kuličce, ať jsou bílí, černí, žlutí, chudí nebo bohatí. To ne slogan měj se rád, je dobrý, ale měj rád lidi, ať jsou jací chtějí, chudí, špinaví, hladoví a zlí, ty jsi schopen a povinen člověče, je měnit, vychovávat k obrazu Božímu, aby se nevrátili do lůna přírody a k Darwinovu odkazu.  

Utajená historie

KOLÉBKA BOHŮ

ODKAZ

 

 

ODKAZ

Ráda se šťourám v prapůvodu kultur a souběhem s biblickou starozákonní pravdou si dávám dohromady své vlastní teorie o člověčenství. Babylonská věž a teorie o zmatení jazyků při její pyšné stavbě, říká něco o tom, jak je běžné a stále častější to, že ač mluvíme stejnou řečí, málokdy si nejen rozumíme ale jak nejsme ani ochotni se o to snažit a když něco je jinak, nežli si představujeme, rychle a bez zájmu se odvrátíme, aniž jsme ochotni si věc domyslet do důsledků a opravdově se o ni zajímat.  Výmluvou na čas a vytíženost často zakrýváme nedostatek empatie a lhostejnost. Hledáme a sníme o ideálním světě Bájné Atlantidy a nehledáme ve svém nitru. 

cooltext1660990251

cooltext1660993613
tumblr_n8mu0oUpQs1rk1qp5o1_500[1]

Reklamy

19 thoughts on “SEN O ATLANTIDĚ

  1. Liebe Anna danke für deinen lieben Kommentar die Sonne scheint und kein Regen in Sicht was will man mehr sei ganz herzlichst gegrüßt Klaus aus Köln

  2. Hledáme a nenacházíme, ale to nevadí, při tom hledání najdeme jiné a také pěkné věci, místa a lidi.
    Mám dojem, že podle jedné teorie Atlantida se nachází na místě dnešního Turecka.

    1. Dlouho jsem ji hledala, již jsem přestala
      ona totiž není k mání, každý ji shání.
      A ta teorie, je tak trochu zlá, nežli poznáš,
      že ji každý v sobě má…………

    1. Děkuji ann za video, hledala jsem stejné s titulky, nebo v češtině, nenašla jsem a ani vložit titulky do tohoto nelze, je to škoda, nerozumím.
      Hezký večer. Anna

      1. Oh, das tut mir leid und war nur von mir sehr dumm!
        Kann bei deinen schönen Videos für mich auch die Sprache nicht verstehen, aber mich an der Musik und den Bildern freuen.
        Liebe Grüße Ann ❤
        Oh, omlouvám se, a byl jen velmi hloupé ode mě!
        Nemůže rozumět jazyku, pro mě na vašich krásných videí, ale těším se na hudbu a obrázky.

  3. Když jsem našla ten interaktivní obrázek chaosu, běhal mě mráz po zádech, ta fobie má název, jen se mě nechce ho hledat a někdy mám podobný pocit, když narazím na stránku a rozhovory určité skupiny lidí, je to jako BABILON A ZMATENÍ JAZYKŮ.
    Sedmikrásce bych ráda dala naději, že pád naší kultury snad, nebude tak rychlý, aby ho její děti zažily.
    Aves děkuji za pocit všeobsažnosi.
    A Jarušce chci říci, že členem toho klubu, co na něj dávám odkaz nejsem, moje víra v Boha a stvoření člověka je neotřesitelná, jen se tím ráda a dobře bavím, možná, ty docela slušné teorie, na rozdíl od mnoha pochybných, (třeba ve videu) vás také pobaví? Většinou dávám na úsudek a na vybranou každému a moc mě těšilo děvčata, že stejně jako já, jste hravé, i když základní myšlenka je „vážná„ ?

    1. Milá aves, vzhledem k několika minulým diskusím a článkům tady, v podstatě věnovaným základní myšlence autorit a vlivu současné výchovy na naprostý úpadek těchto tradičních hodnot, se mě nechce pokračovat v diskusi u Sedmikrásky na toto téma, je to bezpředmětné.
      Jen bych vám, tedy vaší generaci přála, aby se nekonformní výchova, neobrátila jednou proti vám. Doba se sice změnila ale moje dogmatické postoje, byli, jsou a budou věčné, že já, ty, vaše dcery a synové buď jsme, byly jsme, nebo budeme matkami a otci, to co vložíme do svých dcer a synů, nám bude jednou opláceno stejným a nevymažeš to ničím? A věř, že je to moje osobní zkušenost.

      1. Já to chápu. Problém je, že mám dojem, že mluvíš o jiných lidech, než jsem já, Sedmikráska a spol. Vychováváme jinak než Vaše generace. Ale vychováváme také jinak, než většina té naší generace. A tak ačkoliv jsou Tvé rady dobré, nějak nezapadají do toho, co prožíváme zrovna my… však s Tebou můžeme do značné míry všechny souhlasit. Teoreticky. A při té výchově doufáme, že se vyhneme chybám, které jsme sami na sobě zažili. Tedy hlavně ty, které mají se svými rodiči, matkami, dnes problém. Já naštěstí k nim nepatřím. Pocházím z rodiny, kde odjakživa vyrůstalo několik generací společně. I dnes to stále platí – matka, otec, sestra, jejich dvě vnučky. A občas i já a jejich druhá vnučka o téměř 20 let mladší než ty druhé vnučky. Spousta generací a bez sporů. Ale hlavně proto, že jsme všichni nějak od přírody tolerantní. Svobodní a slušní. Nic z toho, co Ty zažíváš, já v té své rodině nevnímám, nezažívám.

        1. Ani já ne, jen čtu a dost nelibě vnímám ducha doby kolem sebe a v tom, že odpovídáš obojakým způsobem, „jako by jsi si nechtěla rozlít mléko na svém stole„ nelibě reaguji na hanlivého pojetí rodinného života, dej si rozhovory do širších souvislostí, mě tedy jako matky a babičky se to dotklo a to velice a těch jejich, je mě upřímně líto, nebuď poplatná ale přímá. To, jak se tam mluví o mámách si zasloužilo trochu tvrdosti.
          Již jsem ti psala že tvá osobnost, tvé soukromí, je jedna věc, neznám tě? To co se píše na blogu, je věc druhá a já nejsem povrchní pozorovatel a když někdo přitakává tam, kde by měl oponovat, udělám si svůj vlastní názor a nepapouškuji abych se zalíbila, stejně jako s pánem, co morálnostním výplodem zastíral xenofobní pozadí svého názoru, kdyby šlo o Bílé lidi, ne Indy, jistě by projevil více tolerance?

          Velice silně vnímám, že začíná být normou to, že pravda je neslušná?

          1. V čem vnímáš, že jsem se vyjadřovala obojetně? Jak tady, tak tam říkám, že je potřeba zamyslet nad pozadím toho, co bylo řečeno. To, že nečteš povrchně, je výjimečné, nicméně záleží na tom, jakou optikou se člověk dívá. Pokud vše posuzuješ optikou „ducha doby“, může se snadno stát, že odsoudíš něco a někoho, kdo si to nezaslouží. To, jak se tam mluvilo o mámách, bylo založené na konkrétní rodinné situaci těch daných blogerek. Je jistě smutné, že tak o svých matkách musí hovořit, a nejspíš by to i ty jejich matky mrzelo, ale pokud tak hovoří, tak by se nad tím měly zamyslet hlavně ty matky. Proč. A ne hned dcery odsoudit, že jsou neuctivé. Je to tak, jak to říkáš. Co zasijeme, sklidíme. Má matka zasila něco jiného. Ony zasily něco jiného. A někdy to není ani vina matek, ani vina dcer, je to prostě dané tím, že si prostě z nějakého důvodu, který by dlouho hledal vyškolený psycholog, nerozumí a musí k sobě hledat cestu. Možná vychovaly ty matky své dcery špatně… ale ne tak, že dcery jsou špatné, ale tak, že matkám se něco nepovedlo. Širší souvislosti mohou nabývat různých podob, vrstev a vlivů. Kdo jsme, abychom tvrdě odsuzovali dcery tam, kde problém je komplexní? Že se tě to jako matky a babičky dotklo je pochopitelné. Taky by se mě dotklo, kdyby takhle jednou mluvila má dcera o mně. Ale nešla bych a nevynadala jí. Snažila bych se ji pochopit, najít společnou cestu a řeč. O tom jsou ostatně ty nové výchovné metody. Domluvit se. Nevnucovat, nekritizovat, nevyčítat. Chápat a domluvit se. Viděla bys ty divy, jak se přístup mé dcery kolikrát změní, když se prostě jen zeptám, proč nechce dělat to, co chci, aby dělala. Nevykládám jí, že je neuctivá, když mě nerespektuje. Že je strašné, když na mě nedbá. Prostě se jen snažím pochopit, proč? A kolikrát se dozvím, že prostě jen i ona sama potřebuje respekt, vyjít trochu vstříct, domluvit se na něčem, co bude vyhovovat nám oběma. Není to ani liberální výchova, ani ta klasická. Není možné to dělat pokaždé. Ale čím častěji to dělat lze, tím víc dítě chápe, že když jí vyhovět nemohu, tak k tomu mám vážný důvod. Nemá důvod vzdorovat. Spoustu konfliktů jsme takhle odstranily ještě dřív než se rozjelo…
            A s tou xenofobií?? Zastíral xenofobní pozadí? Na základě čeho tak soudíš?? Myslím, že z diskuze jasně vyplynulo, a u všech, že podobné chování by netoleroval nikdo u nikoho, bílé, černé, zelené. Všichni respektujeme nějaká pravidla. Ale i tím pravidlem je, že když někoho kritizujeme, neděláme to tak jak to tak jak ten anglický mluvčí. Vyžadujeme VZÁJEMNÝ respekt. Není to hezký duch doby mezi naší generací??? Možná na ni tak často nenarazíš…..

            1. Možná mám úzký obzor, ten tvůj, jak říkám neznám a z očí do očí se mluví jinak, nežli když si svou řeč promyslíš. Mám se Sedmikráskou dost podobný postoj třeba v něčem, o čem já nevím, jestli jsi ty u vanilky četla a to, že třeba hájila právo nerozdělovat děti, když chce jít rodina někam společně, to se mě líbilo daleko víc nežli to, co o výchově říkáš teď a tady, na tom je jasně zřetelné, jak rozlišně věci vnímáme a to každý jednotlivě? To je o tom Babylonu o kterém tady mluvím.
              Mě jasně vyplynulo to, že v zásadě by Sedmikráska uvítala a já samozřejmě s ní, že si své děti a to všechny, vezmu kam budu chtít a nikdo mě nemá právo šikanovat, ať je důvod jakýkoliv.
              Jistě máš pravdu, o tom není pochyb, že tvůj a můj úhel pohledu se v rozmezí jedné generace diametrálně liší a to proto, že jsem byla vychována k úctě k rodičům, a láska k nim, byla samozřejmostí geneticky danou, nikdy jsem to po filosofické basi nemusela pitvat, již nežijí, já je ale stále a nekonečně miluji.

              1. Nejsem si jistá, o kterém článku mluvíš. Vzpomínám na článek o mámě-slepici, kde Vanilka říkala, že by do restaurace večer s malým dítětem nešla (s ohledem hlavně na to dítě). Souhlasily jsme s ní všechny. Vzpomínám i na to, jak Sedmikráska říkala, že až se narodí to třetí, je pravděpodobné, že se chodu rodiny bude muset přizpůsobit, protože nepadá v úvahu, aby je rozdělovala. Ale že praxe ukáže, zda se rodina přizpůsobí dítěti, nebo dítě rodině. Nebo třeba tak nějak vzájemně. Takový razantní pohled, jak jsi ho vyčetla ty, jsem u Sedmikrásky nezaregistrovala. Nepojímala bych žádné výroky tak absolutně, v jiném kontextu, za jiných podmínek (třeba cesta do kina s miminkem, která i Sedmi přišla za čáru) se relativizují. A není to o obojakosti. Je to prostě jen o tom, že nic neplatí absolutně.
                Já myslím že úhel pohledu na úctu k rodičům se neliší ani tak generačně jako prostě rodinu od rodiny. Podle mě je úcta k rodičům v desateru hlavně proto, protože to vždycky byl problém (stejně jako ty ostatní body). Tak aby to lidi měli na paměti. Nepopírám, že dneska si děti vyskakují i na rodiče, ale nebavíme se tu o těch ostatních, bavíme se tu v kontextu oné dané konkrétní diskuze. Nic neplatí stoprocentně všude. Každý vědec ti nakonec potvrdí, že žádná všeobecně uznávaná „pravda“ nakonec pravdou není, protože je tak proměnlivou, tak závislou na kontextu, že ztrácíme podklad, podle které je možné ji posuzovat. Je to asi jako rozdíl mezi newtonovskou a einsteinovskou fyzikou. Co se zdá na té makro úrovni dávat smysl, se pod mikroskopem rozpadá. Chci říct, že ta „neúcta“, na kterou jsi narazila, nebyla o nic horší než to, co si před 50, 100, 200 lety asi tak říkali kamarádi o svých rodičích, když s nimi měli nějaký konflikt. Dnes nadávám, zítra je obejmu. Klasika. Z jedné věty nemůžeš soudit vůbec na nic. Ty jsi měla na rodiče štěstí. Já také. Ale to neznamená, že ti ostatní jsou strašní, když o svých rodičích nemluví v superlativech. Asi k tomu mají pádný důvod. Já ani k žádné úctě vychovávána nebyla. Prostě to tak nějak přišlo – oni respektovali mě, já respektovala pak je. Vychovávali mě asi vlastním příkladem a ten považuju za naprosto nejlepší. Kdyby mou matkou byla má babička, tak si piš, že bych mluvila úplně stejně jako Sedmi a spol. Kde je tlak, kde chybí důvěra, ale je spíš strach a snaha dotlačit dítě do nějakých morálních kvalit a do nějakého úspěchu a já nevím co ještě všechno mě na babičce, když jsem byla dítě, dráždilo, tam je akorát vzdor a nepříjemné vzpomínky. Úctu a lásku, no, jako dospělá a vzhledem k tomu, že zemřela, když mi bylo 15 bych vůči ní dokázala cítit. Protože nemám ve zvyku lidi moc soudit. Ale kdyby žila a kdyby ten vztah pokračoval podobným způsobem, jistě bych se bránila, jistě bych byla otrávená, jistě bych se cítila věčně uražená, manipulovaná, nemilovaná. A ty bys mě dneska odsuzovala jako ta ostatní děvčata…. teorie je pěkná věc, ale v některých vztazích na sebe narazí dva buldozery a každý směřuje někam jinam. Nemyslela to nikdy zle, naopak. Ale neuměla se mnou zacházet tak jako moji rodiče…

                1. Podobný pocit mám já v poslední době v debatách s tebou aves, manipuluješ mě někam, kam nechci a opravdu naše rozhovory na mě, ani na atmosféru na mém blogu nemají dobrý vliv, cítím to nějakou dobu, již sem nikdo nechodí? Snažíš se mě přesvědčit za každou cenu o tom, ŽE MŮJ POHLED NA SVĚT JE SCESTNÝ, nejsem zvyklá mít poslední slovo, tentokrát ale, to již podruhé udělám. Končím debatu, vnášíš nesvár, ať mluvíme o čemkoliv? Zkus si prosím, své názory prosadit na svém blogu, tady jsi na návštěvě a já hosty nevyhazuji…………..naše debaty jsou moc dlouhé, nemají východisko, tedy ani smysl a spíše se mohou jevit jako hádky, hádek se bojím, berou duchovní rovnováhu?

                  1. Máš pravdu, Aničko. Když lidé vzájemně nerespektují své názory, pohled na svět a způsob života toho druhého, nevede to k ničemu dobrému…

  4. taky mě tohle téma fascinuje… zároveň s dalšími zaniklými vyspelými kulturami… ta naše tam spěje taky, pomalu ale jistě…

  5. Je zajímavé, jak tyto dávné kultury, bez ohledu na to, jak byly skvělé a vzdělané, postupně zanikaly až zmizely ze světa a zůstalo nám po nich jen pár ruin. Musím si kliknout na odkazy ve tvém článku, předpokládám, že nás prostřednictvím dokumentů, zavedou do těchto zaniklých míst. Ne, že bych se vyloženě ráda šťourala v prapůvodu kultur ;-), ale když je příležitost není špatné se poučit.
    Slogan – měj se rád, není špatný začátek, ale pak je potřeba udělat další krok a jak se píše v Bibli – mějme rádi lidi tak, jako sami sebe.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s