Ano, zavazují

Hroby našich předků.
Zapomenuté, travou zarostlé a vzpomínky těch, co také dávno spí svůj věčný sen, sen který se nikdy nesplnil, položit kytičku na hroby svých rodičů pohřbených za války, bez poct a okázalých náhrobků, jen pod křížkem beze jména. Tolikrát to moje maminka oplakala a vyprávěla, že jsem ta místa znala jako bych tam byla. Vyprávění o našem lese, ve kterém se sbíraly houby tak, že se sekaly kosou mě rozesmávalo po léta mého dětství i mládí, vyprávění o štikách v našem rybníce ve kterém se před vánoci vysekala díra v ledu a ryby se lovily do podběráku, jakmile se přišly nadýchat k díře v ledu bývalo pro mě pohádkou na dobrou noc a lepší nežli dnešní horory, bývala ta vyprávění o saních zapřažených za dvěma koňmi, uhánějících lesem před smečkou vlků. Bič v rukách mé maminky jsem si nikdy nedokázala představit a její planoucí pohled, když mluvila o tom, jak by ho tenkrát ráda použila na jisté lidi co jako vlci, chodili dům od domu a ždímali poslední hrstku obilí zakopanou v zemi pro účel příští setby… „AŽ BUDE PO VÁLCE„ . Vyprávění o vlcích v dlouhých, kožených kabátech vodících ji, ještě děvče od vesnice k vesnici pod napřaženou zbraní a ukazující ji jako vystrašené zvířátko, ji, tu kulačku, co neplnila dodávky pro frontu a vlky křičící, že na Sibiř budou vyvezeni všichni, jí podobní co vykořisťují zemi SOVĚTŮ! To je ten příběh tety, co přijela z té daleké země po desítkách let odčinit to, za co trpěla moje maminka, kterou zaměnili za sestřenici. Ano, zachránili si asi život utajeným útěkem a strastiplným, putováním na druhý konec světa a vystavili tak část rodiny ke stejnému údělu který by je jistě čekal, kdyby kněz nebyl tak odvážný a za moji maminku se nezaručil a netvrdil, že ona je jen služkou v tom domě a že s těmi uprchlíky nemá nic společného ale měla a máme dodnes. Ráno se přehnala fronta, vítězili Němci, vybíjeli dobytek, ničily životy a majetky, odpoledne se hnala Rudá armáda na druhou stranu, vzali vše co našli a v noci přišli Banderovci vraždit Polské lidi ve vsi a vykrádali poslední jídlo co zbylo po dvou frontách. Moje maminka se dožila konce války, rodina byla roztroušena do různých koutů světa, jistě ne vlastní vůlí a vinou a po desetiletí tak nějak držela pohromadě a všichni o sobě dávali vědět, jak a kde žijí. Tak jsme si s touto tetou my dvě byly blízké i když jsme se setkaly prvně v životě a bylo to takové radostné a bolestivé zároveň, že jsme to jen my dvě kdo tohle všechno zná, ví a může ještě něco udělat, aby to nebylo zapomenuto a smazáno navždy, mluvily jsme dny a noci, ona o tom, že není nikoho, kdo by to všechno za ni dotáhl do konce a já o tom, že ani my tady nemáme již jak zasáhnout a zapsat tu historii, do kamene hrobů našich předků a tak to stejně zůstává na šikovnosti právníka a několika podpisech? Že se za rok setkáme a snad již zůstaneme pohromadě, je v našem věku přání rovné snu našich zemřelých předků, položit kytičku na ty hroby.babičky se modlíDali jsme sloužit mši, za naše drahé a rozjímalo se nám v tom tichu a té kráse tam, moc hezky a rozuměli jsme si beze slov.
Lago MaggiorePo vyřízení formalit ve Švýcarsku, jsem tetě vyprávěla o našich cestách a kousek přes Alpy, že je místo, kde jsme s mužem byli moc šťastní a jak je tam krásně, tak prý že si tam zaletíme a mladí ať se baví jak umí a chtějí, že to hned zítra s agentem zařídí. Nemohla jsem dlouho do noci usnout, tak se mě naše přízemní poměry a celý náš upachtěný živůtek zdál promarněný, až jsem se rozplakala. Vzpomínala jsem na to, jak jsme to, co jsme chtěli poznat a vidět, draze vykupovali dřinou a odříkáním a já platím zdravím. Sice rádi, jsme v té Itálii přežívali o jedné bagetě denně a Italská zmrzlina přepočtená na koruny, stojící dvě stovky, byla nedostupným přepychem a nejsem hloupá naivní Češka, mnohé jsem poznala a viděla ale, že teta si řekne, tak si tam zaletíme, bylo i na mě moc!
Přemýšlela jsem o pachtění se, mnoha lidí a nedostupnosti slušného živobytí a myslela na všechny slušné lidi, kteří bez úspěchu a naděje na něj se honí a na ty, co z této společnosti, vždy jen získávali a tyjí dodnes?
Nějakou chvilku tetě trvalo, nežli se jí chtělo mluvit Česky, nakonec to šlo a moc dobře, mateřský jazyk se nezapomíná? I ona mluvila o penězích, o bohatství předků a začátcích v Paraguay a já si poopravovala své mylné představy, a děsila se, jak málo toho o světě víme a jak jsme klamáni a manipulováni, v zájmu čeho, ví jen Bůh a tam, kde není výchovou dáno, že ctít dědictví otců se musí, není a nebude nic ???

Pár fotek z flashky co jsem přivezla, moc málokde jsem byla a ty nádherné fotky z Lago de Maggiore si užiji, stejně nezúčastněně, jako mnozí z vás.

A naše staré fotky z Lago de Garde, obešli jsme s mužem to nádherné jezero tenkrát, dvakrát pěšky, těch šedesát kilometrů nám stálo zato projít ještě jednou, i když bych se tam bývala ráda vrátila opět, nestalo se tak a letadlo nás odvezlo na jezero Maggiore a já byla nakonec tak neschopna, že většinu času jsem ležela a nebo byla na zahradě hotelu ale i tam jsem byla jako v pohádkovém ráji . Když se zamyslím s jakou samozřejmostí dnes ten klid a svět bez války, tady u nás je brán, nevím jestli ty umělé problémy si netvoříme záměrně a všechna ta, za léta klidu vybudovaná krása, nemůže „vzít za své„ jakousi záměrně, uměle tvořenou zlobou mezi lidmi a nedostatkem víry a lásky se vše nezačalo sypat?

11 komentářů: „Ano, zavazují

  1. Zajímavý smutný článek, zamýšlející se nad podstatou světa. Někdy si taky připadám jako cizinec uprostřed lidí. Krásné fotečky, děkuji.

    1. Proč smutný? Je to naopak velice pozitivní a krásné, když věci dospějí ke zdárnému konci a spravedlnosti je učiněno zadost, mojí maminku, tam někde v nebi a ona by si ho zasloužila, by to vyřešení a zdárný konec, moc těšil, její sourozenci také nežijí, já a můj manžel, peníze již nepotřebujeme a nechceme, vzdali jsme se i toho co by dědičně mělo být naše a spolu s tetou to dáme ve prospěch dobré věci, to je dobrý konec a já jsem již dnes přesvědčena, že tak to bude a že teta bude mít klid a dožije život, šťastna, vyrovnána, bez rodinné zátěže svědomí..

    1. Váš gravatar neznám a nejde si na vás kliknout Jitko, docela mě to mrzí, mám ráda a upřednostňuji, když vím s kým mluvím a potom bych ráda rozvinula myšlenku a zapředla rozhovor. Zdravím a děkuji za komentář. Anna

  2. Bello il ricordo della tua mamma al tempo della guerra e delle sofferenze. Molto più bello vedere le foto da scattate, in momenti di relax sui due più bei laghi italiani, il Lago di Garda ed il Lago Maggiore. Entrambi distano meno di 100 Km da dove abito io e li conosco bene entrambi. Sono i ricordi della tua serenità.
    Un abbraccio, cara Anna. Buona notte. Osv.

    1. Kdybych tam nebyla z povinností a jen na skok, bývala bych zatoužila tě vidět Osvaldo, sto kilometrů není nic? Každá moje cesta v minulosti i letos, se stáčí tím směrem, s láskou a touhou po tomto kraji, mám asi nějaké genetické pouto s tvou zemí a proto ji tak miluji. Objímám Osvaldo….

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s