Pozitivní myšlení

Jsem ale ( angry with, pisses me off) děsně naštvaná, dá se to přeložit dvěma způsoby, jeden je sprostý ! Kam vejdu, všude jen jedna, ta pozitivní myšlenka a dokonce její podtext a pod jeho vlivem někdo píše a říká, pozor. „Povšimněte si starých lidí, nakloněných nad vaším miminkem v kočárku, oni, ti negativističtí dědci a báby, jsou vysavači pozitivní energie vaší a vašich dětiček„. Tedy dobře, proč každá ta pozitivně myslící, mladá hvězdička přijde a žádá, babi pohlídej, moje, třeba nemocné děti? My, staří upíři energie, by jsme se rádi ubránili nátlaku a řekli dej si ty děti kam chceš, nehodlám z nich „sát energii„ , ano mám jí málo, ty místo laskavého přístupu k mému stáří a místo pomoci, chceš abych ještě tu poslední kapku, vydala za tebe? Ano jsou mezidobí našeho života, kdy dáváme ze sebe spoustu energie a lásky, přijde ale čas, kdy vše, co jsme měli, jsme již dali. Jednou mě jedna blogerka napsala, jsem jako košatý strom, moje koruna se rozprostírá a potom uschnu a odejdu a já se zlobila. Ona  zapomněla napsat za tím A, to B, které napsala jinde, které jsem také četla, „proč v tichosti neodejdou, svou nemohoucností a nemocí nám otravují život„. Ano dívat se do nitra některých lidí, bývá nebezpečné pro naši rovnováhu úsudku a stane se, že naše očekávání není-li naplněno a láska není opětována a vracena, zatrpkneme, jsme staří?

• prestaňte sa už konečne ponižovať – hovorí sa že nikto nieje dokonalý, ja sa ale skôr držím pravidla, všetci sme dokonalí. Skúste to aj vy 😉
• hľadajte na sebe pozitívne stránky – na začiatku nebudete možno schopný nájsť ani jednu, čím častejšie sa ale budete týmto zaoberať, tým viac pozitívnych stránok na sebe nájdete
• prestaňte sa už s každým porovnávať – držať sa tohoto bodu je dôležitejšie, ako si môžete uvedomovať. Preto začniťe ľudí vnímať takých akí sú, každý jeden sme tu pre niečo iné. Uvedomte si to a prekonajte vaše ego, ktoré miluje porovnávanie
• držte sa ďalej od ľudí, ktorí vás oberajú o energiu – niekedy to nemusí byť ľahké, snažte sa im odpustiť a choďte ďalej
• milujte život – všímajte si častejšie aj malé drobnosti, ktoré vás obklopujú. Aj taký strom vyzerá úplne inak, keď si ho začnete skutočne uvedomovať.

  Moje rubrika, DNES JSEM ČETLA, je pro mě zatraceně provokující, rozbory stovek renomovaných, rádoby psychologů, psychoanalýzy a pitvy lidských niter,  jsou odtrženy od reality běžného života, čte je a bere v potaz mnoho lidí a začnou sebevědomě spoléhat na ně a svou pýchu, bez Boha, řádu a povinnosti, Bohužel!Ano je i tady v tom článku mnoho pravd a ne všude, čtu takto tu „pozitivitu„ chápánu a podánu, čtyři body z pěti, bych docela akceptovala, mimo toho čtvrtého v pořadí a mnoha dalších podobných doporučení, která čtu na každém kroku, ta bych prakticky použila a řekla si, dobře miláčkové, „KAŠLU NA VÁS„ . Nedostanete ode mě již žádnou péči, ani lásku, peníze dám na své pohodlné stáří,  odkáži na chudé v Africe a to hnu žlučí těm „obětavým„ padesátnicím, podobným těm mým, chlubícím se, jak je jejich děti a vnuci milují a ony je. Ano, odpustila jsem a jdu sobecky dál, neohlížím se do minulosti a přeji i vám stejné, sebestředné děti proto, že to, co vy radíte, se vám vrátí. Je to jeden článek za všechny co poslední dobou čtu, je jich všude habakuk, jestli se to dotkne jen pisatelky, není mně líto, není nám líto proto, že je nám tak radíno a tak si život podle dobrých rad zařídíme. Povinnosti, co jsme k vám mívali, nám brali mnoho energie, hodíme je za hlavu, ona je to totiž dvojsečná zbraň, vaše pravda je vznešená, ta naše je přízemní a negativní? Půjdeme tedy dál, zbytek života si radostně a bez závazků užijeme, budeme mít spoustu času a energie na vnímání krás přírody, sebe sama a konečně si tu krásu, bez povinností, začneme také sebestředně užívat. Ne, vy „mladí„ vy nekomentujte, mohli by jste si rozhodit své pozitivní myšlení. Co to má takovou sílu, no hádejte, co je dnes nejsilnějším a nejpsanějším tématem?  Pršelo v den, kdy jsem to psala, tedy pěkně, a celý den, tedy tady u nás, jak kde bylo, ve světě? Nevím, je těžké říci, byla jsem v Itálii, Francii, Rumunsku, na skok také, trošku té Americké „síly„ z které berou Čeští mladí, ty nesmysly a mě bere šlak, to jsem si užila, nebudu vám strkat pod nos konkrétnosti a odkazy na ně, neb ztratit popularitu, již tak nahnutou k pádu na dno popu světa? Nezariskuji tím, že bych vám sem vytvořila jakýsi anketní systém a zeptala se, jak to cítíte vy, nikdo popravdě neodpoví, já tedy, veskrze negativně, protože čeho je moc, toho je příliš? O čem že je tady řeč? O sezení na počítači a čtení článků, přečetla jsem jich hodně, všechny ty články o tom, jak je důležité se k životu postavit čelem, milovat ho k zbláznění, udělat možné i nemožné pro pohodu, své štěstí a užít si hlavně zábavu? Komentovala jsem jeden jediný a to ne negativně, byla jsem umírněná a ne tak moc zlá a upřímná, jak jindy bývám ale tady u mě, není  a nikdy nebude, diskuse moderována a ani já, se nehodlám cenzurovat. Mě tedy lezly a lezou ty návody na bezmezně pozitivní vtah k čemukoliv a komukoliv krkem, protože čeho je moc, lehce se přejí a nakonec vám z toho může být i špatně od žaludku? O čem je tedy řeč, o síle pozitivního myšlení. Obrázek říká cosi o mém pocitu  a tečka.   Štěstí je velice křehká, lehounká a vzácná věc, nepřichází na zavolání…. Hej, počkej, tady jsem, jsem ti k disposici a makej, protože já tě chci a potřebuji k životu, to si tvrdě musíme zasloužit, velice se usilovat, vynaložit mnoho práce, potom, přijde chvilička radosti, štěstí a my…….. Jdeme dál, usilujeme se budujeme, sníme si a když se dostaví to vzácně darované, vážíme si ho proto, že jinak by zevšednělo, a potom by to již nebylo štěstí ale každodenní, rutinné, pachtění se za chimérou.

• 

Ano, zavazují

Hroby našich předků.
Zapomenuté, travou zarostlé a vzpomínky těch, co také dávno spí svůj věčný sen, sen který se nikdy nesplnil, položit kytičku na hroby svých rodičů pohřbených za války, bez poct a okázalých náhrobků, jen pod křížkem beze jména. Tolikrát to moje maminka oplakala a vyprávěla, že jsem ta místa znala jako bych tam byla. Vyprávění o našem lese, ve kterém se sbíraly houby tak, že se sekaly kosou mě rozesmávalo po léta mého dětství i mládí, vyprávění o štikách v našem rybníce ve kterém se před vánoci vysekala díra v ledu a ryby se lovily do podběráku, jakmile se přišly nadýchat k díře v ledu bývalo pro mě pohádkou na dobrou noc a lepší nežli dnešní horory, bývala ta vyprávění o saních zapřažených za dvěma koňmi, uhánějících lesem před smečkou vlků. Bič v rukách mé maminky jsem si nikdy nedokázala představit a její planoucí pohled, když mluvila o tom, jak by ho tenkrát ráda použila na jisté lidi co jako vlci, chodili dům od domu a ždímali poslední hrstku obilí zakopanou v zemi pro účel příští setby… „AŽ BUDE PO VÁLCE„ . Vyprávění o vlcích v dlouhých, kožených kabátech vodících ji, ještě děvče od vesnice k vesnici pod napřaženou zbraní a ukazující ji jako vystrašené zvířátko, ji, tu kulačku, co neplnila dodávky pro frontu a vlky křičící, že na Sibiř budou vyvezeni všichni, jí podobní co vykořisťují zemi SOVĚTŮ! To je ten příběh tety, co přijela z té daleké země po desítkách let odčinit to, za co trpěla moje maminka, kterou zaměnili za sestřenici. Ano, zachránili si asi život utajeným útěkem a strastiplným, putováním na druhý konec světa a vystavili tak část rodiny ke stejnému údělu který by je jistě čekal, kdyby kněz nebyl tak odvážný a za moji maminku se nezaručil a netvrdil, že ona je jen služkou v tom domě a že s těmi uprchlíky nemá nic společného ale měla a máme dodnes. Ráno se přehnala fronta, vítězili Němci, vybíjeli dobytek, ničily životy a majetky, odpoledne se hnala Rudá armáda na druhou stranu, vzali vše co našli a v noci přišli Banderovci vraždit Polské lidi ve vsi a vykrádali poslední jídlo co zbylo po dvou frontách. Moje maminka se dožila konce války, rodina byla roztroušena do různých koutů světa, jistě ne vlastní vůlí a vinou a po desetiletí tak nějak držela pohromadě a všichni o sobě dávali vědět, jak a kde žijí. Tak jsme si s touto tetou my dvě byly blízké i když jsme se setkaly prvně v životě a bylo to takové radostné a bolestivé zároveň, že jsme to jen my dvě kdo tohle všechno zná, ví a může ještě něco udělat, aby to nebylo zapomenuto a smazáno navždy, mluvily jsme dny a noci, ona o tom, že není nikoho, kdo by to všechno za ni dotáhl do konce a já o tom, že ani my tady nemáme již jak zasáhnout a zapsat tu historii, do kamene hrobů našich předků a tak to stejně zůstává na šikovnosti právníka a několika podpisech? Že se za rok setkáme a snad již zůstaneme pohromadě, je v našem věku přání rovné snu našich zemřelých předků, položit kytičku na ty hroby.Dali jsme sloužit mši, za naše drahé a rozjímalo se nám v tom tichu a té kráse tam, moc hezky a rozuměli jsme si beze slov.
Po vyřízení formalit ve Švýcarsku, jsem tetě vyprávěla o našich cestách a kousek přes Alpy, že je místo, kde jsme s mužem byli moc šťastní a jak je tam krásně, tak prý že si tam zaletíme a mladí ať se baví jak umí a chtějí, že to hned zítra s agentem zařídí. Nemohla jsem dlouho do noci usnout, tak se mě naše přízemní poměry a celý náš upachtěný živůtek zdál promarněný, až jsem se rozplakala. Vzpomínala jsem na to, jak jsme to, co jsme chtěli poznat a vidět, draze vykupovali dřinou a odříkáním a já platím zdravím. Sice rádi, jsme v té Itálii přežívali o jedné bagetě denně a Italská zmrzlina přepočtená na koruny, stojící dvě stovky, byla nedostupným přepychem a nejsem hloupá naivní Češka, mnohé jsem poznala a viděla ale, že teta si řekne, tak si tam zaletíme, bylo i na mě moc!
Přemýšlela jsem o pachtění se, mnoha lidí a nedostupnosti slušného živobytí a myslela na všechny slušné lidi, kteří bez úspěchu a naděje na něj se honí a na ty, co z této společnosti, vždy jen získávali a tyjí dodnes?
Nějakou chvilku tetě trvalo, nežli se jí chtělo mluvit Česky, nakonec to šlo a moc dobře, mateřský jazyk se nezapomíná? I ona mluvila o penězích, o bohatství předků a začátcích v Paraguay a já si poopravovala své mylné představy, a děsila se, jak málo toho o světě víme a jak jsme klamáni a manipulováni, v zájmu čeho, ví jen Bůh a tam, kde není výchovou dáno, že ctít dědictví otců se musí, není a nebude nic ???

Pár fotek z flashky co jsem přivezla, moc málokde jsem byla a ty nádherné fotky z Lago de Maggiore si užiji, stejně nezúčastněně, jako mnozí z vás.

A naše staré fotky z Lago de Garde, obešli jsme s mužem to nádherné jezero tenkrát, dvakrát pěšky, těch šedesát kilometrů nám stálo zato projít ještě jednou, i když bych se tam bývala ráda vrátila opět, nestalo se tak a letadlo nás odvezlo na jezero Maggiore a já byla nakonec tak neschopna, že většinu času jsem ležela a nebo byla na zahradě hotelu ale i tam jsem byla jako v pohádkovém ráji . Když se zamyslím s jakou samozřejmostí dnes ten klid a svět bez války, tady u nás je brán, nevím jestli ty umělé problémy si netvoříme záměrně a všechna ta, za léta klidu vybudovaná krása, nemůže „vzít za své„ jakousi záměrně, uměle tvořenou zlobou mezi lidmi a nedostatkem víry a lásky se vše nezačalo sypat?

K čemu nás zavazují

Hroby našich předků.
Ze kterého kolene jsem já ani nevím, moje „teta„ , snad ani tetou není, je to sestřenice mojí dávno zemřelé maminky a ve druhé světové válce udělala něco, co jí trápilo celý život. Dcera, jak se tam, na tom místě a v tu dobu říkalo kulaků, co je třeba je vyvézt na Sibiř, ano, chybělo jen několik dnů a stalo se. V jednom svém vyprávění jsem naznačila to, že mnoho našich rodinných příslušníků je roztroušeno po koutech světa, jež jsou nám daleké a cizí, jak ze strany mého manžela tak i z té mojí.
Tahle moje příbuzná se neozvala od té doby, co moje maminka již nežije a moc jsem toho o nich doma nikdy neslyšela, až nedávno a to v souvislosti s válkou, co hrozí na Ukrajině. Začátkem roku dala o sobě vědět s přáním, navštívit hroby našich předků a dát věci svého svědomí do pořádku. Moje babička, sestra její matky, je tam někde také pohřbena, zemřela při epidemii tyfu, jejich hroby jistě čas zahladil a srovnal s půdou, kterou milovali a po staletí zušlechťovali jako jedna velká rodina. Když v době války té druhé, světové, hrozba toho že budou vyvezeni na Sibiř dosáhla vrcholu tím, že jim to sdělil jejich dobrý známý, který to vyčetl ze seznamů na oblastním úřadu NKVD, byli již připraveni a moje rodina, která u nich žila proto, že dědeček byl Německou armádou donucen zbourat dům a seřezat sad, co vlastníma rukama postavil a zasadil, do poslední chvilky nic nevěděla. Dědeček, byl v tu dobu již těžce nemocný a můj strýc, jeho syn, byl na frontě ve Svobodově armádě. Tak tahle vzdálená „teta„ si přála se s námi, co ještě žijeme setkat a uspořádat své poslední záležitosti a proto, že se stále ještě nedozvěděla pravdu o tom, že je u nás jakási demokracie, chtěla to setkání uskutečnit ve Švýcarsku a tam dát do pořádku i finanční věci, ve spojitosti s Ukrajinskou zemí spojené. Snad si ani neuvědomovala jaký my žijeme život a jak jsou nám podobné záležitosti vzdálené a jak nejsme schopni jim ani porozumět? Zapoměla jsem podotknout, že žije v Paraguay a Česky již téměř neumí.
Já, starý a nemocný člověk, mám letět do Švýcarska a zařizovat transakce, na úpravu hrobů, pomníků a také lidí, tedy ještě žijících, snad potomků těch, kteří tenkrát pomohli, založit jakýsi fond? My, staří lidé, kteří jsme se již loňského roku rozhodli, žít již bez starostí a v klidu, bez zátěží z cest a pěkně v klidu si užít stáří? Dlouho jsme váhali i proto, že jsem dost nemocná a sil ubývá kvapem a znajíc poměry v jakých se tyto věci řeší na úřadech a ani v běžném životě, se to tady moc běžnou záležitostí nezdálo být, nejdříve mě to bylo k smíchu, když jsem si uvědomila, jak vše u nás chodí? No ale nakonec jsme se rozhodli, že když to dokáže paní ještě daleko starší nežli my, přiletí takovou dálku a je ochotna vše zafinancovat, byla by hanba se na všechno vykašlat a říci si, my chceme mít již klid a tak jsme řekli ano, poletíme.

Jak to bylo za války? KLIK 1
Válka je utrpení           KLIK 2
Vzpomínky svazují     KLIK 3
A žijící zavazují             KLIK 4
Varují a nabádají          KLIK 5