Jako děti jsme si hráli hru, a při ní se říkalo, „AŤ JE TO TEN, NEBO TEN, MUSÍ z KOLA VEN„
Jestlipak to ještě někdo zná, jak se ta hra jmenovala? Míč a školka, hráli jsme to tlučení o zeď s míčem celé hodiny, sklíčko v ruce a hodit ho na nakresleného panáka a potom skákat figury, nebo pouhý kus gumy do klobouku z maminčiny skříňky na šití nebo šňůrka, nám stačily k radosti, přebírání se tomu říkalo a nejtěžší figura byla voda. Děti si dnes hrají jinak a my dospělí také, já si „hraji„ na internetu, nepovažuji to za žádnou vážnou záležitost ale zjišťuji, že stále častěji se dívám kolikátá jsem v řebříčku a v poslední době vypadávám z té stovky nejlepších WordPressáků tak často, že před měsícem mě ta zlatá, otevřená brána sekla přes palici tak, že jsem s tím chtěla seknout já, vidíte nesekla, čeho je to známka, že jsem závislák a již to není hra, je to k vzteku a mám ho sama na sebe, nejsem na stará kolena jako malý harant? Zarputile si hrát a mít zlost, že si se mnou nikdo ty hry nehraje? Včera jsem zase vyletěla a kašlu na to, už se tam nepodívám kdyby trakaře padaly a basta.
Včera to řešila avi, psala jsem jí že sklony tedy mám.
Nikdy ale neřeším to, že by bylo třeba si něco odříct, jo jistě, mě se to blábolí, když prakticky řečeno, nic nemusím, ke vzteku mladších generací nic nedělám, spím si jak dlouho chci, neřeším nic jiného nežli slevy v supermaáarketech, smrdím ve veřejné dopravě a mám to za pár.
Závislost je asi tvrdý oříšek pro mladé, co mají život před sebou, mně to jistě může být putna a také to na tu chvíli nestojí za to se něco odnaučit a naučit se něco nového a tak, to své zatím neřeším. Třeba vstát ráno do práce, to bude dneska problém pro mnohé, i když se již nevstává v půl páté jako za našich mladých let a spát se slepicemi se také nechodí, závisláctví na televizi, já chorobný nespavec, cítím i tady na té naší samotě, modře zářící okna, v jednu, když jdu spát, i v pět, kdy jdu čůrat, jsou jasným znakem. Kafíčko, ta zrada na lidu českém, tak to nemám, dokud jsem chodila do práce, bylo to, to první co člověk na chodbách cítil po příjezdu a potom ještě několikrát za ten den, ne, nepropadla jsem a ani alkoholu neholduji, po obědě máme s mužem jedno pivo na půl a můj muž potom jedno k svačině. nákupní droga pro mě není, nesnáším to přímo fyzicky, takže vyplývá z toho jediné, seknout s počítačem z okna na silnici, abych se zbavila té jedné, prrrrr ještě kouřím………
Anna : prostor 