Máj mám ráda, asi my všichni, rozkvétání je moje radost, když kytičky rostou, těším se na každý nový květ, ale když začnou kvést naplno, je to záplava radosti. Letos mám jednu novou žlutou milion bells, je ještě maličká, mladá, ona se ale rozroste a bude krásná jako každé mládí, jako ty mé staré fialové a růžové (ono totiž vše musí dospět?), k tomu, aby to k něčemu vypadalo. Ty co mám již čtyři roky a jejichž fotky jste již jistě viděli mnohokrát, jsou dospělé, žijí si a kvetou naplno. Je to taková moje alegorie života? Když zestárnou, přestávají být krásné a moc těžce se s nimi loučím, i když bych to měla udělat, ale ani můj tatínek to nedělal, slípky po mamince z piety nechával dožít, prý za zásluhy.
Vyprávění o máji a vyprávění o jaru u mě vždycky souvisí s květinami, mívali jsme jich doma záplavu po celý rok, to mám po tatínkovi, on kytičky miloval a já to zdědila geneticky po něm. Od časného jara do zámrzu u nás kvetlo spoustu květů a staral se o ně tatínek. Maminka byla praktická hospodyňka a pečovávala vždy spíše o to, co dá do hrnce a věřte nebo ne, nevzpomínám si, že by u nás v obchodě někdy prodávali zeleninu, nebo ovoce, nikdo by to nekoupil, všichni měli své? Ve městě jistě, kde by si to tam lidé vypěstovali ale i tam, to vždy všichni kupovali hlavně na trzích a ty bývaly ve středu a naše maminka, vždycinky měla co naložit tatínkovi na vozík k jeho kytičkám do trhu, přidala smetanu, pár hrudek krásně nazdobeného másla zabalila do pláténka, a utopila ve studené vodě. Přidala několik hrudek tvarohu, dary ze zahrady a dvora, třeba dva králíky, nebo kuřátka, když se jich dost vylíhlo, samozřejmě kedlubny, ředkvičky, salát, třešně, jahody, i s bramborami se spěchalo, aby začátkem června, naše, byly ty první a většinou byly. Okopávat a plít zahradu, mě moc nebavilo, raději jsem mívala sklízení a vždy jsem škemrala, ať mě tatínek vezme na trh, jako „dítě„ tehdy, jsem si kontakt s městskými lidmi neužila, škola, po ní práce doma a také jsem chtěla vědět, co městská děvčata nosí za šaty, jaké jsou moderní botky a mimo jiné, mě tatínek vždy něco koupil. Proč jsem dala dítě do úvozovek? Byly jsme my slečny dětmi, ještě v dnešním, jak se říká pubertálním věku ale tatínek, můj milovaný tenkrát a až navždy, splnil, co mě na očích viděl.
Vyprávím o kytičkách a moje hlava se vždy stáčí k minulosti. Převčírem pršelo u nás celý den, bouřka se proháněla krajem jako zběsilá a tak jsem jen po chvilkách sedla k počítači a trochu jsem brouzdala a přemýšlela, co bych vám ukázala pěkného, prošla jsem své oblíbené blogery, navštívila Hančinu : ČESKOU KRAJINU. Vždycky tam najdu, vzpomínky na dětství, Hance by to tak nepřipadalo, já si ale pamatuji tu dobu, kdy byl jiný pořádek ve všem, potom pominul a dnes se zase vrací, tedy jak v čem, ale že všechno zkrásnělo, o tom snad nikdo nepochybuje, ta krása naší země u Hanky je. U VENDY si přečtu, co bych si měla přečíst, nebo případně vidět za film a také nějaké její místní postřehy mě zajímají.
Chodím se podívat i do ciziny, k mé věrné komentátorce : Gislinde , u ní najdu také krásné kytičky poesii, a zajímavé cesty, dobře dokumentované spoustou pěkných fotek. Jistě nezapomenu na moje nejvěrnější, Jarušku a Libušku Obě píší o životě a dokumentují to aktuálním, pěkným focením, určitě si na ně klikněte, každý ten odkaz vám otevře nové okno do života a jim všem, i vám chci otevřít okno, kam se ráda podívám i já, jsou to krásné fotky Gking-photo . Také nezapomenu na Osvalda z Itálie, i když na něho odkazuji často, jeho politické problémy, co Italové řeší, jsou tak podobné našim. Potěšte se, se mnou, klikněte si, na ty modré odkazy a mějte pěkné dnešní, zítřejší, i vzpomínkové dny.
Anna : prostor 