Máme to těžké

Ne, nepovím co, tedy alespoň ne na začátku.

MÓDA:
Nezajímá nás, tedy nás staré,
když něco, tedy pohodlného,
mladým k smíchu, mužům,
k nepovšimnutí a prodavačkám,
na obtíž. Tak zase nic, projdu
svou stoletou skříň, šílený sled let,
stylů a událostí, naskladněný život v kostce?
Jediné, co teď chci a potřebuji, jsou pohodlné,
měkké dlouhé, nic neříkající, domácí šaty,
nebo tepláky a bačkory!

BYDLENÍ:
Deset let jsem na nic nesáhla, proč?
Proto, že je to pohodlné, okolnosti
nás donutili nedávno trochu přestavět
kuchyň, já i muž jsme jako autíčka na
setrvačník, druhý měsíc otvíráme šuplíky
v marné snaze najít to, co je jinde?

JÍDLO:
Dva brambůrky, trochu dušené zaleninky,
a mám toho po krk.
Opravdu nádherný dort, kdysi jsem mívala
trpělivost, nadání a píli, dělat podobné nesmysly,
byla to práce na dva dny a že by se někdo chtěl
na to jen dívat? Projde to zažívacím traktem a
skončí, jako všechno.

CESTY:
Ano, krásné, vysněné, vytoužené,
sluncem zalité, s báglem na zádech
vyšlapané, na smrt únavné, vyčerpávající,
v hádkách, bezmoci v pomoci vyplakané.
Nenáviděné, milované a i ty musí končit?

LÁSKY:

Ta móda bílých růží v asparakusu?
vypadal šťastně ten kluk, co si pro mě šel
do našeho domu to ráno?
Snad se dožiji té společné padesátky?
Štěstí, radosti,  práce a neradosti, starosti,
to všechno je život.

Píši o něm a vrátím se na ten začátek, na to téma? Co tedy mám těžké? Já fosílie zapšklá, všude jsem byla všechno vím a viděla jsem. Nemá cenu ani starého papíru na zátop, či jiné použití to, co tady sesmolím na koleni, bez srdce a citu, to jen ta pravda se nelíbí…. A pocity, že když budu žvatlat, abych se někomu zdála příjemná a zalíbila se? Padá sníh a já zatím skončím s tím nesmyslem, co se mu říká blogování, možná pro ten sníh co padá, možná jen špatná nálada? Nerozumím těm jednovětým rozhovorům, nerozumím tomu palci nahoru nebo dolů na fb, udílení hvězdiček, nerozumím těm pozdravům, a nechci jen, klik klik klik, dnes a denně…. Si říkat dobré ráno, dobrou noc, nerozumím, ne nerozumím G+…….. Kliknout, na něco co mě nezajímá, ne nemusím, je tolik informací co mě potěší, je tolik věcí, co mě zajímají a dnes to tak má každý, je pryč ta doba, kdy nabízené bylo vzácné a zajímavé, vtíravě slintat blahem nad každou blbostí, mimo pár dobrých lidí na bl. cz, to nemusím…………. A ani wordpress nemusím.

A TOHLE ZNÁTE?

ZÁBAVA A NE LEDASJAKÁ.  
POTĚŠTE OKO I DUŠI.

ČASTUŠKA

Je to takhle prosté, chuť jim zase roste,
převléci si kabáty, vystrkují rohy.
Dejte pozor páni milí, aby jste se nemýlili,
na Sibiři místa dost, každý je tam vzácný host.
vodka proudem tam prý teče, vykoupat se můžeš v řece,
kaviár a a sovětskoje, to je moje, to je moje!
Zase chválí matku Rus, ujel jim však autobus,
v šedesátém když tam byli, písně pěli, vódku pili,
Na Kolymě místa dosti, pojďte dále milí hosti,
křičíte zas, dál od Odry, Vládík, to je chlapec bodrý?
Dejte pozor na medvěda, do kaše si foukat nedá,
Miliony to již vědí, jak tam hoří plamínky, jak se jedí kořínky,
na obláčku si dnes sedí, oni vědí, oni vědí!
Vemte páni mapy sobě, jde to lehce v dnešní době,
projeďte tu širou zemi, zalkněte se nadějemi,
že se vrátí staré časy,  copak myslíte si asi? Dám vám radu jedinou.
Emigraci, pro legraci, doporučila bych vám, a pak páni,
co jste kabát otočili, Bůh vám pomoz na Kolymě,
ponesete svoje břímě! Jazyk jiščo znajetě? Частушки  петь можетe *************

Poděkoval jim RUSKÝ MEDVĚD : За героизм

Valaám – Camp zakázáno, druhá světová válka , která se nachází na ostrově Valaam ( v severní části jezera Ladoga ) , který po druhé světové válce v roce 1950 – 1984 byl zřízen pro válečné invalidy . Podle výnosu Nejvyššího sovětu litevského SSR v roce 1950 na základě . …Nacházející se v bývalých klášterních budovách
Jak se ukázalo , že by bylo lepší , nevěnovat tomu tolik pozornosti, aby si příliš namozolili oči, sovětští lidé – vítěz – Stovky tisíc lidí se zdravotním postižením : Armless , beznozí , neklidní, žebráci na železničních stanicích a ve vlacích , na ulicích …, v  blízkosti pekárny žádající o almužnu . Zbavte se jich , všemi prostředky zbavit, sovětská vláda se rozhodla . Řešení bylo nalezeno na ostrově : z očí sejde, z mysli . Během několika měsíců , země – vítěz vymazán z jejich ulic “ Hanba ! “
Byly shromážděny přes noc z celého města speciální milicí a KGB , pro převezení do železniční stanice , vloženi do van typu LC a posláni do těchto “ domů . “ Jsou shromažďováni na pas a vojenskou knížku – ve skutečnosti , byly převedeni do stavu ZK. Jak jen to vše říci těm, kteří si stále pamatují na ty dny, první várka osadníků v novém domě se skládala z 500 lidí . Z různým zdravotním postižením – bez rukou a nohou , oslepen a ohluchl . A přinesli nejtěžší , tzv. “ Samovary “ – vojáky , kteří přišli o své ruce a nohy . Lidé a vojáci zabavili jejich pasy, vlastně jejich převod do situace vězňů . Prostor v takovém domě s pečovatelskou službou byl pro lidi, které vytáhli je ze zavedeného života , i když ochuzeni , ale volní , byl to takový šok , že se začali umírat jeden po druhém .
Nyní, na hrobech jsou kříže , nastavěné, před dvěma desetiletími mnichy , označení hrobů je zakazováno, anonymní pohřby pod věšáky a čísly . Jako zločinci jsou pohřbeni . A mnoho hrobů-pozemek je zarostlý trávou a není znatelné, kde jsou hroby, nevídané , mizí beze stopy na hřbitově front “ Světová “ válka zabila 28540000 vojáků , velitelů a civilistů .
Zraněných 46250000 .
V roce 1949 , před oslavou 70. výročí Stalina v bývalém Sovětském svazu byli zastřeleni zdravotně postižení veteráni z druhé světové války . Stát jim nemohl poskytnout  ani  základní existenci a  tak je zničil . Část z nich byli zastřeleni , někteří byli převezeni na vzdálené ostrovy na severu a vzdálených koutů Sibiře . Film je nemyslitelnou historií, ničení vojáků zmrzačených i v jednom ze Stalinových táborů .Velitel Alex zjistí, že jeho starý vojenský přítel , byl také zastřelen.