Konec masopustu

Oslavit ho je dobré, zvláště uvolní-li se napětí a podle starých tradic, po něm nastává čas, kdy je dobře si něco odříci, usebrat se a dobou postní se začít připravovat na velikonoce.

Já vím, je ještě dost času, protože MASOPUST, tedy čas kdy, po těch všech „hodech a zabíječkách„uzení mas.  Jeho nepřekonatelné, až do dnešní doby, ochutnávání!
Zimním odpočinku a nabírání na sádlo.

Se naši předci museli připravit na čas práce na polích a také zhubnout, dát do pořádku své stroje na setbu nového chleba a zvířata připravit na pastvy, uklidit a vybílit chlévy, vymést půdy, vynést a naklíčit brambory, vysířit sklepy, aby vše bylo „čisté„ uklizené, nežli se vyrazí do polí za novou setbou a na toto již nebude čas.

 Vzpomínám si moc ráda na tu dobu, čistotu myšlenek, kdy tatínek hřebelcoval naše koně, čisťounké, lesklé je bral k rybníku, posadil mě na hřbet bez sedla a koně plácl po zadku, oni ržáli štěstím, vesele vbíhali do ledové vody a já řičela radostí s nimi, celá mokrá a šťastná, stejně jako ti koně, většinou jsme mívali i hříbátko, miláčka celé rodiny. Tatínek je všechny vymydlil, vykartáčoval, většinou po pás v té studené vodě, všichni jsme se smáli a koně radostí nakopávali vodu a cákali po sobě jako malé děti.
V tuto dobu maminka shromažďovala vajíčka, od našich husí, kachen, slepic, již bylo vše snědeno a nechávaly se jen husy a zvířata určená na chov, vejce se handlovala mezi sousedy, dnes se tomu říká, „genetická manipulace„ . Několik husích vajec maminka vždy vyfoukla a ty se krásně zdobily na velikonoce. Potom, když si husí, kachní a slepičí mámy sedly na hnízda, chodila jsem je okukovat, hned první týden, jestli se neklube ten zlatý poklad, kterého se děti nemohli dočkat, žluťounká droboť, námi dětmi milovaná,  Věc v této hygienicky náročné době neslýchaná, husa, kachna a slepice i s touto drobotí, po vylíhnutí bývala doma, v naší veliké kuchyni hosty, alespoň týden, dva a jizvu po štípanci od husy, hlídající si své dětičky, mám na zadku dodnes.  Košíček a chození na kopřivy, byla moje práce po léta, od útlého dětství, uvařit vajíčka, nasekat na jemno kopřivy a přidat trochu strouhanky, namíchat jídlo, pro zlatou drobotinu, to byla moje láskyplná zábava, vzít housátko, kuře a kachňátka do ruky a učit je pít a pak po pár týdnech je všechny i s ostatními dětmi, mít na starost za humny na jarní louce,.
Většinou jsme mívali na dvoře i kůzlátko, časem jsem věděla k čemu je určeno a i jako velká holka jsem to vždy održkovávala a obrečela, protože kůzle, někdy to bylo obětní jehně, to byl vždycky uličník, který si došel i pro nějakou dobrotu do kuchyně, maminka mně dávala vrchní listy zelí a ti malí zbojníci, nezkrotně se toho dožadující, to byla velká legrace, mnohdy jsem je ještě dokrmovala z lahve, jako mimina. Moc ráda a láskyplně si na svou rodinu, včetně těch zvířátek vzpomenu vždy, když je mně těžko a nechci myslet na dnešní dobu.

Vrátila jsem se včera ve vzpomínkách i do sedmdesátých devátých let, ve společnosti pana Františka Vláčila, srovnávala a hodnotila čas, dobu a myslela na to, jak vše co má na světě cenu, se dá svázat do malého uzlíčku.