Babičko řekni

Je to jako od Boženy Němcové. 
Povyprávím občas o starých dobrých časech, tohle vyprávění mně vehnalo slzy do očí a vyvolalo i moje vzpomínky. Na starou, bílou, kachlovou pec, na kterou se vešlo, včetně polštářů, koček, psa i několik dětí, ne nebyli naše, třináct let jsem byla jedináček a již jsem zase sama. Hřáli jsme se na té rozlehlé teploučké peci, polštáře jsme tam měli, aby jsme se nepřipekli, dostali jsme pytlíky sladké soji, chalvu a upražená semínka z turků, dnes se jim říká dýně, tenkrát mimo semínek, je nikdo nejedl, bylo to krmení pro dobytek, marně ty chutě hledám celý život?  
 Zdálo se nám to vysoko a dolů jsme shlíželi na velký stůl, na něm byla mísa a pod ní hromada peří s hus, co se již snědly, předposlední na Martinské posvícení a ty úplně poslední ještě běhaly po dvoře, ty se měly upéci na Štěpána, kdy se k nám sjíždělo plno hostů. To jsem zase někam odběhla, od draní peří, strašidelných vyprávění, pohádek a babiček sedících, kolem toho stolu a deroucích peří, snad na polštáře a duchny, do mojí výbavy, mám je dodnes, loni jsem peří nechala vyčistit, nasypat nové polštáře a ušít péřové deky pro naši vnučku, vážím si té dávné práce rukou. 
 Vzpomínám na maminku v bílé zástěrce, jak pro dračky peří peče koblihy a připravuje svačinku, pobízí babky k vyprávění, i na ty koblihy, jsem si vzpomněla při čtení povídky na odkazu, nikdy jsem je, tedy ty koblihy, neměla takové úžasné. Strašidelné večery, doprovázené houkáním sýčka, přílákaného světlem nad stolem, to aby bylo dobře vidět na to peří, z pod misky si každá babka vytáhla hrstku peří, dala stranou to jemné, co se mu říkalo prachové, „pro hraběnky„ a s každé strany, každého peříčka strhla (sedrala) a prostřední stopku (ostenku), nebo pápěrka, se jí říkalo, odhodila na zem, ty se vhazovaly do ohně a na ten zvláštní zápach si pamatuji stále, kdybych ho někdy cítila, vím hned, z čeho pochází, to se asi již nestane? Ten pach, pro mě vůně, se takhle před vánoci, v době adventu táhl vesnicí a bylo velkou snahou všech, dodrat a mít vše uklizené do vánoc.
 Pěkný zvyk bývala doderná, to byla oslava, že peří je z domu, sedrané, v papírových pytlích uložené na podvale. Bylo to poděkování lidem za bezplatnou pomoc, kterou si potom vzájemně opláceli a draní peří a vyprávěnky, nebraly konce po celou zimu. Napekly se řízky, karbanátky, ochutnalo se uzené, jestli se povedlo, z té poslední zabíječky? Koláče a buchty s hruškovými povidly, a také se otevřela nějaká ta kořalička a ochutnalo se i pivo co tatínek uvařil, měl k uležení, již připravené na svátky. My děti jsme se na tohle těšili nejvíc ze všeho, až se babky trochu prdnou a začnou vyprávět ty nepřístupné příběhy, horory a o tom, kdo s kým má nemanželské děcko? a to nás začala maminka pakovat do postelí, jistě se nám za žádnou cenu nechtělo. tenkrát to bylo naše kino a televize dohromady?  
m 1

Nádivka do buchet, po staročesku. 
Křížaly z jablek a hrušek, hrušek víc. 
Spaříme, jsou-li sušší, necháme převařit, 
umeleme na mašince na maso. 
svaříme šlehačku, s cukrem, celou skořicí, vanilkou, 
hřebíčkem a badyánem, vše podle chuti a čichu. 
Méně je více. 
Umleté křížaly, vmícháme, povaříme,
zakápneme koňakem, nebo rumem a zchladíme.
Plníme do buchet, buchty řádně podmastíme sádlem,
aby měly pěknou, červenou kůrčičku zespoda.

Na kynuté těsto, recept jistě všichni znáte,
nepoužívám do těsta bílek, jenom žloutky, máslo a sádlo. 
Buchty tak, pokud se nesnědí první den, déle vydrží vláčné.  

tumblr_mi62bhpMsZ1rqd92do1_500

27 komentářů: „Babičko řekni

  1. Tvé vyprávění oživuje moje vzpomínky zasuté hluboko v paměti, Aničko. Na peci jsem sice nelehávala, ale draní peří si ještě docela dobře pamatuji, i příběhy draček a černou hodinku. 🙂
    Napsala jsi další krásné povídání, moc hezky se mi četlo. 🙂

  2. To bylo pěkné povídání. Já už dračky moc nepamatuju (ale trochu ano, protože jsme taky měli husy), spíš si pamatuji, jak se muselo opatrně chodit a otvírat a zavírat dveře, aby se to peří nerozvířilo kolem a nepopadalo tam, kam nemá. Husí křídla se používaly jako smetáček na vymetání kamen (pěkně šly vymést i rohy) a z dalších peříček se pletly mašlovačky.

    1. Je to nějaký rok tedy, ale ani dneska to s husama není tak docela na indexu, moje kamarádka je chovala, právě na peřiny pro své synky, jeden si nechal ušít oblečení, když jel do Hymalájí, právě z toho pro hraběnky, vděčně po návratu mamince poděkoval a já vždy také, za dobrou pečínku.
      Mašlovačky mám dodnes, tatínek jich nadělal do zásoby krabice a žádná silikonová je nenahradí? O tom rozfoukaném peří, tedy symbolicky, by se toho dalo napsat hodně? Také jsem mívala prachovky, ty byly z kohoutího ocasu, žádná statická elektřina, jako z těch moderních co prach místo uklidit ještě přitahují, protože povrch nabijí.

  3. Danke liebe Anna ein schönes Video schöne Bilder hast du,mit dem Rauch ist toll.Ich wünsche dir auch alles Liebe und gute ein schönes Wochenende und einen besinnlichen schönen Advent liebe Grüße und Freundschaft.Gislinde

  4. Liebe Anna einen wunderschönen 3 Advent und möge dir alle Wünsche in Erfüllung gehen und viel Freude am 3 Advent das wünsche ich dir von Herzen Klaus

    1. Děkuji srdečně za milé a krásné přáníčko. Přeji hezké prožití třetí adventní neděle. Mír a klid v duši a radost v srdci. Anna

  5. Narodila jsem se ve městě a tam i vyrůstala. Obě babičky bydlely v domečcích, ale k těm jsem jezdívala jen na prázdniny a nic z toho o čem jsi ve svém článku vyprávěla, jsem nezažila. Ale ty „černé hodinky“, o kterých píše Jitka, ty jsme si s mojí mamkou a bráškama dělali i v paneláku u ústředního topení, místo kachlových kamen a mamce ta její chuť vzpomínat a vyprávět zůstala dodnes. Jednou, když jsme se takle sešli u nás, mamka a náš syn s rodinou a maminka zase vyprávěla, přirovnal ji náš synek k té pohádkové Ovčí babičce z Večerníčku. 😉

    1. Tak, konečně jsem slyšela to, co je důležité, rodinné láskyplné kořeny, když mladí jsou ochotni slyšet a poslouchat napříč generacemi i když vývoj a svět půjde dál a vyprávění budou o něčem jiném, to láskyplné porozumění, je to, o co jde, ne shora, od koruny stromu, má vycházet pospolitost ale od kořenů. Hodně štěstí Jaruško

  6. Aničko, tak jsem si u tvého článku taky zavzpomínala na maminku, která také chodívala drát peří, i když u nás se něco takového nikdy nekonalo, hodně o tom pak doma vyprávěla a také pamatuji „dodernou“, těch dobrot, co tam měly „dráčky“, určitě se tam všichni těšili. A také moc ráda vzpomínám na vyprávění, hodně podobné tomu tvému, jak to vyprávěl pan Vladimír Menšík, kterého jsem měla velmi ráda. Díky za krásné vzpomínky.

    1. Kuchyň u nás bývala největší místností v domě, ta velká pec, byl symbol tepla domova. Můj bráška se ji rozhodl zbourat, je to již mnoho let, moc se mě po ní stýskalo, když jsem přijela domů, tak ten plynový sporák byl praktický, ale teplo domova z něj nesálalo? Dnes nikdo, ani bráška tady již není, ty vzpomínky jsou ale stále živé a domov máme jen jeden a jestli si dnešní mladí myslí něco jiného, tedy se mýlí.

  7. Liebe Anna super geschrieben und dann die verschneite Landschaft mit dem Häschen wo der Kamin raucht ganz toll dort drinnen ist es sicher sehr gemütlich einen schönen Mittwoch und sei ganz lieb gegrüßt Klaus.

    1. Dobrý podvečer milý Klausi, děkuji za přečtení, právě v takových podvečerech se rodí pohádky. Anna tě zdraví a přeje tak milé adventní podvečery.

  8. Tak to je pro mě až smutné vyprávění. Protože něco takového už většina dnešních dětí nezažije. Já ještě vyrůstala v tom domku se zahrádkou a manžel v domku u lesa. Naše dcera má naštěstí tu vesnickou chalupu, kde se může chodit k sousedům dívat na krávy, ovce a prasata. A ležet na peci? To jsem si vždycky strašně přála :-))) A vždycky jsem si říkala, jestli tam nahoře nebylo moc velké vedro 🙂

    1. Milá avi, přečetla jsem si tvou odpověď u tebe na téma naprosto shodné s tím tady, byla to obsáhlá přednáška, jen asi tak padesát let od sebe, o tom, proč vlastně nemají, některé děti, ten pocit klidu, bezpečí a jistoty ? Nikdy jsem pocit, že by mě něco doma chybělo nezažila, moji rodiče vstávali ve čtyři hodiny ráno a pracovali do soumraku, dodnes si pamatuji, jak jsem se maminky držela za sukni při každé práci, nikdy mě nikam neodložila. I dnes je mnoho milujících maminek, které od narození nosí své děti v úvazu na svém těle a ty dobře vědí, co je pro vývoj důležité a já si vážím podobného pohledu na život, když jejich děti jsou pro ně vším, ony dokáží pominout moderní balast světa?

      1. Je to obdivuhodné. Protože tento přístup s sebou nese odchod z města, život na vesnici, pěstování plodin, chov zvířat – taková ta klasika. Čím vším se vlastně živí, nevím. Ty finanční nároky nejsou tak velké, když si člověk odpustí TV, všechny ty vymoženosti apod. I když pojištění si člověk musí platit pořád a spoustu jiných výdajů. Také s sebou většinou nese domácí výuku, odmítání očkování. Hodně velkou opozici vůči většinové společnosti. Za odmítání očkování hrozí pokuty.
        Ale to je opravdu jen menšina rodin. Pak tu máte ty, které také šátkovaly (včetně mě a té mé kamarádky, co je teď v práci od nevidím do nevidím), ale které se s koncem mateřské musely rozhodovat, jak skloubit požadavky společnosti, ve které žijeme, s tím, jak si představujeme, že by společnost měla vypadat. Neodešly jsme pryč, snažíme se žít, jak nejlépe umíme. Já mám větší štěstí, protože můžu být s dcerou do jejího nástupu na školu hodně. To období mi v únoru, březnu končí, hodně hledám způsob, jak to udělat, abych tu pro ni mohla být co nejvíc a v dobré psychické pohodě. Snad se mi to podaří. Ale rozhodně bych si netroufla říct své kamarádce, že se má na práci vyprdnout, odejít pryč a vzít děti s sebou. Vím, že ji to hodně trápí a že se snaží, co může, aby se to změnilo. S novým partnerem se to hodně zlepšilo. Ale z některých zajetých kolejí se vyskakuje jen pomalu a těžko. Druhá má kamarádka odjela na tu vesnici, chová tam ty slepice a obstarává velký dům – statek. Je hodně akční a také docela alternativní. Ale i ona řeší finanční problémy (benzín za cestu do práce také něco stojí) a pracovat se dnes sice nemusí, ale bez práce nemůže být živ. A tak i ona je nakonec s dětmi mnohem méně, než si představovala, a v jednom ohledu mnohem méně ekologická než já, která všude jezdí mhd… ale snad se to také zlepší…

        1. Ani jsem tvou další snahu o přednášku nedočetla avi, měla by jsi publikovat na něčem prestižnějším nežli je můj blog, já a moje vyprávění se ti může jevit tak, že ještě stále žiji v jeskyni a o dnešním způsobu života nemám ani ponětí, mýlíš se. Vaše starosti dnešní doby, jsou tak nějak podle mě, ode zdi ke zdi, z extrému do extrému a jsou mě opravdu cizí. Jen naše nezávislost, mě dovoluje abych se svým důchodem 8600 korun, se zasmála všemu co říkáš, letos mě přidají 46 korun a jenom topivo stálo 20000, budeme asi nuceni pracovat až do smrti, protože i my staří, máme právo na důstojný a kulturní způsob života a zatím vám mladým, místo toho, aby jste se o nás postarali, musíme být nápomocni budovat váš náročný způsob života a ještě to vnitřně omlouváme tou tvojí poslední větou, snad se to zlepší?
          Nedávno jsem se zasmála při návštěvě našich přátel, a bavili jsme se dobře na účet všech našich dětí, když synáček požádá maminku důchodkyni, o finanční příspěvek na telefon, provolal prý třicet tisíc a to je prý, nad jeho limit? Já velice dobře chápu, že řídit firmu telefonem je drahé, je to někdy i nad limity našeho chápání, proč se mnoho z nás, ze svých skromných prostředků, ještě uskrovní, aby jste vy mladí, žili na úrovni s absencí sounáležitosti a lásky, je mě záhadou?

          1. Ty, Aničko, já mám dojem, že snad žiju v jiném světě než je ten, o kterém vypráví v tom článku MfDnes, na kterém jsem u sebe na blogu reagovala, nebo o jakém vyprávíš ty. Já málokdy potkávám lidi, kteří se honí za majetky a za prestiží atd. a mají tak strašně velké výdaje (30000 za telefon????), kteří žijí bez sounáležitosti, bez vzájemné pomoci, bez vzájemného dorozumění, omluvy, bez setkávání, sdílení, legrace atd. atd. Většina lidí kolem mě takových není, ani těch starých, ani těch mladých, ani těch těch dvacetiletých. Ani ty malé děti, má dcera, nebo děti těch nejbližších kamarádů, nemají takové dětství. Ano, jsou mezi nimi ti, kteří jsou dlouho v práci, ale nemohla bych o nich říct, že děti a lásku k nim vyměnili za peníze, věci. Času možná není tolik a není to úplně dobře, ale třeba i má matka musela jít do práce brzy a já byla hodně s babičkou. Ale to nejhlavnější je podle mě atmosféra, ve které člověk vyrůstá – podpora, pozitivní vztah. Ten se nevychovává, ten se nasává 🙂

            1. Nevím kde, jak a čím žiješ, mohu posoudit jen tvé psaní a tam jsou rozpory v náhledu (paměť). Rubrika, Moje vyprávění: https://annapos.wordpress.com/tag/moje-vypraveni/ ?
              Je o době dávno minulé, kam vždy vsunu nějaký morální kontext, ty chceš řešit současnost, tak ji s tebou řeším? Do debat s tebou, se mně nikdy moc nechce, moc filosofuješ a věnuješ tomu mnoho energie?

              1. A já jsem se jen ptala, jestli na té peci nebylo moc velké teplo? 🙂
                A snažila jsem se ti ukázat, že dnešní „mladá generace“ není jednolitý proud a svět dnes není všude takový, jak o něm slýcháme v TV, čteme v novinách, nebo i potkáváme v sousedství a v rodině 🙂

                1. Možná že se ti tak jevím, je to věc pohledu, mého i tvého, já ale opravdu nežiji v jeskyni, a nevím to jistě, jestli chceš přesvědčit mě, nebo sebe? že když si sedneš na horkou plotnu a dáš si nohy do studené vody, v globálu ti bude akorát? Diskutovali jste o statistikách, já je k životu nepotřebuji, něco již o něm vím, zkušenosti jsou ale nepřenosné, musí je každý získat sám, za sebe a na svou vlastní kůži a nějaká mezigenerační srážka je nevyhnutelným jevem, ani my jsme si nedali poradit?
                  Moje vyprávění, i kdyby to byla jen literární nadsázka, tak ten článek na odkazu, by tě alespoň dojal. Vy mladí moc často říkáte já?

                  1. Kdepak, nemyslím, že žiješ v jeskyni. Proč myslíš? životních zkušeností máš ve svém věku zcela jistě mnoho, mnohem víc, než já. Mnoho věcí teprve prožiju a pochopím, to je neoddiskutovatelné. Ještě o spoustě věcí se poučím, to také. Jakýkoliv morální kontext, který do svých textů vkládáš, s tebou sdílím. Světu chybí láska, to zcela jistě. Chybí, chyběla a ještě dlouho chybět bude. Na druhou stranu jsem ale přesvědčena, protože je to moje vlastní osobní zkušenost, že celý svět není stejný. Někteří lidé se v tom plácají víc a někteří míň. Ta většina se v tom plácá velmi. Já naštěstí zakotvila v mimoňské menšině (teď o tom krásně mluvily na artu v pořadu o subkulturách), a proto jsou mé zkušenosti mezi mými nejbližšími velmi odlišné. (A často i mezi cizími… kolikrát mi už vrátili ztracenou peněženku??) Paralelní polis, nazvali to tam 🙂 Velmi paralelní. A tam se, i dnes, žije v relativním poklidu….
                    Jen to jsem ti chtěla říct. Že není jen ten mainstream z Mfdnes. Že jsou i ty „kmeny“ různých dalších lidí. Nevím, jestli je jich víc, než jich bývalo. V tom nejsem zcela optimistická. (Ale v tom by se statistika hodila :-)) Jde prostě jen o to, že byly, že jsou a že stále budou. Ten mainstream se možná žene do průšvihu a nás táhne s ním. Ale mainstream se nakonec vždycky změnil. Zda se změní pozitivním směrem, nebo negativním? To nikdo nemůže doopravdy vědět. Ačkoliv já jsem v tomhle optimista. Protože věřím, že dobro nakonec zvítězí….

                    1. Trochu jsem nad ní zaváhala, ale nakonec stejně napsala 🙂 Je zprofanovaná dost 🙂 Ale já v ni asi také úplně nevěřím, dnes jsem psala článek, ve kterém jsem na to také narazila, a z mých prstů nakonec vyplulo něco trochu jiného 🙂 Jsem zvědavá, co na něj řekneš – to si nemysli, já přemýšlím o tom, co říkáš 🙂 Článek je tedy hodně ovlivněný tou naší debatou, přiznávám, ale já měla něco podobného už rozepsaného, jen jsem to publikování stále odkládala. Honilo se mi to v hlavě, jen jsem nevěděla, jak to co nejlíp napsat. Vkládám do toho hodně své energie, to máš pravdu 🙂 Ono mě tohle téma hodně oslovuje 🙂 Ale na druhou stranu (já vím, jsou ve mě rozpory, to je na další článek :-)), zrovna včera jsme na podobné téma mluvili s mou kamarádkou, co ji učím angličtinu. A té jsem vyprávěla jednom mém dlouholetém vztahu a o tom, jak jsem tvrdohlavá jako mezek a pokud z druhé strany vnímám jen náznak zájmu, tak neustále věřím v narovnání vztahů, v jejich jakési konečné vyvážení. V utišení bouří, nedorozumění, dosažení pochopení, otevření se a uklidnění. A musím říct, že s postupem času (trvá to již téměř 20 let) ten vztah nabývá stále přijatelnější podoby a vládne v něm stále více míru a pochopení. Možná ta láska a dobro nezvítězí, ale věřím, že až jednou umřeme, tak umřeme s tím, že jsme za sebou nezanechali nedořešené vztahy… 🙂

      2. … a věř mi, že to nemá vůbec nic společného s přehnanými nároky. Nikdo z těch, co znám, z těch, co dobře znám, se nehoní za moderními výdobytky a ty peníze nevydává za zbytečnosti. Jsou to většinou základní věci, poplatit poplatky, ty, co odešly do domečku na vesnici, musí platit i ty hypotéky, případně půjčky, tuším, zaplatit dětem obědy, nějaký ten kroužek (nic velkého, nic a la ať je mé dítě slavný tenista, prostě rozvíjení nadání dětí směry, které člověk sám nezná)… bohužel, jak řekla jedna prodavačka, dnes není nic zadarmo. A těch komunit, které žijí tak, že spolu věci sdílejí, není moc. My můžeme tak maximálně předávat kola, lyže a brusle a obnošené šatstvo z rodiny do rodiny, od kamarádů ke kamarádům. Protože nejde o nové a značkové, ale o dobré…

  9. Krásné povídání, jako bych se vrátila o spoustu let zpátky. Jen ta pec už nebyla (děda byl živnostník-pekař a všechno mu vzali). Pamatuju u babičky černé hodinky, kdy už nebylo moc vidět, ale rozsvítit se ještě nesmělo). Zapálila se petrolejka a povídalo se.
    I na to draní u stolu si pamatuju, občas jsem musela přiložit ruce taky. Však to bylo vnoučat, kterým se připravovaly péřové deky do výbavy.

    1. Já jsem také přesvědčena stále víc Jitko, že naše vzpomínky jsou takový indikátor toho, co lidé ztratili? Výmluvami na čas a peníze si kompenzují chybu ve vývoji směru, kam jdou a proč? Sny lehce splnitelné, například půjčkou je neuspokojí, jsou lehce splněny a další a další nároky, jsou vyšší, až neúnosné, nakonec jde stranou etika, morálka, vzájemná úcta a láska jsou na obtíž.
      To peříčko v Babičce, pro které dobrá hospodyňka, přes plot skočí, by dnes nebylo až tak špatným motivem, pro rodiny a jejich děti, méně nároků a více pohody a lásky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s