Dej Bůh štěstí

Radost veliká a štěstí, srdíčka tam odmyká,
hvězda Betlémská co na nebesích svítí,
Ježíšek v kolébce, je jako z růže kvítí, 
tu radost nese dětem světa, 
duše se štěstím zajíká
 
KRÁSNÉ VÁNOCE VÁM VŠEM

Vánoční zvyky

Co se kde ve kterém kraji dělávalo? 
A co k nám je dovezeno, nebo doneseno odjinud neřeším, nepřemýšlím o tom, jestli je to starý pohanský zvyk a je to oslava slunovratu, odkud že k nám do Čech dorazil stromeček a vánočka, jestli kapra nebo řízek, až popůlnoci a jestli je bramborový salát nějaká tradice nebo ne? Všechny postupem doby nabyté zvyky ctím a mám je moc ráda. 
V minulém článku, ve Vendině komentáři, jsem si vzpomněla na Lucie, jejich svátek se slavíval, když jsem byla malá, Lucinky chodívaly od domu k domu s věncem svící na hlavě, celé bílé a světlo bývalo jejich symbolem, přinášeli je do domu a z domu vymetaly vše špatné, tomu, kdo měl ještě v domě peří, je rozfoukaly a rozmetly husím křídlem o kterém Vendy v komentáři píše. 
Ještě před tímto svátkem se slavil svátek Barborek, každé mladé děvče si natrhalo třešňové větvičky v den svátku Barbory a čekalo s napětím, na jejich rozkvetení na štědrý den, tak jako Nastěnka chodila zalévat pařez, tak dívky o své ratolesti pečovaly a když nerozkvetli, zůstávaly v domě ještě rok, a když ano, chodívaly do zahrady, v tu noc kouzel a třásli bezem, „třesu, třesu bez, ať zaštěká pes, kde je můj milý dnes, tam kde pes zaštěkal, tam se srdíčko toužebně obracelo? Rozkrojit si jablíčko, jestli je tam hvězdička nebo křížek, náleželo těm starším, aby jim osud prozradil, jak dlouho tady ještě budou a zdali budou šťastní. U nás je oblíbenou kratochvílí oříšek, pečlivě se rozpůlí, jestli má zdravé jádro, do poloviny skořápky, si každý dá svůj malý kousek svíčky a pustí ho jako lodičku žití na vodu. Máme v rodině ještě mnoho starodávných zvyků, mnohé dodržujeme dodnes, ve štědrý večer, modlitbu a svěcení jídla jako božího daru, cesta pod zářícími hvězdami v chrupajícím sněhu do kostela na půlnoční je jedním z nich, přinesení Betlémského světla domů, je nový krásný zvyk. Naše malá, krásná kaple, kam jdeme na půlnoční, je i pro několik Německých sousedů, žijících kousek za hranicí místem setkání, to oni vždy přinesou pochodně se světlem z Betléma a k nám do Čech, ho i letos přivezli skauti z Rakouska. Němečtí sousedé si jím svítí na cestu lesem, kolem kaple je zapíchají do sněhu, vždy přijdou i s kapelou, housličky, klarinet spolu s varhany tvoří tu krásu té noci a starých Německých a Českých koled.  

Krásná Rumunská.

Krásné Slovenské přání.

Babičko řekni

Je to jako od Boženy Němcové. 
Povyprávím občas o starých dobrých časech, tohle vyprávění mně vehnalo slzy do očí a vyvolalo i moje vzpomínky. Na starou, bílou, kachlovou pec, na kterou se vešlo, včetně polštářů, koček, psa i několik dětí, ne nebyli naše, třináct let jsem byla jedináček a již jsem zase sama. Hřáli jsme se na té rozlehlé teploučké peci, polštáře jsme tam měli, aby jsme se nepřipekli, dostali jsme pytlíky sladké soji, chalvu a upražená semínka z turků, dnes se jim říká dýně, tenkrát mimo semínek, je nikdo nejedl, bylo to krmení pro dobytek, marně ty chutě hledám celý život?  
 Zdálo se nám to vysoko a dolů jsme shlíželi na velký stůl, na něm byla mísa a pod ní hromada peří s hus, co se již snědly, předposlední na Martinské posvícení a ty úplně poslední ještě běhaly po dvoře, ty se měly upéci na Štěpána, kdy se k nám sjíždělo plno hostů. To jsem zase někam odběhla, od draní peří, strašidelných vyprávění, pohádek a babiček sedících, kolem toho stolu a deroucích peří, snad na polštáře a duchny, do mojí výbavy, mám je dodnes, loni jsem peří nechala vyčistit, nasypat nové polštáře a ušít péřové deky pro naši vnučku, vážím si té dávné práce rukou. 
 Vzpomínám na maminku v bílé zástěrce, jak pro dračky peří peče koblihy a připravuje svačinku, pobízí babky k vyprávění, i na ty koblihy, jsem si vzpomněla při čtení povídky na odkazu, nikdy jsem je, tedy ty koblihy, neměla takové úžasné. Strašidelné večery, doprovázené houkáním sýčka, přílákaného světlem nad stolem, to aby bylo dobře vidět na to peří, z pod misky si každá babka vytáhla hrstku peří, dala stranou to jemné, co se mu říkalo prachové, „pro hraběnky„ a s každé strany, každého peříčka strhla (sedrala) a prostřední stopku (ostenku), nebo pápěrka, se jí říkalo, odhodila na zem, ty se vhazovaly do ohně a na ten zvláštní zápach si pamatuji stále, kdybych ho někdy cítila, vím hned, z čeho pochází, to se asi již nestane? Ten pach, pro mě vůně, se takhle před vánoci, v době adventu táhl vesnicí a bylo velkou snahou všech, dodrat a mít vše uklizené do vánoc.
 Pěkný zvyk bývala doderná, to byla oslava, že peří je z domu, sedrané, v papírových pytlích uložené na podvale. Bylo to poděkování lidem za bezplatnou pomoc, kterou si potom vzájemně opláceli a draní peří a vyprávěnky, nebraly konce po celou zimu. Napekly se řízky, karbanátky, ochutnalo se uzené, jestli se povedlo, z té poslední zabíječky? Koláče a buchty s hruškovými povidly, a také se otevřela nějaká ta kořalička a ochutnalo se i pivo co tatínek uvařil, měl k uležení, již připravené na svátky. My děti jsme se na tohle těšili nejvíc ze všeho, až se babky trochu prdnou a začnou vyprávět ty nepřístupné příběhy, horory a o tom, kdo s kým má nemanželské děcko? a to nás začala maminka pakovat do postelí, jistě se nám za žádnou cenu nechtělo. tenkrát to bylo naše kino a televize dohromady?  

Nádivka do buchet, po staročesku. 
Křížaly z jablek a hrušek, hrušek víc. 
Spaříme, jsou-li sušší, necháme převařit, 
umeleme na mašince na maso. 
svaříme šlehačku, s cukrem, celou skořicí, vanilkou, 
hřebíčkem a badyánem, vše podle chuti a čichu. 
Méně je více. 
Umleté křížaly, vmícháme, povaříme,
zakápneme koňakem, nebo rumem a zchladíme.
Plníme do buchet, buchty řádně podmastíme sádlem,
aby měly pěknou, červenou kůrčičku zespoda.

Na kynuté těsto, recept jistě všichni znáte,
nepoužívám do těsta bílek, jenom žloutky, máslo a sádlo. 
Buchty tak, pokud se nesnědí první den, déle vydrží vláčné.