Když jsem se na to dívala prvně, celý film jsem prožila emotivně a s radostí. Z čeho jsem to měla radost? Toho že umíme, i být lidmi.
Stále častěji přemýšlím o tom, co to od nás Bůh vlastně chtěl, když na tak maličké, zázračné Zemi v tak obrovském vesmíru, stvořil člověka? Člověk, co jsme a kam kráčíme, jak úžasné věci dokážeme, odoperovat polovinu mozku nemocnému dítěti a uzdravit ho, podívat se do nitra člověčenství, vidět jak fungují oči, proč vidíme tu krásu? Jak fungují uši, proč můžeme slyšet dětský pláč a smích, hudbu, zpěv krásných ptáků? Co všechno je člověk dnes schopen dokázat svou vůlí a přesto mě právě dojímá to, jak v těch nejprimitivnějších podmínkách se vývoj neptá po smyslu života a Africká máma miluje stejně, své nahé dítě, jako ta středoevropská, nosí ho šest měsíců v úvazu na svém těle, v sedmém ho vykoupe v bylinách a prvně ho postaví na nepříjemný, píchající povrch matičky země, aby po něm, již v sedmém měsíci života, udělalo první kroky za svou mámou a ono, bosé a nahé jde?
Máme privilegium a pýchu si myslet, že dostalo méně její lásky a péče, nežli to civilizované, opečované a sterilně čisté? Kladu si otázky, jestli nepřeháníme ten vývoj až k extrémům, nesoudila bych, kdyby vedl k něčemu lepšímu, nežli je život sám, který je bojem o přežití vždycky?
Máme tak obrovské možnosti a prostředky, aby život na celé planetě byl rájem již tady na zemi, stále, jako lidstvo, jsme schopni své vědomosti a prostředky zneužívat jen ve svůj sebestředný prospěch, jedinec je smyslem téhle obrovské pýchy, často, zase jen pro jedince a stále je víc lidí, co nejsou ochotni pro společnost, přírodu a lidstvo pohnout prstem, dokonce se pochlubí tím, že nejsou ochotni udělat cokoliv, co by jim působilo sebemenší újmu, ať již tělesnou nebo duševní. Sobectví je ďáblova zbraň hromadného ničení?
Anna : prostor 
Ač nevěřící, dost často se zamýšlím nad tím, proč vznikl život právě na modré planetě a proč v takové formě. Pokud bych připustila existenci Boha nebo nějaké vyšší moci, nedokázala bych to pochopit už vůbec. To jsou náboženské a filozofické otázky, do jejichž rozboru se určitě nebudu pouštět. Jenom si troufám tvrdit, že africká máma má ke svým dětem stejně vřelý vztah, jako středoevropská. Africká navíc není svázaná mnohdy nesmyslnými společenskými pravidly.
Článek je moc pěkný a zajímavý, Aničko. Ty jsi hloubavý člověk a vůbec ti není jedno, co se kolem tebe děje. To, že se dokážeš na někoho zlobit, naprosto chápu, protože to dokážu taky. Umím i odpouštět, ale ne vždycky.
Omyl, africká máma je taky dost často svázaná nesmyslnými společenskými pravidly… ta jsou snad všude, kde žije víc lidí pohromadě. A tipla bych si (ale nevím), že pro ni bude mnohem těžší se jich nedržet (u nás třeba už ty doby, kdy nebylo třeba košer se rozvést, jsou pryč… pomineme-li to, zda je výše rozvodů společenské plus :-). O jednom pravidlu, který je absolutně nesmyslné, snad ani nechci mluvit, natož pak o něm i přemýšlet.
Svět se pomalu stává zlým místem k žití,
kde negace převažují nad obyčejným dobrem.
A přesto každý z nás v dlani drží drobnou
minci, svůj téměř zanedbatelný podíl
na hodnotě světa. A je jen na něm na
kterou misku vah ji vloží, do jaké představy
světa investuje. V tom je samotná podstata
svobodné vůle.
Lidé se méně rozpakují škodit tomu koho
milují, než tomu, koho se bojí. je až
neuvěřitelné že nám příroda dala možnost,
být tím čím nyní jsme? Možnost projevit své
city a sdílet lásku s někým dalším.
Ale pro každého jednou všechno skončí, aby
mohlo začít něco nového, někde jinde a pro
nový cíl. Smrt měří všem stejně a všichni
nakonec projdeme stejnými dveřmi.
Přesto se nejmíň smrti bojí ten, jehož život má
největší cenu. Děkuji ti Dago, Anna
Kdysi a na jiném blogu, ke mě chodil, pro mě velice cenný člověk, jeho myšlenky, snad byly jeho, mám zapsané ve svých sešitech a srdci, jsou nejlepší odpovědí tobě Hanko i tobě avi.
Dokud bude převládat egoismus nad rozumem (i nad láskou), bude to špatné. Myslím, že tady by se mělo začít u léčení těch chorých mozků, jenže to je nemyslitelné, protože choré mozky by k nějaké léčbě vůbec nepřistoupily, proč taky, když jsou přesvědčené, že choré vůbec nejsou?
Někdy si myslím, že přemíra informací je zlo. Stejně tak přemíra vědomostí, protože vědomosti, vedoucí k vynálezům, jsou sice dobře využity, ale ty vynálezy později zneužity. Na druhou stranu, spousta vědomostí a vynálezů je využita dobře, takže váhám s nějakým příkrým odsuzováním.
Ale že se tady (rozuměj, v civilizovaném světě) blbne, to je vidět, stačí se podívat na práva dětí a práva žáků, učitel za chvíli bude jak cvičená opice, do které se budou trefovat a které se nebudou smět ani ohnat, rodiče už neví, že dětem by měli stavět nějaké mantinely, nějaké hranice, za které nesmí jít, děti jsou přerozmazlované a dovolí se jim všechno (no skoro všechno) a hlavně, žijeme v přetechnizovaném světě a ten přetechnizovaný svět jako by dnešním dětem bral oči, blýskavé displeje ipodů a chytrých mobilů a tabletů a počítačů je zaslepují a oni už nechtějí vidět nic normálního. Těch, kteří se dokážou těšit z brouzdání po lese a z večerních ohýnků, kteří o prázdninách stanují a pomáhají při vaření obědů a různých povinnostech, těch myslím ubývá. A hlavně, všechno tohle, technické vynálezy, televize, auta, cestování, esemesky, e-bankovnictví, platby kartami, považují za něco absolutně normálního a nezbytného pro dnešní život.
Ale to africké dítě si dovede hrát. Dovede vymýšlet hry a nenudí se. Učí se zřejmě rádo, pokud chodí do školy, protože to pro něj znamená příjem nových informací, ještě není zahlcené filmy, seriály, počítačovými hrami. Africká máma mu zřejmě zpívá písničky nebo se s ním normálně baví. Africká máma si asi najde čas i na pohlazení a obejmutí, jen tak, z lásky, ne proto, že je to rituál. Evropská máma nemá čas.
A ani dobrou vůli Vendy, dneska jsem si přečetla tvůj komentář jinde? Soudit umíme velice rychle a dobře, cikány, jsem tě chtěla naučit, neházet do jednoho pytle, stejné je to s čímkoliv na světě, mít rád člověka jako takového, bez předsudků, nenávistí a vidět ho jednoduše a prostě, je velice těžké a tak si vzpomenu vždycky na JEŽÍŠOVA slova, cokoliv dobrého uděláš, jako by jsi mě učinil. Stále si stěžujeme na mezilidské vztahy, jak je to špatné a jak jsme na sebe zlí, a přitom se neustále navzájem něčím podněcujeme k netoleranci a nenávisti, často to mimovolně udělám i já, když chci vyprovokovat lidi aby se zamysleli, potom ale mám na sebe zlost, ta debata se zvrhne většinou v rozepři a to není dobré. Nedávno jsem četla o ovládání emocí, jak je nutné se vybít, že ovládat se je škodlivé, šlak mě mohl trefit a tak se tedy ovládám a zatraceně mě to škodí, cha cha chá……..
Teď mi mluvíš, Aničko, z duše 🙂 Já si zase vzpomínám na slova, že vidíme třísku v oku jiných, ale nevidíme břevno v tom vlastním. Také si vzpomínám na slova: kdo jsi bez viny hoď kamenem. A také si vzpomínám na to, proč Ježíš přišel… ne chválit ty dobré, ale spasit ty hříšné. Pohoršoval se, z chrámu kupce (či kdo to byl) vyhnal, a přece přišel právě pro ty, co sešli z cesty. Je strašně těžké najít tu hranici mezi láskou k bližnímu a pranýřováním toho zlého. Jak říct, člověku, kterého milujete, že něco dělá špatně? Aniž by to nevyvolalo spíš svár, obranné reakce… prostě konflikt, který nakonec nevede k nápravě ale k ještě většímu zlu. Páchat dobro je někdy velmi snadné… a dobrými úmysly si někdy dláždíme cestu do pekel…
Tam, na té stránce, se řešil jeden článek, lidské nesnášenlivosti (šátek na hlavě) také jsem se neovládla napsala, klikla a teprve potom litovala? Často se takhle neovládneme, vyvalíme na lidi své emoce a abr ty konce? Vím, že i ty avi, svým způsobem „propaguješ„ nepotlačování emocí, nepamatuji si již přesně, v jaké souvislosti to bylo, myslím si o sobě a i o výchově, že je to nutnost? Jednat pudově, je sice návrat k přírodě ale k té zdivočelé a bez zábran? Tygr skočí, zakousne gazelu s vlahýma očima a nám se derou slzy do očí, když to dělá člověk, tak se (někdy) ani nedojímáme?
Nevím, článek vysloveně o emocích jsem tuším ještě nenapsala, možná někde v komentářích něco zaznělo. Ono je to ošemetné takhle posuzovat, protože vždy je potřeba brát v úvahu kontext a co vlastně člověk opravdu chce říct. Já asi budu už konečně muset napsat ten článek, ve kterém objasním něco zásadního o mém přístupu (i když v mottu to také hezky odráží), abych pak na něj v takových případech mohla odkázat 🙂 Já zastávám postoj „zlaté střední cesty“ – vždy když dojde na to zda ANO, nebo NE, budu stát za tím, že OBOJE :-)) A to v případě potlačování emocí. Ono to totiž na první pohled může vypadat, že „nepotlačovat emoce“ znamená vyvalit to na druhé, jít hlava nehlava za svým bez ohledu na pocity druhých. A tak to možná i někteří, kteří to říkají, chápou… znám i takové, kteří mi tvrdili, že to je problém těch druhých, že ti to asi z nějakého důvodu potřebují slyšet a pocítit. Znám i takové, kterým nevadí drsný přístup těch, kterým věří a od kterých se chtějí učit, daleko od potřebné empatie. Mají pocit, že jim to pomáhá se konečně vzpamatovat. Podle mě je to ale jeden extrém. A druhý extrém je emoce potlačit zcela. Tvářit se, že je nemám, nedávat je najevo, nedat druhým najevo, že se zlobím, že mě zranili atd. Někde to pak zachází až tak daleko, že člověk úplně ztratí kontakt se svými emocemi, které jsou ale důležitým navigačním prostředkem (stejně jako bolest). A uzavře se do sebe, protože se bojí vyjít ven, aby mu nebylo ublíženo, aby neublížil druhým. Zlatá střední cesta je nelehká, těžko se hledá ta správná rovnováha mezi tím, neublížit sobě a neublížit druhým. Své dceři nebráním projevit své emoce, ale učím jí dělat to „civilizovaným“ způsobem. Ono je to celé hodně komplikované, to je opravdu na celý článek :-)))) Ale věř mi, rozhodně to není o tom, vyvalit na druhého své emoce, neovládnout se a jít přes mrtvoly. Nakonec se člověk naučí velmi své emoce mít pod kontrolou… ale vnímá je, nepotlačuje. Já začala jako malá jako ta vzteklina, pak jsem je úplně potlačila… teď jsem někde blízko té střední cesty. Některé věci mě ještě rozčílí, že se těžko ovládám (ale alespoň neurážím), některé věci už ne natolik, abych svými emocemi zamořovala okolí 🙂
Dobré ráno avi.
Tak tak, ono jde o rozdíl, zda je to zlý úmysl, nebo temperament? Mám kamarádku, třicet let na sebe řveme, někdy i sprostě, je to v zápalu boje jde-li o věc, objímáme se, brečíme a přesto se milujeme až za hrob, od ní mě nic neublíží a nic mě neuráží, je to člověk, který by za mě dal ruku do ohně a já za ni v rámci celé rodiny. Já třeba, se svým mužem mluvím tiše a vlídně, nikdy bych si nedovolila na něho řvát, i když se to tak může jevit, následkem hluchoty nás obou, ona ano a od ní ho to neurazí, ode mě by byl v šoku, proto že ji bereme se vším všudy a máme se rádi, a to je celé? Konvence v rámci blízkých lidí, jdou vždy stranou, když se ale přestaneme ovládat, myslím na veřejnosti, tak to bude džungle, například nesnáším, když prodavačka musí trpět za něco, co ona nezavinila, nemám také ráda, když trpí kdokoliv za druhé a jejich viny? Když někdo řekne o holkách co jsou v šátku v muslimském zajetí, že jsou káči pitomí a obě při tom brečíme strachem o ně, je to jiné nežli když je někdo zlý od podstaty? Soudí, odsuzuje vše již z principu, ani sám nezná důvod proč to dělá, aniž zná a rozumí vnitřním pocitům toho kterého člověka a svádí k tomu davy lidí, to je zlo a podněcování k nesnášenlivosti? Hezký den ti přeji.
To jsi, podle mě, uhodila hřebíček na hlavičku… je to hodně individuální a důležitý je úmysl, postoj, který za tím chováním je. Pokud i děkujeme a prosíme, ale neděláme to ze srdce, nemá to žádnou hodnotu, je to jen konvence. Pokud jste s kamarádkou obě temparemntější, znáte se a máte se rády, snesete vůči sobě jiné chování, než by od vás třeba snesl někdo druhý. Lidé by se měli nejdřív dobře poznat, vnímat i ty druhé a přizpůsobit své chování těm druhým (to není přetvářka, prostě jen ohleduplnost)… a nechodit po světě s tím, že já jsem prostě takový a pokud s tím má někdo problém, tak je to jeho problém a ne můj. Takový přístup je dnes bohužel častý i v těch „spirituálnějších“ kruzích. Chápu, co chtějí říct, ale myslím, že se chytli do pasti jednoho extrému. Já jsem sice byla vzteklina, ale nikdy jsem, myslím, nebyla cholerického temperamentu. Jen jsem prostě neuměla pracovat se svými emocemi a touhou po svobodě. Konflikty nemám moc ráda a když se chytnu s dcerou, trhá mi to srdce. S manželem se nehádáme vůbec, nějak si to vše umíme v klidu vysvětlit. V podstatě málo co mě dokáže rozčílit. Většinou neohleduplnost. S tím, že druzí by neměli trpět za viny druhých (i ten příklad prodavaček – nebo třeba průvodců zahr. zájezdů, že, vím své), mi také mluvíš z duše. Jako učitelka jsem to hodně řešila, protože najednou jsem se ocitla v pozici toho, který působí těm, kteří si to nezaslouží, újmu, kvůli těm, kteří nedokáží zacházet se svobodou, na kterou mají právo a kterou ostatní děti zvládaly. Musela jsem nakonec udělat to, co jsem sama ve škole nesnášela: zavést striktnější pravidla, které některé děti prostě omezily víc, než jim bylo možná zdrávo. Bohužel, společnost už je taková, že pro pár jedinců, kteří si sami se sebou neví rady a z nějakého důvodu ubližují sobě i druhým, trpí i ti ostatní… To mě hodně trápí.
Zrovna dneska jsem při cestě autem přemýšlela, kam až ta naše civilizace zajde. Děsí mě maminky, které svoje děti vychovávají v naprosté sterilitě. Děsí mě to, jak jsme spoutaní konvencemi. Nějak mi přijde, že už ani nejednáme srdcem. Máme morální kodexy, které nepřipouští projevovat city. Obejmout oblíbenou učitelku? Neexistuje. Začít se bavit se sympatickým člověkem na ulici? Zapovězeno….
Hlavně abychom nikoho nerušili, splynuli s davem a tvářili se civilizovaně.,..
Krásný článek. Také mne udivují věci, které nedokážu pochopit a které obdivuji. A také se často zamýšlím jako ty. A proto nechápu také to, že si někteří lidé dobrovolně ničí zdraví své nebo dokonce i jiných a někteří dokonce zabíjejí. To je pro mne něco tak strašného, že takovým tedy bych nedokázala odpustit. Ať mi to Bůh promine.
Nakonec Libuško, ne jen že odpustíme, ale snažíme se i pochopit důvody a dopady chování lidí, jednoho k druhému? A Bůh, ten to věděl již z prvotního hříchu, pochopil co stvořil?
Zajímavá otázka, co od nás asi Bůh chtěl? 😉 Možná se mu jen zastesklo po spřízněné duši, po společenství s druhými a po sounáležitosti. Má nás rád, vždyť je to otec nás všech a jistě se moc rmoutí, když ho neposloucháme a tak tím jen sami sobě škodíme. Dal nám celou krásnou a bohatou zemi k užívání a chce nás zaopatřit, tak abychom se spolu s ním měli dobře. Nevím, proč jsme si postavili hlavu a vedeme si svou myslíce si, že všechno víme lépe. Otec Bůh, má s námi nekonečnou trpělivost…
Mít naprostou důvěru a víru, trochu ti Jaruško závidím, mým hříchem je, že se na lidi zlobím často a vydržím to dlouho, zvlášť v případech podobných tomuto, egoisticky posuzovat vývoj člověka na planetě nám jistě nepřísluší? Milovala jsem knihy našich cestovatelů, Hanzelky a Zikmunda, jejich pokora a úcta k těmto lidem, se mě spojila s videy a vzpomněla jsem si na jejich cestopisy, právě z podobných míst planety a na jejich humanitu. Proto jsem napsala článek, že jsem si přečetla mnoho komentářů o „opicích„ a o tom, jak je třeba je převychovat a to by člověk zaplakal nad bezohledností a sobectvím „kulturních„ lidí? Na druhou stranu oceňuji, že celý svět se právě tam, kde se odehrálo v posledních dnech, ekologické drama a opět, nebývalého rozsahu, se snaží, co nejrychleji a nejefektivněji pomoci a bůh jim pomáhej, těm lidem tam, i těm co jdou pomáhat jim.
Tak to vidíš, Aničko, vždyť vidíš to, co já: naduté bílé lidi, kteří se nad ty „necivilizované“ povyšují. Nevidíš to sice v tom videu, ale vidíš to. A o tom jsi i ten článek napsala. Jediný rozdíl mezi tvým a mým viděním světa je, myslím, to, že já vnímám v první instanci život ne moc konkrétně, ale symbolicky. Dáš mi sem video setkání bílých a domorodců, vidím neúctu. Dáš mi sem úžasnou story o elektrikáři, vidím neúctu k člověku. I když v tom konkrétnějším pohledu vidím i to, co vidíš ty. Svět není přece není jen černobílý a symbolický odraz čehosi :-))))
Asi ty i já máme představu, jak by to mělo vypadat? Jak to chodí ve skutečnosti, je to o čem jsme již několikrát mluvili, včera jsem četla tvé komentáře na nové výchovné metody a čtu i jinde co píšeš a nejen tvé? Abych tě poznala, a také že vám mladším moc nerozumím?
Nás staré a spoustu lidí na světě, již nikdo nepřevychová, vštěpovat dětem lásku, úctu a porozumění k přírodě, a k těm prostým lidem, to může jen mládí, dokud jsou děti maličké a vidí to u svých vzorů.
O kmeni Papuánců, je to film dlouhý, několikadílný a lidé jsou daleci, mít trpělivost shlédnout to porozumění a laskavost expedičního týmu. podívala jsem se na všechny díly, kdo chce, tak si najde? Ještě jsem zahrnula do schematu i africký kmen Himbů a krásnou krajinu a domovy Zuulů v Zambii. Jistě, lidé mají velice zkreslené představy o světě a extratřída jsme my, středoevropská kultura, Amerika a z toho plynoucí ty „úžasné primitivní„ komentáře u podobných věcí? Proto ten další odkazovaný článek a ten to pěkně propírá !!! Máš ho tam i v originále, můžeš se procvičovat ve filosofii lidství, i pro mě, babu protřelou životem, to bylo zajímavé čtení? Zatím, za tu dobu co se známe, jsi u mě byla velice málokdy a tak se tě ani nemohu zeptat, jestli místo úvodního obrázku vidíš bílou plochu jako já? Také si občas klikni, jestli to není ztráta času beze smyslu?
Survival znáš? http://www.survivalinternational.org/
Málokdy? prolétla jsem tvé staré příspěvky a zjišťuju, že od půlky července jsem četla každý tvůj článek 🙂 Už jsme to jednou probíraly, asi se ti tam nikde nezobrazuju 🙂 Do mailu mi chodí i komentáře, vlastně sleduju tvůj blog i přes komentáře v mailu a někdy mám dokonce potřebu zareagovat až na základě ostatních komentářů 🙂 Ten článek jsem si už odklikla – to se ti také nezobrazilo? Zůstala jsem u toho českého, protože je moc dobře přeložený. A hned jsem si ten blog dala i mezi follow, je dost zajímavý. Nejvíc mě pobavil článek o stereotypech o islámu (a komentáře pod ním) 🙂
Místo úvodního obrázku bílá plocha? To myslíš u tvého blogu? Ne, tam já mám vždycky obrázek…
Co se týká vštěpování lásky a úcty, myslím, že kolem sebe mám hodně maminek, které se o to snaží. Ale pokud budu chtít vidět všeobecnou realitu, tak nás asi zas tak moc není… :.-(
Viděla jsem to ve školách, kde jsem učila. Ale jak jsem se o tom bavila se zkušenějšími učitelkami, které jsou ve styku s rodiči (já málokdy), ono je to většinou dáno právě rodiči. A co si budeme vyprávět, hodně lidí bohužel nemyslí na ty naše hodnoty. Já se od tebe budu možná lišit pouze v názoru, že za to ti lidé zas tak moc sami nemohou… že jsou jen oběti toho , jak oni sami byli vychování, do jaké společnosti byli vychováni. Většina lidí nemá prostor, čas, možná ani inteligenci na to, aby se dokázali odpoutat od toho, čím jsou vláčeni. Je mi jich spíš líto, než bych se nad nimi pohoršovala.
Tak tak, také mám mail, nevím co tam vidíš ty? já několik úvodních vět avi? Nedávno jsem něco podobného psala Vendy, kdybych seděla vedle tebe, viděla bych to, co ty, to je úskalí internetu?
A v tom ostatním máš velikou pravdu ale každý se nějak a něčím musíme pousilovat, v rámci svých možností o jakousi změnu, i kdyby to bylo jen o desetinu procenta prozřelých, byly by to miliony lidí.
Také máš pravdu 🙂 Jak jsem teď psala i v komentáři na tvůj komentář u sebe (to je ale složité :-)), s tou změnou musí začít každý sám u sebe, jinak to, alespoň podle mě, nejde. Ale není to vůbec jednoduché. A pro někoho je to mnohem těžší než pro druhé. Bude krásné, až tu budou miliony lidí, kteří budou spíš lidmi, než těmi roboty, nebo kameny, nebo osamělými věžmi. A to jednou určitě přijde. Kdysi dávno jsem ke zkoušce na VŠ četla Theilarda de Chardin… jeho vizi globalizace a probuzení vědomí lidí. Křesťanský filozof. Byla to má první knížka na mé cestě k otevření se světu a hodně mě ovlivnila. On světu a lidem hodně věřil… i já stále ještě věřím :-))
Tyto fotky jsou krásné, jsem opravdu rád, klenuté domy. Dobrý den, milí Anna!
Děkuji za komentář milá Marie.
Zalíbila se mi teď jedna písnička v rádiu (bohužel nevím, ani kdo ji zpívá, ani jak se jmenuje) a je tam něco ve smyslu: tohle je pozdrav pro všechny kutily, kde bychom byli kdybyste nebyli…. a také část o tom, jak všude vystavíme ty vysílače pro mobily… hlava nehlava…
Někdy si říkám, jestli ten „divošský“ život nebyl přece jen civilizovanější. A bílí jdou všude pyšně ukazovat naše výdobytky (např. sirky), také hlava nehlava, domorodci byli pěkně vyděšení.
Že jsou lidé sobečtí se nedivím, kdo po něčem netouží? A kdo se nebojí toho, že to nebude mít, nebo o to přijde? Myslet na druhé, ale nezapomenout při tom na to nejcennější v nás (respekt k vlastní duši) je velké umění. Jestli kolem mě někdo takový prošel, nevím, možná ano. Ale většinou potkávám ty, kteří myslí hlavně na sebe, nebo ty, kteří by se pro druhé rozdali, ale sami tím trpí. Dávání je radost, pokud dáváme z toho nejcennějšího v nás, i dát vlastní život za někoho není pak utrpení…
Je to stejné, jako s mnohými jinými tématy, o kterých nevím, jak ti odpovědět avi? písničku neznám a můj pohled je jiný, stejně jako jsme různí, tak i pohled na svět a život nás dvou se jistě něčím liší, video : First contact with the tribe Toulambi 2/3 , z mého pohledu, je to laskavé a milé setkání doby kamenné s tou dnešní, následky a další vývoj, s přírodou spjatých lidí, již tak pozitivně nevnímám a pochybnosti o škodlivosti civilizačních zásahů nemám. Tvůj dovětek? Moje stará hlava, na tvé filosofování tak nějak nemá? Moc ti nerozumím, je to na mě málo polopatické? Chtěla jsem jen říci, že je pro mě cenný, jakýkoliv člověk na světě.
Našla jsem dobrý překlad Davida Wonga, panem Bořivojem Filipem: 7 důvodů proč svět vypadá horší, než skutečně je: http://borivojfilip.wordpress.com/2013/11/11/7-duvodu-proc-svet-vypada-horsi-nez-skutecne-je/
V originále: http://www.cracked.com/blog/7-reasons-news-looks-worse-than-it-really-is/
Jistě se na to dá dívat i z tohoto úhlu pohledu, koneckonců to tam tak i nazývali: setkání naší doby s tou dobou kamennou. Jistý romantický nádech to jistě má. Na vše se dá dívat z mnoha různých úhlů pohledů.
I na sobectví se dá dívat z různých úhlů pohledu, chci jen říct, že nic není tak jednoduché, jak se to na první pohled zdá být.
I pro mě je cenný jakýkoliv člověk na světě 🙂
Jsem ráda, že máme něco společného.