Když jsem se na to dívala prvně, celý film jsem prožila emotivně a s radostí. Z čeho jsem to měla radost? Toho že umíme, i být lidmi.
Stále častěji přemýšlím o tom, co to od nás Bůh vlastně chtěl, když na tak maličké, zázračné Zemi v tak obrovském vesmíru, stvořil člověka? Člověk, co jsme a kam kráčíme, jak úžasné věci dokážeme, odoperovat polovinu mozku nemocnému dítěti a uzdravit ho, podívat se do nitra člověčenství, vidět jak fungují oči, proč vidíme tu krásu? Jak fungují uši, proč můžeme slyšet dětský pláč a smích, hudbu, zpěv krásných ptáků? Co všechno je člověk dnes schopen dokázat svou vůlí a přesto mě právě dojímá to, jak v těch nejprimitivnějších podmínkách se vývoj neptá po smyslu života a Africká máma miluje stejně, své nahé dítě, jako ta středoevropská, nosí ho šest měsíců v úvazu na svém těle, v sedmém ho vykoupe v bylinách a prvně ho postaví na nepříjemný, píchající povrch matičky země, aby po něm, již v sedmém měsíci života, udělalo první kroky za svou mámou a ono, bosé a nahé jde?
Máme privilegium a pýchu si myslet, že dostalo méně její lásky a péče, nežli to civilizované, opečované a sterilně čisté? Kladu si otázky, jestli nepřeháníme ten vývoj až k extrémům, nesoudila bych, kdyby vedl k něčemu lepšímu, nežli je život sám, který je bojem o přežití vždycky?
Máme tak obrovské možnosti a prostředky, aby život na celé planetě byl rájem již tady na zemi, stále, jako lidstvo, jsme schopni své vědomosti a prostředky zneužívat jen ve svůj sebestředný prospěch, jedinec je smyslem téhle obrovské pýchy, často, zase jen pro jedince a stále je víc lidí, co nejsou ochotni pro společnost, přírodu a lidstvo pohnout prstem, dokonce se pochlubí tím, že nejsou ochotni udělat cokoliv, co by jim působilo sebemenší újmu, ať již tělesnou nebo duševní. Sobectví je ďáblova zbraň hromadného ničení?
Anna : prostor 