Napsala Vendy v komentáři na mou říkačku. To je zvláštní, co ve mně to slovo vyvolalo, ne není to nostalgie a strach, považuji tyhle pocity za přirozené a smířlivé, kolem nás starších se vyprázdní místo, pro novou setbu, ty kytičky jsou nové, nám neznámé, někdy mají na náš vkus přespříliš pestré barvy a křiklavé vůně, to je ale přirozený jev pro ten nový život. Občas zapomínáme, že i my jsme byli mladí a barvy našich mladých životů, možná, byly ještě křiklavější, nežli jsme si ochotni přiznat, někdy vrháme opovržlivé pohledy na kulturu, na nezralé umění a stačí jedno video na YouTube a vzpomínka na to jak jsme bývali uřvaní a přebujelí, tancoval se Rokenrol a Hali-Gali. Odcházíme, postupně je naše místo zaplněno něčím novým a musí zrát a dozrát, hledala jsem pečlivě abych nějaký příklad z minulého našla, srovnávala nás starší s dnešní mladou generací, ne nejde to, je to na mě moc velký kontrast.
Jóóó, to si moc dobře pamatuji, ty šaty jsem nosila, jen asi trochu později, ne v době, co je na videích, k nám, jak se říkalo na východ, to dorazilo o nějaký ten pátek později, móda, písničky, ano poslouchali jsme radio „laxmberk„ napodobovali jsme angličtinu a zpívali ji tak, že by nám těžko někdo rozuměl, dokonce se písničky počeštily, třeba tahle, tu jsem měla moc ráda.
Říkalo se tomu ČAJE, velký sál, živá hudba, drátěné spodničky…. Spoustu holek a kluků….. Tady již není, odešli tancovat někam, kde je nic nebolí a já si vzpomínám na své mládí a na ně, na všechny s láskou.
Anna : prostor 