Dokud je člověk mlád, má jenom sebe rád, sny svoje velké sní, neví že přijdou poslední, nevidí trávy zelené, růž, na tváři nebe také ne, po světě nerozhlíží se, pro jeho krásu, na všechno ještě chce mít dosti času. Když čas se začne plnit a rozum v srdci zrát, rozevře oči doširoka, ta náruč bude sít a žito sežínat, věří, co do země dal že se vrátí, jen ještě neví že,
čas se krátí, náručí plnou seje dál, ještě si myslí že je král, tu sklidí koukol, tu zas kvítí, slunce mu ostře ještě svítí. Tmít, když se začne a den smráká, tu konečně, uvidí let ptáka, zasteskne se mu po štěstí, zavrhne temné předzvěsti, dlaně k té růžové, tam, v nebi vzpíná, čeká naň, jak na semeno hlína.
Anna : prostor 