Tak nevím, co bude se Zemí?

Vím, jen, si to jako každý, odmítám připustit!
Četla jsem v poslední době o výdobytcích techniky, jakýsi úžasný vynález v počítačovém světě, nebudu to tady ani propagovat, ba ani naznačovat o co konkrétního se jedná, žádná propagace! Prodalo se za krátkou dobu šest milionů kusů a to je pro mě napováženou, samo o sobě, nejsem příznivcem toho, že každou blbost, co kdo, kde vymyslí, musím hned mít, vadí mě hlavně to, že při výrobě se zneužívá  dětská práce, vyčerpávají se, tam, kde se ten ÚŽASNÝ KRÁM montuje, poslední a k životu nezbytné zdroje vody, stěhuji se tam miliony lidí, žijí v nelidských podmínkách, jejich nejlevnější práce je zneužívána, na úkor nesmyslně přetechnizovaného světa. Honba za novější, lepší a čím dál nesmyslnější věcí, nežene svět kupředu ale některé lidi do záhuby, otrocké práce v nelidských podmínkách, k soustřeďování lidstva do obrovských aglomerací a zotročování.
Mám již věk, nikdy jsem netrpěla depresí, nebo nemocemi civilizace, nepovažuji je za lidské, je to nemoc společenská, mnohdy „vytoužená„ proč si to myslím? Protože vidím svět svýma očima, vidím jeho bídu a rozdíly, vidím že opravdu strádající lidé, tento problém nemívají, zaměstnává jim mysl, totiž prostá starost o přežití. Sobectví a závistivé pohledy k sousedům, třeba za hranicí, má li někdo o něco lepší, na příklad, malý, hloupý vynález, lidi donutí si pořídit! NADBYTEK těchto věcí, nutí stále více se hnát, za pomyslným štěstím, mít, vlastnit, ZA CENU svého vyčerpání a jakéhosi vyhoření, jak píše :  Guru Bhagavan

Guru Vit Kouba Bhagavan   Jeho články a videa, jsou pohledem do lidské „tváře„ podívejte se také a čtěte jeho články.

Psyché dostává hodně na frak a Amor, umírá na úbytě?

Ještě chvilka sdílení?

Budu se sdílet se svými zážitky ještě o Itálii. Kdysi u nás bylo vžité heslo : „Žije si jako Ital, celý den by ležel na pláži„ Nevěřte všemu co se povídá, my v Itálii vstávaly v osm hodin, všude již jsou zalité květiny, čisté ubrusy, čerstvé chřupavé pečivo na stole, umyté i chodníky a pokropené silnice, ty chodníky by se vám , tedy v přímoří moc líbily, ráno se natáhnou nad nimi markýzy přes celou čtyřmetrovou šířku chodníku, vyndají se stolky a krásně čalouněné židličky, někde je dokonce nikdo neuklízí, na ty tři hodiny, kdy je v noci klid, to nestojí zato, každý hotel na Lidu, má své barvy a květinové vychytávky kolem nich. Vyčištěné výlohy a usměvavé tváře a to i když se jim usmívat nechce, mají to v popisu práce, když náhodou vylezete z postelí dříve, nevědí co si s vámi počít, jste jim na obtíž, protože mají fofr, aby se vás zbavili, udělají i zázrak rychlé provizorní snídaně, s haldami prospektů a radou, kam se je nejlepší vydat na výlet. Loni jsme sedávali u jídla, s takovou velikou rodinou, několik dnů jsme ty vztahy nedokázali pochopit, oni, až po ty úplně nejmenší děti, všichni a plynule přecházeli z Francouzštiny přes snad němčinu, (nerozuměla jsem) snad nějaký Švýcarský dialekt, až po Italštinu, decentní stolování, i těch úplně maličkých dětí mě fascinovalo. Když půjdete na pláž, má každý hotel svou, se svým slunečníkem a lehátky, chodníčky po plážích jsou vymetené a sprchárna u hotelové pláže je čistá, voňavá, Ráno se nejlépe vykoupete v moři, nikde není živá duše. V deset až jedenáct hodin odcházíme, nechodíme nikdy na oběd, snídaně bývají tak pestré a nestravitelně bohaté, že nám naprosto stačí k obědu ovoce, co je na míse v pokoji, Buďto k jídlu, nebo na ozdobu, druhý den si ho uklízečka vždy odnese domů a dá tam čerstvé, když tedy ho nesníme. Přes poledne držíme Italskou siestu a když náhodou se rozhodneme pro výlet, recepční si ukazuje na čelo a říká, ať jdeme spát, Protože všude je ticho a pusto, Češi jsou na pláži a smaží se jako topinky, aby bylo vidět, že přijeli po týdnu od moře. Ital chodí na pláž až k večeru, po práci, před večeří a večerní zábavou, pokud vůbec? Ti bohatí? Ti mají u hotelů luxusní bazén a na veřejnost ani nepáchnou.   
Dám vám sem jednu svou starší, opálenou, ?takovou malinkou s dědou? aby jste viděli, že ta babka ještě relativně nedávno, mohla jít na pláž, už tam ale nechodí.

 

Moc rádi jsme se po večeři prošli po promenádě, našli si tu nejkrásnější vinárničku, poseděli si jako na fotce, dali si Italskou zmrzlinu, protože po té Řecké, je nejlepší na světě. když se tak procházíte, je stále na co se dívat, všude je spoustu atraktivních výloh a Lido je táááák dlouhé, některá i osm kilometrů.

Proto jsem oskenovala tu pohlednici aby to bylo jasně vidět, že je kam jít, a to každý den, my ale většinou na pláži neležíme, poslední dobou tam ani nechodíme, je to pro nás moc únavné. Raději se podíváme na různá krásná místa, dokud můj muž může ještě řídit, jezdíme autem, někde a někdy si ho půjčujeme, to je ale moc drahé. Auto potřebujeme proto, že si užijeme i cestu tam a zpět, nespěcháme, zastavíme se na nějaký den, v některých vyhlášeně krásných místech, i si třeba zajedeme, odbočíme z vybrané trasy.

Cesta tam.

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

Sdílíte…Se?

Dlouho jsem nemohla přijít na chuť podobným aktivitám, považovala jsem je za komerční trik, jak u reklam docílit co nejvyšší sledovanosti? Začínám ale měnit názor, protože jsem si myslela že jednoslovné komentáře a dvouslovné věty jsou pro mě nezajímavé, někdy ale mám pocit že tohle je něco, co bych se svými přáteli chtěla  S D Í L E T . Říkám si, jestlipak by se tohle, třeba líbilo Jarušce ? Nebo co by na tohle řekla Hanka, ten estét fotografie, copak by na takové sdílení řekla ona? Nejsem přísný kritik, mám oblibu v kýčovitosti, co je pestré, to je podle mě hezké. Přestávám,tu potřebu sdílet, odsuzovat šmahem a vždycky, protože já osobně, sdílet musím, podívat se na něco krásného, mě samotnou nebaví, když mají dávat něco krásného, třeba v kině, nemohla bych na to jít sama, nemohla bych jet na dovolenou, bez svého muže, prožívala bych lítost, že já mám něco, co on nevidí? Někdy to dělám i ve svém blogu, vnucuji své zážitky druhým, protože se chci podělit, popovídat si o tom, co jsem viděla zajímavého a každému se to nemusí líbit stejně tak, jako mě? Proto to rozsáhlé spektrum co můj blog obsahuje? Třeba navázání na stránku Místa na která se nezapomíná ? Prováns, ano napíši to tak, jak to my vyslovíme, náš jazyk je malebný a vystihne tu krásu tam, daleko jemněji a tak nějak teplounce a i ty sdílené obrázky, na mě tak krásně působí a nejlépe, na rozdíl od těch mých, ukáží ty pocity, co ve vás Prováns mohou a vyvolat.
To je to místo, ubytování, u Galského kohouta na mojí fotce,  nijak vábně nevypadá, ten kostelík ale je soukromou součástí a celý areál byl kouzelný, doprovodil nás tam ten ubytovatel, co nás ze svého vyprovodil, když mu přijeli lepší zákazníci. Viděla jsem to tak, jak to vy vidíte na obrázku, ta romantika, pohádkově stylové zařízení, to kouzlo květin ve dvorku, to moje fotka neukazuje, ta romantika je v té sdílené!
 Stejné místo, jiné pojetí a jinak viděno?

Strohá fotka, kdesi v mém dávném vyprávění, z jedné z cest po Francii s vnoučaty, cestovali jsme s nimi celé prázdniny a já vyprávěla o „špatné„ zkušenosti s ubytováním  v zařízeních u Galského kohouta a o tom, jak naše vnučka plakala a dupala, že v tom zámku pro princezny chce bydlet, a my jsme si to finančně nemohli dovolit. Tedy to vlastně nebyla zkušenost špatná, ale adekvátní k našim poměrům? Francie je ale tak sladká, že moje fotky to prostě nedokáží ukázat, ty co tady budu sdílet, tak sladké ale jsou.

Dneska mám stránku sdílecí a doporučující, tedy klikejte na obrázky, klikejte na odkazy, udělejte radost sobě i druhým, i já chci rozumět tomu proč se na facebooku a na Google pořád něco s někým sdílí, tedy sdílejte se mnou hezký zážitek. Saint. Emilion a Sv. Pavel, jsou moje a ty již tak hezké nejsou?