Proč vždy přeskočím jednu etapu svého života ?

Pokračovat s vyprávěním o dávných prázdninách, není pro mě těžké, vzpomínám na to ráda, jako většina starších lidí, ne jako na dobu ideální ale jinou.
Jsou v tom rozpory, co bylo kdysi cílem léta a co je cílem dnes? Kdysi se odpočívalo v zimě a to od té tělesné dřiny, dnes se odpočívá v létě, od té duševní. Mám otázku, co je pro člověka a jeho život horší? Co je duševní rovnováha a je to pro běh života přirozenější? Během tří generací se něco změnilo, až tak, že lidé přestali vnímat ty nejdůležitější věci na světě, že chléb svůj, v potu tváře, dobývati budeš?
Mám pole a nepracuji na něm, mám zahradu a nepěstuji na ní, mám zvířata a nejsou na jídlo? Je to nepřirozené? Můj tatínek se dožil osmdesáti šesti let, jeho život bylo krédo, modli se a pracuj, bez práce nemohl být, ani když už hlava nesloužila tak docela, byl na tom stejně jako já dnes, nebyl nikdo, kdo by v jeho díle pokračoval, tedy ta hodnota země, co dává chleba klesla, na nulovou hodnotu.
To byla dlouhá předmluva že? A teď budu pokračovat v tom vyprávění o těch prázdninách. To obilí nastavěné do panáků, bylo krásou nesmírnou, když dnes najdu obrázek nebo fotografii z té doby vhrknou mně slzy do očí, bylo to tak krásné vonící, to ve snopech dozrávající a sušící se žito na chleba a pšenička na bílé buchty, vždycky jsme doma měli čerstvě umletou mouku všech druhů, byla žluťounká vonící a ne jen ji, na hambalkách na půdě, pěkně v suchu, býval i hrách, čočka, mák, pohanka, fazole, nekupovali jsme ani maso, mléko a suroviny z něho, maminka dělala naše máslo, tvaroh a syrečky, ve sklípku stál kameninový hrnec se smetanou a přikousnout ke smetaně plást medu, to byl nejlepší bonbon, neznala jsem je tenkrát, až po letech, když jsem jezdila do školy do sousední větší vsi.
2jd26mw

Nekupovali jsme ani ovoce a zeleninu, byla toho plná zahrada a v zimě plná komora, na hůlkách tam visely klobásy a uzené maso, regály byly plné zavařenin a masa v konzervách, sklenice s huspeninou a základními přípravami na vaření, aby se potom ve žních uvařilo rychle , s maminkou jsme zavařovali celé léto, každý den něco, podle sezony, jahodové a rybízové džemy, meruňky v cukru, chutnaly jako kandované ovoce, to se i sušilo, děti nemohli zahálet, spoustu zvířat na dvoře chtělo žrát a rodiče byli na poli, denní dávka trávy a kopřiv, byla moje práce, nakrmit králíky a drobná zvířata, uvařit pro ně brambory, rozsekat je sekáčkem s kopřivou a šrotem, nandat do korýtek a dát denně čistou vodu.2m2gqvk
Večer se rozsvítil mlat a to byla moje milá zábava, přišli mladí lidé na noční výmlat, spoustu smíchu a radosti, to je moje vzpomínka, rozsvítila se světla, nastartovala mobila, Ne s mobilem to nemá nic společného, cha chá…. ,nevěděla jsem jak se to píše, věřte, že na internetu to nenajdete? Byl to stroj, který poháněl mlátičku. Obilí se svezlo na žebřiňácích s polí, vždy dávka na jedno noční mlácení, něco se uložilo do stodol a mlátilo se když nebylo dobré počasí, my děti jsme většinou pytlovali plevy, to bylo lehké, ví někdo co to je? Dříve se to dávalo dobytku, dnes je to novodobá vymoženost a móda, jíst celozrnné? Vidím že stále nejsem u konce s vyprávěním o dávných žních? Tak tedy zase příště, rozkvetly první Jiřiny a to je předzvěst podzimu, kvetou nějak brzy, nééé?

A TEĎ, VEN Z KLOBOUKU A CVIČIT!

24 komentářů: „Proč vždy přeskočím jednu etapu svého života ?

  1. Jak si tak čtu tvoje krásné vzpomínky, Aničko, začínají se mi vybavovat ty moje. Žila jsem a žiju sice pořád ve městě, ale skoro všechny příbuzné jsem měla na vesnici. Jezdívala jsem často k babiččině sestře na Znojemsko a taky k mamčině sestře za Brno. Byly to krásné časy, ráda jsem pomáhala v hospodářství, na poli, na zahradě. Odjakživa jsem na vesnici chtěla žít, ale nešlo to. Kdo ví, třeba se mi tenhle sen jednou splní.
    Tvoje povídání, to je krásný venkovský román. Klidně bys svoje vzpomínky mohla vydat knižně.
    Tvoje jiřiny po tatínkovi jsou nádherné. Tyhle kytky mají nepřeberné množství tvarů a barev. Měla jsem známého, který jiřiny pěstoval, měl minimálně padesát druhů. To byla krása, až oči přecházely. Pěstoval je před domem, což by dneska vůbec nešlo.
    Poslední tři články se mi moc líbily, Aničko, sice jsem je přečetla obráceně, ale to vůbec nevadí.

    1. Já to píši hlavně proto, aby se diskutovalo o dnešku, srovnaly se ty dnešní hodnoty, s těmi v minulosti? Poučení dnes nikdo nehledá, je to zbytečná práce Haničko, také se občas kouknu dopředu, moc dlouhou tu cestu nevidím, tedy se hrabu v té minulosti a věřím.

  2. Ano, jak píšeš, dlouhý úvod, ale k zamyšlení. Je na tom hodně pravdy, tato generace, tedy vlastně má, je již úolně jiná.
    Naši měli do roku 2002 pronajatou zahradu, kde se pěstovalo všechno možné. Ale na užvení to nebylo, stejně jsme museli chodit do obchodu

    1. Já to vám mladým, nemám za zlé Jiří, je to lidská přirozenost, pracovat, když mě k tomu nutí okolnost, ten kdo to dělá pro své uspokojení, bývá považován, buďto za „blázna, nebo chamtivce„ ?
      Ani my jsme nežili v době kamenné a to co popisuji, tedy občas, je doba velice dávná, fikce to ale není, podívej se na odkaz, co jsem nechala u komentáře k avespasseri, v dalším článku.

  3. Nejen pěkné zavzpomínání, ale také doložení, jak to tenkrát chodilo, jaká práce se dělala, jak se zpracovávalo všechno, co se zpracovat dalo, od klobás přes naložené zelí, sušené ovoce, zavařeniny a marmelády, klobásy, věnce česneku a kytice cibulí.
    A snopy na poli? To už vidím snad jen v pohádkách.

    1. Ano Vendy, mnoho věcí se dělalo nejen účelově ale také pro radost, já oceňuji ty, co i dnes mnoho dokáží, často se i pochlubí různě na blogu a umí to velice krásně, třeba Hanka a její sladké stánky, já chci dát to dávno minulé na vědomí těm, co už nic podobného neznají, aby ty dávné zvyklosti života, neodešli s námi?

      1. Rukodělné práce taky obdivuji, šití, výšivky, pletení, háčkování i paličkování, stejně tak i zpracování batikováním a podobné. Též pečení! Nepovažuji je za tak samozřejmé, že by se o tom nemuselo mluvit, když peče každá rodina. Ale pečení nebo vaření může někoho opravdu bavit a díky tomu vytváří chutnější pokrmy. Docela mile mě překvapují kulinářské blogy u mladých blogerek, přece jen tahle záliba se přikládá spíš těm zralejším.
        Žel, většinou tyhle blogy moc dlouho nevydrží. Takhle mile mě překvapily třeba Gurmánky.cz nebo teď Erička. (Gurmánkám bylo v té době myslím kolem jedenácti nebo dvanácti let).

        1. Mě osobně podobné blogy již nezajímají, jen je najdu a účelově použiji, když něco potřebuji. Z pozice svého věku a zkušeností, mám tendenci do toho kecat a mladá děvčata, touží spíše po chvále, tedy bych byla element nežádoucí, a mé komentáře (to znáš ?) jakmile vyjdeš z kruhu chváličů a přitakávačů, jsi vyvržena? Hanku chválím proto, že to co upeče, bych i jedla, ty další výtvory jinde, tak nadšeně vystavované, jsou jistě krásné na pohled ale, jednou jsem si ty barevné nesmyly koupila, za drahé peníze udělala, krajkovou, barevnou parádu a nebyla jsem pochválena, všechno to načančání bylo vyhozeno, s tím, že kdybych udělala mou ořechovou klasiku, nic by se nevyhazovalo a stálo by to desetinu? Co již nedělám, nepotřebuji radu? Tedy dělím blogy a rozlišuji je podle toho, co to dává mé duši, jak to potěší mé oko a potom třeba chválím? Diskuse je rozhovor a já si vážím diskutérů, ty si přečteš mou odpověď, já mám o čem přemýšlet, kde se mně odpovědí nedostává, jsou má slova nedbytečná, do větru jako bych je pouštěla a tak se Vendy nenamáhám, takové úsilí je ztráta času a sil?

  4. Aničko, krásně sis zavzpomínala. Ale toto nebylo dopřáno každému, jen tomu, kdo měl půdu a kde bydlet, tedy ve vlastním. Já si pamatuji na to noční mlácení, my mladí chodili ale pomáhat družstvu, tenkrát velcí sedláci už nebyli. Věřím, že to bylo krásné a zdravé to samozásobení, ale tenkrát také ženy pracovaly doma. A hlavně. Byla většina lidí, kteří byli věřící. Kdepak dneska! Všechno je jinak!

    1. Ale byli Libuško, dneska již nežijí, a na jejich polích nikdo nepracuje, pronajali je jejich děti akciovkám za třináct padesát, roste na nich stovky hektarů řepky, protože tito, pracují pro zisk, statky jsou v rozvalinách, k půdě nemají vztah a my nakupujeme potraviny v Argentině. Každý z vás měl někoho na vesnici, kdo tu rodinu ve městě podporoval a zásoboval a i ta družstva, jak říkáš bylo podílnictví na vlastnictví té půdy, na konci roku se udělala uzávěrka, předběžně se spočítal zisk a náklady na další rok a lidé si rozdělili to, co přebývalo, (říkalo se tomu dobírka) a děti dostali příspěvek, třeba na auto? Lumpům a zlodějům, zbyli oči pro pláč, dobrým hospodářům peníze, a tak je to se vším, až dodnes? I dnes se najdou vzoroví hospodáři ale je to stejná dřina pro rodinu, jako tenkrát? A tak v příští generaci to tady skoupí holandští zemědělci, protože oni tam, vydobytou půdu ze drápů moře ztratí?

      1. Aničko, my bydleli tenkrát na vesnici, dnes už je to městečko, tatínek tam měl po dědečkovi 20 arů pole. Na práci toho bylo až až, zasadil tam po celé délce stromy, (byla to taková nudle) a pak bylo mňam ovoce. Snažili se tam něco málo pěstovat, ale jak docházely síly, už to nešlo. My, děti, jsme bydleli všichni jinde a tak jsme si maximálně přijeli pro úrodu, tatínek brzy zemřel a maminka, když už nemohla, tak pole za pár korun na splátky prodala jedné cikánce. Ale ta se opravdu starala, teď už jen vzpomínáme. Byla to dřina, ale výsledek byl perfektní. Myslím tím kvalitu. To dnes, bohužel, nic. My si pokud to jde, kupujeme u nás na trhu od soukromníků brambory. To je, pane, rozdíl! A když je ovoce, tak to samé! Bohužel je jich čím dál méně.

        1. Tak….. A teď Lbuško poslouchej (čti) dobře, vlastním třináct a něco, hektarů polí, nikdo na nich nechtěl pracovat ! Tedy jsou v pronájmu, dostanu pár tisícovek ročně za pronájem, z toho převážnou část, věnuji státu v podobě daně, pole jsou devastována, huntována, ždímána, náš genetický fond se „nepo-dědil ani nepopradědil„ po dědovi, ba ani po pradědovi? Rozuměj dobře, žádná prasátka, žádné krůty, žádné brambory chuti libé, žádné klobásky, jen vzpomínky! Od švagrové občas dárek, jako třeba pár vajíček, loni brambory jako jakýsi deputát z našich polí, nebyly k jídlu, kdysi jsme takové nedávali ani prasatům?

  5. Ciao Anna. La magia dei ricordi del mondo contadino, dell’autosufficienza dei prodotti che la terra ci dava e che cambiavano con il cambiare delle stagioni. E le varie tecniche di conservare per l’inverno le provviste dell’estate. Il sapore ed il profumo del pane integrale e della frutta di stagione. Quanta nostalgia della nostra infanzia, cara Anna!
    Siamo ormai a ferragosto, le tue dalie hanno iniziato la loro fioritura e tu sai già che l’autunno è vicino, l’autunno quando i nostri nonni ed i nostri padri preparavano la terra per la semina ed il lungo sonno del riposo invernale. Commovente questo tuo vivo ricordo come se quel tempo fosse ieri, appena trascorso.
    Buon ferragosto, cara amica. Racconta ancora del tempo felice quando avevamo quasi nulla ma eravamo così sereni e, nonostante tutto, ci volevamo tra noi molto bene. Poi è arrivato il cosiddetto progresso!!! Un abbraccio. Osv.

    Přeloženo mnou a translatorem:
    Ahoj Anno. Kouzlo vzpomínek venkovského světa, soběstačnost výrobků, které nám dal, a země, které změnily se střídáním ročních období. A různé techniky, aby zásoby pro zimní léto. Chuť a vůně chleba a sezónní ovoce. Jaké vzpomínky na naše dětství, drahá Anna!
    Nyní jsme v srpnu, vaše jiřiny začali svůj rozkvět a vy už víte, že na podzim se blíží, na podzim, kdy naši dědové a otcové naši připravuje půdu pro výsadbu a dlouhém spánku zimního odpočinku. Stěhování toto Vaše živé paměti, jako by to bylo včera, že čas, právě skončil.
    Dobrá polovina srpna, drahý příteli. Stále hovoří o šťastné době, kdy jsme měli téměř nic, ale byli jsme tak klidný a navzdory všemu jsme se milovali každý z nás velmi dobře. Pak přišel takzvaný pokrok!Objetí. OSV.

    1. Uno dei miei amici non il compilatore, quindi mi è permesso di inserire le tue belle parole in inglese.
      Si ricordi sono la pace e l’amore che abbiamo ricevuto dai loro genitori lavorano sodo, non dimenticare mai, e vi abbraccio con amore e amico bacio amichevole, grazie. Anna

  6. Už nevídané, moc pěkné čtení pro jen z povzdálí zúčastněnéno pamětníka z malého venkovského města, obklopeného poli s dobovými ještě remízky a mezemi.

    1. Jaképak s povzdálí, ten kraj, máme rádi oba. Včera jsem se byla podívat na tvé chatičce a na návštěvu dětí a vnoučků, dnes si mladí dávají načas a ty si užíváš tu radost později, někdy mě i bolí, že vyrostli tak rychle, a já to mám za sebou, to krásné batolení po zahradě, ti trochu závidím Břetislave. Vím že si občas u mě přečteš ale komentář mě potěšil více, děkuji.

      1. Tím zpovzdálím nebyl míněn kraj, ale mé poznání a vzpomínky z dětství, týkající se tématu. Táta chodil na žně pomáhat příbuzným, párkrát mě vzal s sebou, stejně jako na zabíjačku. Co si pamatuju, jiné děti tam nebyly a mé zážitky spočívaly v poznání, že blízko mlátičky bylo nějak hodně poletujícího „prachu“ (osiny?) a pak taky zážitek vidět ve stáji koně, krávy a kozu. Protože v té době jsem ještě jitrnicím neholdoval, potěšil mě jen dort a taky si mlhavě pamatuju, že se táta opakovaně potýkal názorově s panem řídícím ze školy (taky příbuznej) o politice. My odebírali Lidovou demokracii, ten říďa byl přesvědčený komouš. Ale konkrétně z těch dohadovaček samozřejmě nic nevím, co by taky malej kluk vědět mohl.. trochu si vybavuju pozdější zmínky o nějakých povinných odvodech, ale to pro mne taky nebylo nic zajímavého tehdy.
        Takže vědomostně nic moc, zavařování ovoce jen z koupeného od známých, ale taky zaplňovalo dost polic ve špajzu. Husa občas ve sklepě (šiškama krmená), podobně králík. Holt život v městečku nebyl úplně jako na vesnici. Pro mléko jsme taky chodili k vlastníkům kravek, lžičkou seškrabovaná smetana, to byla pochoutka. Na rozdíl od škraloupů horkého. Mlékoou polívku jsme mívali snad 3x do týdne, ta mi nevadila. Docela bych si ji rád připomněl, z čehož jde žena do vývrtky, když bych si zrovna vzpomněl. Ale vzpomenu si, jen si to zas někdy uvědomit.

        1. Nelíčím to se záměrem chválit tu dobu, byla to dřina od slunka do slunka, když jsem se vdala, byla jsem chvíli docela ráda, že alespoň zčásti, se toho zbavila, ty vazby k hlíně mám ale dodnes, jednou o tom, kterou etapu vynechávám, snad povyprávím. Píši to hlavně proto, aby si mladí přečetli, jak za tu krátkou dobu, se život změnil, oni to ale stejně nečtou? Máme jistě spoustu podobných zážitků všichni, jiné z města, jiné z vesnice? Naše generace má to, povykládat si, třeba u pečených buřtů na ohníčku v krvi, proto neustále kritizuji to písni, co se dnes vžilo, někdo mladší by řekl, stejná ztráta času, jako jiné, já si to nemyslím, jen to psaní dá trochu více práce nežli přímý rozhovor.

  7. Moc ráda si přečtu další,čím delší tím lepší,moc krásné,také vzpomínám,ač věkem středním,zažila jsem u babičky a dědy,co píšete,máti se v tom narodila,je to pravda,změnila se doba a lidem to vlastně až tak nesvědčí,ti co pohlehli konzumu atrofují.Moc ráda jsem si připomněla,také budu takhle jednou vzpomínat ?To znamená,že to co jsme prožili a tak se do nás otisklo,je veliký dar a bohatství duše ?Můj dědeček vyznával stejné hodnoty a máma na něj tak vzpomíná,na svého otce.Mně nejvíc chutnaly brambory se šrotem,co se připravovaly housátkům,jak člověk ví,co je pro něj nejlepší,je v tom mnoho živin,je to stravitelné a dobré.Rozdíl mezi celozrným pečivem a tvz.bílým není v barvě,jak se hodí mnoha obchodníkům,ale ve způsobu mletí,zas tak tomu nerozumím,ale četla jsem to,že dřív byl zachován i klíček a nyní jíme jen to zrno,co způsobuje zanášení střev a proto má tolik lidí alergii na lepek,takže pečivo není zdravé,dle celozrnosti a barvy,ale záleží na mouce,jak je mleta,narazila jsem na to nedávno a nestihla si ještě důvody přečíst,ale zaujalo mně to a logiku to má.Jiřinky jsou předzvěst podzimu,ale tak ydlouho kvetou,ať je léto,přechod do podzimu,co nejdelší,ta vedra byla úmorná.Krásný den.

    1. Váš gravatar mě nefunguje, nejde na vás kliknout? Jste pro mě nový dopisovatel a já nevím s kým mluvím. Moc hezký komentář, máme podobné zážitky, měli by jsme si asi o čem povídat? kdyžtak mě tady nechte odkaz?

  8. Brambory, nasekané mladé kopřivy a šrot….to se přiznám, na to jsem chodila, mně to chutnalo…občas tam ještě bylo nasekané vajíčko…třeba pro kachňátka nebo housátka.
    A taky vzpomenu na šišky, kterýma se ládovaly husy 🙂
    Aničko, jiřinky jsou nádherné

    1. Bývala jsem jako dítě rozmazlená, co se jídla týká, obětavě se moje maminka, jídlem zabývala neustále a tak bych ty zvířecí pochoutky asi, nepamatuji si, nejedla, ale u svých dětí, (budou asi ve tvém věku Jitko), si pamatuji, to ujídání housátkům, když jsem jim říkala, že je to fuj, pro zvířátka, ta menší, si dupla a opakovala papů, papů, a to i na na uhlí, je to historie asi tak, čtyřicet pět let stará a mám pocit, že to byl jen sen? Přikrmování hus, před zabitím, aby husí játra byla velká a bylo hodně sádla, to jsem nesnášela, když maminka strkala tu šišku, huse do krku, chtělo se mě zvracet, chleba s husím sádlem, to máme dnes, tak jednou za rok, jako delikatesu, když jsem podarována Martinskou husou.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s