Prázdniny na které se vzpomíná?

Nemám již komu vyprávět pohádky, vyrostli z nich moje děti i vnuci a i pro některé mé čtenáře, již odrostlejší, to nebude zrovna realita, kterou znají?
Nevím jestli jsem se na prázdniny až tak těšila jako dnešní děti, maminka s tatínkem vstávali ráno se sluníčkem a když zapadalo vraceli se domů, neměli jsme ani plynová kamna, ani elektrický sporák, když se vařilo, muselo se zatopit, v našich velikých bílých kachlových kamnech. V zimě jsem naše kachle milovala, maminka mě ustlala na peci, jak jsme tomu lidově říkali nandala na ně polštáře a polštářky a já shora poslouchala co si dospělí vyprávějí, to jsem si hověla jako „hloupý Honza za Českou pecí„ . V létě ji ale neměl rád nikdo, když se maminka chystala uvařit na příští žňový den, pro mě, můj bratříček ještě nebyl na světě a již zase není, nikdo z nich, tak hrozně dávné a snové se mně ty vzpomínky zdají. Zatopit v těch velkých, tenkrát se mě ta kamna, v létě nepřítel číslo jedna, zdála obrovská, také již nejsou, nahradil je plyn, už za mojí maminky, tenkrát byla šťastna, s tou vymožeností zapáchající bomby v chodbě. Protože ty letošní horké prázdniny, nebo jen mám ten pocit, jsou stejně horké jako v mém dětství. Když maminka večer zatopila, pot se z ní jen řinul a já sobecky fňukala maminko nevař, já nechci jíst, říkala maminka, musíme dát zítra najíst i všem lidem na poli, oni sklízejí náš chlebíček, ty zítra přijedeš za námi a přivezeš nám studenou čerstvou vodu. Nechtělo se mě, děti se koupali v rybníce a já musela vzít kárku, naložit spoustu lahví dojít k minerálnímu prameni, říkalo se tam u kyselky, vedla tam pěšinka lesem, kolem potoka obklopeného vrbami, sklánějícími hlavy až k hladině, bylo tam šero a chládek, někdy jsem se tam i trochu bála, hlavně po vyprávěnkách o hastrmanovi. Také již není, po revoluci v osmdesátém devátém, obec prohrála spor o obecní pramen a právo staré staletí a něco, zaniklo, potok regulován do betonu nemá již romantiku, krásu, ba není ani účelný, vrby jsou vykáceny a hastrman vyhnán. Zase, jak je mým zvykem, jsem někam odbočila, tenkrát jsem naplnila lahve, každou zabalila do mokrého hadříku a vezla na pole, nebudete, nebo budete věřit? Jakou chuť má studená čerstvá kyselka na poli ve žních? Všichni zasednou do stínu panáků, postavených pěkně do řad, dají si maminčinu polévku z kvasu a vdolky, které v potu tváře večer s láskou napekla, někdo si po obědě zdříml, děvčata tichounce zpívala a obílí, žluťounce zlaté, krásně vonělo a uspávalo. Lidé odpočívali dvě hodinky, přes největší horko, potom se dali do práce i já jsem pomáhala, vázala čtverečkoví dřívka s dírkou a provlékala uzlík s provázkem, děvčata si je ode mě brali na vázání snopů, srpem odebíraly od sekačky, a další za nimi hned stavěly panáky. Večer jsme my děti a mladí skočili do rybníka. Příště vám povyprávím co bylo o žních dál.