VYBRALA JSEM SI DNES TĚŽKÉ TÉMA ?
Snad jen jedno se mě netýká, jinak přemýšlím dnes o všech a není to jemná záležitost.
PÝCHA:
Je pýchou, být hrdý na svou práci, být hrdý na svůj rod, co a kam až je to dobrá vlastnost a odkud je to pýcha zlá, odkud se již povyšujeme, abychom byli poníženi? Je pýchou, pochlubit se úspěchem a odkud to vyvolává další hřích, tedy třetí v pořadí, musí být člověk skromný za všech okolností, vždycky jsem se v mladším věku, velice ráda pěkně oblékala, když jsem si pořídila hezké šaty a doplňky, měla z nich radost a někdo řekl že mě nesluší, já mu je darovala, a to byla pýcha, dnes to vím, oblékám se skromně, nenákladně, jen pohodlně, nenosím šperky ani bižuterii, moje ruce a vlasy zůstávají jen přirozeně upravené a přesto mám občas pocit o závisti, je to pýcha? Vždy mluvím a píši tak, jak to cítím, osobně nemám pocit povýšenosti, nikdy se nevlichocuji a nemám v sobě falešnou servilnost, vyvolávám u někoho pocit, že mám v sobě pýchu?
LAKOMSTVÍ:
Ne nejsem lakomá, tedy si to myslím, ale přemýšlím-li do hloubky, co vše může být lakomstvím, přestávám být tak tvrdě přesvědčena o své přející povaze. Proč mám zlost, když někdo vykácí stromy a není to k užitku a z nutnosti a zlobím se řádně, nemohu odpustit a zapomenout, vím že ten čin byl špatný, asi i nezákonný a já mám nutkání jim zatopit, jsem lakomá, když jim nepřeji, že si nahrabali? Proč mám zlost když dám někomu dárek a on ho daruje dál, tedy dá do oběhu, je to neúcta ke mně, nebo je to přirozené a zabývat se podobnými věcmi není vůbec normální, nebo je to sobectví? Proč mám zlost, když někomu vypěstuji krásné květiny, léta se s nimi piplám a on je potom nechá zahynout, mám oprávněný negativní pocit, nebo je to lakomství, protože když jednou již něco dám, mám přestat mít nárok o tom přemýšlet? Zeptám-li se kamarádky, kde máš ty Jiřiny, co jsem ti dala a ona odpoví, zapomněla jsem je na podzim vyndat a zmrzly, mám právo mít zlost? Proč se zlobím na vnučku, že ztratila drahý šperk, co dostala ode mně a dokáži se zlobit hodně a dlouho, je to hřích?
ZÁVIST:
Nemít, ale i nepodporovat, jak, no řekněte, kdo mě může co závidět a co já komu dnes mohu závidět? Ano bývaly doby, kdy jsem to dokázala, záviděla jsem štěstí, když jsem ho neměla, když jsem zůstala po smrti rodičů a bratra z mé strany rodiny sama, můj bratr neměl děti, zlobila jsem se na osud, můj bráška byl o třináct let mladší nežli já a já záviděla těm, kdo nemají takovou smůlu v životě. Neumím závidět majetek, ani úspěch, v tom si připadám, že mám velkou pýchu, vždyť já mám tolik štěstí a radostí, že někdy skromně zalézám, a schovávám své radosti, abych neplodila hřích závisti v lidech kolem sebe, to i ono je hříchem, jak těžké je v sobě se někdy vyznat, když chceme být k sobě poctiví?
HNĚV:
Ano mládí, je zdrojem temperamentu a ten plodí hněv, lety ale vyprchává, zklidnění a tolerance, hraničící ve stáří s lhostejností, smíření se s nešvary svými i druhých, je krotitelem hněvu, tento hřích mě přemůže již zřídka, a jistě zase má souvislost s těmi ostatními zlořády, kterým se snažím vyhnout, co prudí lidi kolem, politiku nezměním tím, že budu dštít síru a oheň, sít je kolem sebe, číst o cynismem prosáklé nenávisti, někdy se tomu nedá vyhnout, tedy by mělo být v našich silách hněv brzdit, pomáhat a podporovat to, co nese dobrou věc kupředu a hledat humor a radost i tam kde nejsou. Záporné emoce ovládají svět, každá emoce je obrovskou silou a zvrátit ji na tu správnou stranu, je jistě Bohulibé ale je to i sebezapřením a kdysi jsem kdesi dokonce četla, že je to přetvářka a lež, že člověk se má vlastně projevit tak, jak to cítí, dokonce ta pisatelka psala, že je to pokrytectví, když někdo ovládá své emoce a snad že prý, je to i nezdravé? Cha, cha, cha. Kdyby lidstvo přestalo ovládat své emoce, byl by to návrat k primitivním zvířecím pudům.
SMILSTVO:
Odvracím tvář a hříchy tohoto typu, ať řeší každý se svým svědomím, jestli je možné žít bez tohoto hříchu, ať každý hodí kamenem, jak řekl pán Ježíš, když chtěli kamenovat Máří Magdalenu? To jestli by lidstvo dokázalo žít bez rozlišování na moje děti, tvoje děti, naše děti, rozvodů, vražd z lásky a nenávisti, spojených s nevěrou, popřít ty zvířecí pudy plodnosti a rozumem nahradit, když to řeknu hezky, city? Tak daleko nedojde lidstvo asi nikdy?
NESTŘÍDMOST:
Tak to je můj nejtěžší hřích v mém věku. Tak ráda jím, tak ráda spím, tak dobře si všechno pro svou radost připravím a své související hříchy jeden s druhým propojím, když se tak pěkně najím a ten poslední mě dohoní a překoná, mám hned dva, ach jaká jsem já hříšná nádoba? Jíst do polosyta a pít do polopita, to vínko rudé, co nám pak zbude? Jak dobré ty staré zákony jsou si málokdo je vědom, jeden den v týdnu myslit na věci odříkání, odříci tělu, být alespoň v pátek lehčí, a vědět proč to dělám, pro koho a proč mě to svědčí? Být střídmý ve všem, i v tom předchozím, je dobré, to s naší duší, ba tělem pohne, tak ani hřích poslední nás nezdolá
LENOST:
A že lenost, to je potvora a souvisí s těmi předtím také, znáte ho jistě znáte? Tenhle je sladký, tak málokdy mu odoláme, kdy na zítřek si práci odkládáme, je to hřích, dá se říci milovaný všemi a všichni si myslíme že hřích to není ani?
přečtěte si jak je to: KLIK
Anna : prostor 