Je to jednoduché, i já stará žena se kriticky dívám, někdy je to oprávněný, někdy nespravedlivý pohled, kde najít zlatý střed a nevyvolat střet? Rady a porady, to se nenosí a odpuzují od rozumného a řešícího rozhovoru, my staré babizny, máme nevýhodu, jak říká Vendy, umíme číst řeč těla, učily jsme se to dlouho a stačí nám drobné gesto, nebo slova typu „TAK„ a někdy k vypěnění, a potom může nastat i, dloóóuhé ticho, nebo hlasitá výměna názorů, jsem přístupna k tomu, co něco řeší, většinou je to ten křik, to je mně milejší, protože se to odehraje rychle a brzy to skončí, ticho pro nic za nic, se může protáhnout a někdy se již nedá napravit, ticho přetrvává bezdůvodně a dlouho, je vždy zbytečné.
Vyvolám diskusi, hádku, nebo rozhovor? Budu baba jedu a řeknu to co chce málokdo slyšet, my mámy, babičky, tchýně, máme většinou pravdu a s tím, se každý o něco mladší srovná teprve, až…… Sám dojde do toho jistého věku, nabyde zkušenosti, vědomosti, prožije citová dramata, a láskyplné chvíle, které máme my za sebou. Jak jsme to my dělaly a stíhaly, když nebyli moderní výdobytky? Je to jednoduché, nebylo tolik zbytečného balastu, jež dnes lidé považují za nezbytný doplněk života necítíme, se o něco ošizeny, žili jsme bez mobilů, ba dokonce bez telefonu, kolosální zloději času a ničitelé stabilní nervové soustavy, nemuseli jsme všude být a všechno mít, den byl o něco delší, protože jsme většinou, všichni vstali ráno do práce v pět hodin a v půl třetí, jsme někteří byli doma, vzali děti, šli na koupaliště v létě, na klouzačku v zimě, cestou domů nakoupili, večer uvařili i pro děti na druhý den, až se vrátí ze školy, aby měli oběd. Muži měli svou práci a ženy tu jejich, neznám ve svém životě, aby k nám chodil řemeslník něco dělat, opravovat, nebo snad dokonce uklízet, to je řád, nechci také aby muž vařil a uklízel, to je moje, vždycky bylo a bude navždy. Nechci tím říci, že jsem nikdy nedělala dusno, obzvlášť, když jsem přišla domů od kamarádky, kde bylo zvykem že jí její muž pomáhá v domácnosti, rychle jsem zmlkla ve chvílích, když jsem něco potřebovala, nebo toužila, aby bylo u nás vylepšeno, můj muž řekl víš co, odnes si to Honzovi, sklopila jsem uši a víckrát si nic podobného nedovolila. Odhodit to, co není důležité? To je slovo do pranice, co důležité je a co není? Rodiče, ve stáří samozřejmá pomoc, na poli, na zahradách, stavěli jsme, později odvézt prádlo na vyprání, naši neměli automatickou pračku, já ano a ještě později vařit a namražovat i pro ně, neobtěžovalo nás to, bylo to samozřejmé a dokonce i radostné, sklízet ovoce své práce u rodičů, oni, stejně jako my dnes, měli potřeby minimální, tedy ta práce, byla radostí a přínosem.
Nejhorší vzpomínky mám na cestování, sem a tam, zabalit, vybalit to jediné jsem nesnášela, byla to taková doba, mít jeden domov na týden, druhý na víkend a my toužili to utnout a z odchodem našich drahých, jsme to i udělali.
Žádná práce nám nikdy nevadila. Z odstupem času, nedělám desetinu z toho, chybí čas, i jeho vnímání se změnilo, krade nám ho televize, internet, občas si u lidí co říkají, že na nic nemají čas, zapíši časy komentářů, na různých blogách, jsou a věnují se tomu mnohdy celý den a velkou část noci, mají-li děti, chodí do práce a také třeba fotí, obdivuhodně obdělávají svou zahradu a dům, účastní se mnoha kulturních akcí, vídám spoustu krásných ručních prací, jsou obdivuhodně pilní, jejich den, je narván po okraj a psychicky to jednou přestaneme zvládat, o tom není pochyb, já i oni majíc pocit, že žijeme naplno, myslíte si to také?
Moje kytky chtějí světlo a slunce, je zase tma, strádají ony i lidé, nekvetou, jsou napadeny molicí skleníkovou a zprávy jsou negativní v prognose. Počasí, před chvílí bouřka a krupobití a náhle modré nebe, uklízím ty kytky, zase je vynáším, jako blázen si připadám, Bože prosím, ať je vše jak má, ať se příroda a my umoudří a Bůh smiluje.
Tato prezentace vyžaduje JavaScript.
Líbí se mi to:
Líbí Načítání...
Anna : prostor 