Moje panímáma a pantáta, jak se dříve říkalo, to byli nějaká hospodyňka a pracovitý hospodář, a moji rodiče také. A jednu městskou panelákovou rodinku, nejdříve s jedním, potom i druhým dítětem, to bylo dost náročné, udělat šťastnými. Kdo ke mě déle chodí ví, že jsme oba z jedné vesnice ale ( nekradem husy, slepice), někdy to tak ale u nás vypadalo, vždy jsme měli nadbytek a já měla pocit, že „vaši i naši„ se trumfují, jako v našich furiantech, kdo nám víc dá. Do práce jsem nechodila, byla jsem doma, až do odchodu naší starší dcery do školy a mladší do školky, dnes jsou to dámy středního věku a vnuci dospělí, tedy je to hodně dávno a na tu dobu stále, láskyplně, vzpomínám. Když bylo hodně práce na poli, pobývali jsme i s dětmi doma u rodičů, jednou u jedněch a příště zase u druhých a pomáhali s hospodářstvím, doprava byla jednoduchá, koupili jsme nejdříve motorku, Jawu 350 a po nějaké době k ní přívěsný vozík, do vozíku dali peřinu, děti tam zakuklili, přikryli polštáři zapnuli deklíkem a hajdy k babičkám a dědům na vesnici. Neustále se chovala nějaká drůbež a zvířectvo, zabíjelo, udilo, klobásovalo, jedl se plást medu, zapíjel se smetanou, zavařovalo se kde co, nevím dodnes co je koupit džem, kompot, okurky nakládané, zeleniny, mám to stále vžité, a je to samozřejmostí, ani maso, pokud možno a dodnes nekupujeme v obchodě a mnoho masných výrobků si naděláme z domácích produktů, i když naše maminky a tatínkové, již nežijí, tradice neodešla s nimi, dnes již na to nemám tolik sil, ale okolnosti mě naučili hospodařit. Dolní babička, tam byly vždy nejméně dvě kozy, tři prasátka, krůty, perličky a kuřata na jídlo a jiná na vajíčka. Naše maminka ta zase dvě krávy, včely, kachny, husy holkám na peřiny, to se muselo, co by to bylo za výbavu bez peřin, děvčata je nechtějí, tak zůstanou vnukům, nechala jsem peří vyčistit, ušít, do nových sypků pěkné lehké deky a dobře zabalila každému dvě deky a čtyři polštáře, výbava, věno a dům, to bylo dlouhodobým cílem našich předků, neustálá dřina na polích a ve chlévech, byla i jejich životem a radostí. Dokud naši rodiče bili živí a zdraví, neznala jsem co je to nákup, jeli jsme „domů„ do města, nabalení potravinami, maso, ovoce, zeleninu, na celý týden a více. Dřeli všichni, aby jsme se my, měli lépe. Dřelo se na vesnici v každém hospodářství, byla to tradice a zvyk, vstávat za slunka a se západem chodit spát, nedřeli oni a my, jen před osmdesátým devátým ale dvojnásob, po něm. A dědictví otců, zachovej nám pane? Dnes mě navztekal článek o poválečné měně, jedna ku X. Ano i moji rodiče přišli o velké peníze a doklady o tom , jak říká pan Werich v Čochtanovi, „mám ještě dóóóbřře schovaný„. Jenže vážený básníku co o té devalvaci píšete, oni a my jsme dřeli dál, znovu a poctivě, netunelovali, nekradli a víte co my, po téhle další devalvaci máme pro své vnuky a děti, oči pro pláč. Za celoživotní práci, s nadějí, že naše děti si postaví domy, a budou mít do začátku života počinek, si dnes pořídí tak akorát hovno, ty miliony a miliardy se většinou, poctivou prací vydělat nejen, že nedají ale i to co jsme našetřili, je devalvováno a nula od nuly pojde.
Peklo se a vařilo,
žilo se nám blaze,
dnes se takhle,
jak my tenkrát,
mají, jenom v Praze.
Nad poměry si tam žijí,
a ne ze své dřiny,
nestřádají po korunce,
dětem na peřiny,
lehce přijdou k živobytí.
Lehce o něj přijdou,
mají v bankách dividendy,
a netrpí křivdou.
A že již děti malé nemám,
stále na ně zapomínám.
JAK A KDE SI DĚTI HRAJÍ,
A JAKÉ K SPÁNKU, MÍSTO MAJÍ.
ODKAZ KE DNI DĚTÍ: KLIK
Anna : prostor 
Napsala jsi moc pěkný vzpomínkový článek, Aničko.
Moje babička z otcovy strany (u které jsme bydleli) měla nějaké králíky a slepice i pár hus a kačen. Bydleli jsme odjakživa ve městě v rodinném domku a za městem jsme měli docela velkou zahradu. Vlastně my ne, zahrada patřila babičce a dědovi z otcovy strany. Pracovali jsme na zahradě i kolem hospodářství všichni a babička nám za to prodávala vajíčka. Naši na tom byli finančně špatně. Mamka pracovala jako dámská krejčová a šila prakticky od rána do noci. My jsme měly se sestrou na starosti domácnost a pomáhaly jí i se šitím.
Prarodiče z mamčiny strany se nám snažili pomoci ze všech sil, jenže měli tři děti a deset vnuků.
Tenkrát držela celá rodina pohromadě a pomáhali jsme si vzájemně. Po otcově smrti a po revoluci se ale rodina nějak rozpadla. Bylo by to na dlouhé povídání.
Básnička je sice pěkná, ale z obsahem se nedá tak úplně souhlasit. Zvláště ne teď, kdy je Praha pod vodou. 😦 Třeba mně je blaze v Třebíči, i když nepřehazuju peníze vidlema! 😉
Dívala jsem se na odkaz ke Dni dětí a došla jsem k názoru, že nejhorší je smutek a beznaděj v očích dětí. Děti by si měly hrát a smát se, mít plná bříška a žádné starosti.
Tenhle článek je z 31. 05. Není aktuální, ti něco říkat dnes, a ani se vyjadřovat nebudu, ona předpověď na příští dny, mluví za mě a v dalším článku to je zdokumentováno, jak je v Česku?
NEJEN TOBĚ CHCI ŘÍCI,
Vendy 2.6.2013 v 19.42: Odpověď: Na ten odkaz jsi se ani nekoukla a u mě to máš za chybu, že odpovídám na něco jiného a nějak jinak, nežli čekáš, hledám a skládám souvislosti? To o čem mluvím v článku, také tak docela není to o čem mluvíš, unikají ti, právě ty souvislosti, jak jsi kdysi řekla, vše se stihnout nedá, já píši o “ své reakci na článek někoho jiného„ .To ale nevadí, já tvrdím, že můžeme mluvit o čemkoliv, ty chceš mluvit stále na téma, že mě přesvědčíš o svém pohledu na svět, tak tedy o těch dětech a následné výchově? Dáváš za příklad dokument, o sladkém nevědomí těch „ubohých dětí co nepoznali štěstí a radost dotykového mobilu„ není to s tím vymýváním dětských hlav, ( někde, asi v Africe ), fenomenem spíše u dětí naší vyspělé civilizace? Oni, dokud jsme jim v té Africe, nedali trenýrky a coca colu, byli spokojení s tím co měli, co jim dala příroda a ta je docela dobře uživila, dokud si jejich půdu nezačala přivlastňovat, ta úžasná civilizovaná většina? Dojdi na těch fotkách až nakonec, podívej se na dobrou civilizovanou výchovu a řekni mě potom svůj názor, k čemu, je tento chlapec veden, svou rodinou? Doufám že ti alespoň něco dojde, co tím u mě je myšleno a tvůj pohled se alespoň maličko změní? Tu bídu, o nějakou tu fotku výše, jsme zavinili. Hlomozila jsem minulý článek o katastrofách přírodního formátu, Bůh pomáhej dnes v noci všem, těm ubohým lidem, kteří s hrůzou a strachem, budou dnes v noci usínat, Budu se za ně modlit. Budu myslet i na Jarušku a na jejich zkoušené město a Jordán, rybník, ne, řeku všech nadějí a Ježíšův Jordán, bude to, na co budu myslet.
Vidím, Aničko, jak jsi svým krásným vzpomínáním a psaním o době našeho mládí rozvinula krásnou a dlouhou debatu. Pravda, žilo se dřív jinak, ale vývoj jde dopředu a to ještě neznamená, že vždy k lepšímu. Já také pamatuji leccos, i když jsme neměli na růžích ustláno, ale byli jsme šťastni, i když chudí. Naučili jsme se aspoň hospodařit a hned se mi to později moc hodilo. Také jsem všechno zpracovávala a zužitkovala, ale teď už nemám z čeho a také nemám sílu. Ale moc ráda vzpomínám, bylo to krásné a to duševní bohatství nám zůstalo. Děkuji za krásné čtení.
Chudí, v pravém slova smyslu, jsme nebyli a nejsme, co se žaludků týká, alespoň já a lidé co znám, nevědí, co je to hlad, a hlad to ještě také není bída. Bída, ta opravdová, když lidé umírají po tisících, a nebo je po tisících vraždí, ta je hrozná. Moc ráda bych řekla něco o skromnějším a nenáročném životě, udělala bych si ale spoustu nepřátel, co nechtějí o tom, kam jde lidský rod, nic slyšet? Zarputile si vedou svou, i přeze všechno, co se, se světem děje. Aby se lidé zase našli, nevím co se ještě musí stát?
My jsme nikdy nadbytek neměli. Moje babičky žily daleko od nás, jedna si pamatuji měla králíky a ta druhá i pár slepiček, ale pro vzdálenost jsem se s nimi viděla vždy jen pár dnů o prázdninách. Nikdy jsem neslyšela, že by si naříkaly na to, že by při „padlé měně“, o něco přišly. Jak se říká, kde nic není – ani smrt nebere. Sama jsem žádné věno nedostala a ani svým dětem žádné nedala a mám takový dojem, že ho ani nikdo nečekal. Nemáme hmotné statky, ale jako rodina držíme pohromadě, scházíme se a máme se všichni rádi a to je myslím ze všeho nejdůležitější.
Dědictví otců není jen v majetcích, i tradice jsou důležité. Narodili jsme se do doby v níž se tradice moc nenosili a přece neříkáš pravdu, že jsi nic nedostala a nečekala, i láska a soudržnost je rodinný dar, na každé tvé stránce vidím pěkná historická místa, navštěvovaná s láskou, celou rodinou a zase jim předáváš, třeba vztah k téhle zemi. Nic nebylo ničí, podle toho to také vypadalo, když dnes vidím, jak se vše pomalu vrací ke kráse a dědictví předků, mám pocit, že si trochu protiřečíš, výchova je také věno.
Tak to jsi napsala Aničko, moc krásně a já se skoro stydím, že jsem to pojala po materiální stránce, protože máš naprostou pravdu, dědí se nejen majetky, ale hlavně ty rodinné tradice, soudržnost a vzájemná úcta a láska.
Pan Bavor napsal jen pár vět, a perfektně jsme si porozuměli, to proto, že on jistě ten článek, na který jsem reagovala četl. Je to Jaruško tím, že souvislosti potom nějak unikají jinam a já nemám moc času, dopodrobna rozvést tu myšlenku a raději to potom řeším v komentářích.
Ještě ti chci říci to k té radě u tebe, ohledně programu na fotky, když si klikneš na odkaz a potom na tu první koláž, tedy na jeden z obrázků, pochopíš to hned, co tím myslím a většina prográmků to umí?
https://annapos.wordpress.com/tag/chicago/
Hallo liebe Anna so schöne Blumen ich wünsche dir ein schönes glückliches weekend ich hoffe es geht dir gut lieber Gruß von mir Gislinde
Kikou ma chère Anna
mon petit passage pour te souhaiter une bonne fin de
semaine.Pas mal de brouillard par chez nous,mais au moins nous
n’avons pas de pluie lol. En Belgique c’est la fête des voisins,
pas mes voisins proche mais toute la rue .. et faire ici trop de
bruit pour Laika – alors j’ai décliné invitations pour rester pres
de ma Louve. Bisous tendresse et calinous de ma Princesse
Laika
martine
Merci cher Martino, je suis aussi non heureux que la fin, de la semaine, beaucoup, de travail, il pleut et il pleut. Ceci est pour vous, peut-être une belle fête mais aussi n’aime pas le bruit, nous vivons presque dans les bois, isolées, c’est le silence, pas de radio. Laïka heureux ici beaucoup. Un beau week-end chère Martine. Je vous embrasse tous les deux.
Ciao, Annamaria. Molto bello il tuo post perchè riflette sulla tua vita bambina quando eravamo tutti un po‘ poveri ma avevamo la ricchezza di più umanità nei nostri cuori. Oggi siamo più aridi! Buona giornata, carissima amica. Un abbraccio. Osv
Sono così felice di aver compreso bene il mio amico, le persone sono oggi come il Sahara. Auguro loro un po ‚di amore, che sarebbe come rugiada nel deserto. Ho letto un sacco di cose cattive e lui mi vuole piangere con noi nella Repubblica Ceca, cinque gemelli appena nati, un luogo di gioia, le persone sono il male, lo faccio, ve triste. Mi è caro Osvaldo, e vi auguro un buon fine settimana,
Anicko krasne jsi to napsala ,drive byl jiny zivot a lide zily pro rodinu.Hodne veci nebylo k dostani a kdo mel rodinu na vesnici tak se mel troch lip .Jenze doba pokrocila a deti a nebo uz vnoucata pomahat nechteli,brat ano a to take neni spravne .Dneska se vsechno da koupit a hodne deti teprve kdyz jsou starsi dokazou ocenit pomoc svych rodicu a prarodicu.Basnicka se mi moc libi.
Pravda je to, že se lidé tak dobře jako dnes, nikdy neměli ale čím snažší je život, tím hůře se k sobě chovají, nemají víru, ani strach z následků svého konání, zodpovědnost, od shora dolů a ručení si za svá rozhodnutí chybí většině, od těch nahoře, po ty úplně na dně, toto není úpadek tělesna, ale duchovních hodnot, ty dole se dříve báli Boha, a nahoře zákona, dnes spoustu i vzdělaných lidí hlásá, jako trouby z Jericha ateismus. A já říkám, Bože odpusť jim, neb nevědí, co tím činí?
Básnička je to sice pěkná, ale možná se týká těch horních několika tisíc Pražanů. Za sebe můžu říct, že oba chodíme do práce a nijak si nevyskakujeme. Z platu neušetříme nic, auto nemáme, atd. Práci zaplaťpánbůh máme…zatím. V životě jsem nebyla na dovolené v zahraničí, vlastně ani tady ne….jezdilo se k babičce nebo na jednodenní výlety.
Není pravda, že Pražákům se žije líp, že mají vysoké platy…ono jak kdo. Jsem prodavačka a sakra se nalítám ve dvanáctihodinových směnách, abych domů přinesla něco kolem 11 tisíc. Jen ta doprava je lepší než kdekoliv jinde, ale třeba zrovna já jezdím do práce skoro hodinu a půl.
Ale článek máš pěkný, pravdivý…babička taky měla spoustu jedlých zvířat, pěstovaly se brambory, veškerá zelenina, ovoce, husy se škubaly, abychom my vnoučata měla do výbavy…přesně jak píšeš
Tak, básnička se tě dotkla, vidíš děvče jak to v světě chodí, místo se k mému lomození připojit, přišla jsi mně spílat. A nemáš pravdu, budeš muset hodně přidat nad těch několik tisíc, co mají vilu na Floridě a konto ve Švýcarsku, na to jsou na webu statistiky a různé, údaje o přiznání, nebo spíše nepřiznání majetků, Já jim je nezávidím, jistě je jich hodně i mimo Prahu a tam, mají jen své služební byty, které jim ty ještě platíš ze svých daní a oni jsou ZODPOVĚDNÍ, za to jak to tady a jestli to tak cítíš, tedy i v Praze vypadá, s myšlením lidí, z jejich morálkou, bídou duchovní i lidskou. Ten můj, minulý svět, ten se nevrátí a ani bych to nikomu nepřála, ke kravám se vstávalo ve tři ráno, nežli by někdo nakrmil těch sedm set kusů, co bylo v jednom velkokapacitním kravíně to by dnes, ty krávy chcíply hlady všechny, proto také musíme všechno dovézt, protože naši mladí vstávají v osm. Nejlepší chmel na světě a my zbouraly chmelnice a cukrovary, proč také pěstovat nějakou řepu, když je to světově, jedna z nejlevnějších komodit, už nám budou sladit všechno, i život si osladíme, proto je všechno tak přeslazené až je to odporné. A já chválím to, co jsem milovala a je definitivně pryč a přeji všem, aby jednou, na tu příští dobu vzpomínali, jako na svoje nejlepší roky a lidé k sobě nebyli sladcí, ale upřímní a slušní.
Aničko
vždyť my přece dnes musíme tvrdit, že tenkrát nám ukradli… To abychom nepřemýšleli o tom, co nám kradou dnes. Ale naštěstí si ještě hodně lidí hodně pamatuje. A dokáže srovnávat. I když hodně dělá i ten věk. Když ono nám tehdy bylo těch krásných …
Zatracená paměť, když si člověk nepamatuje, co bylo k snídani a pamatuje si každý kamínek na cestě, kam chodil na rande. Budou mít smůlu pisálkové blábolů, dokud žijeme, až tady nebudeme, mohou plácat co chtějí a svět se bude točit dál, nikdo jim do toho nebude kecat?
Četla jsem předchozí komentář i tuto odpověď a nezlob se, Aničko, v tvé odpovědi vidím nepochopení.
Jitka ti nepřišla spílat, přišla se jen ohradit, že není v jedné kupě se zazobanými Pražáky, Jak jsem slyšela, přišla bída na kozáka, nebo jinak řečeno, i v Praze už není blaze, jak bývalo. Zajisté je spouta Pražáků, co se mají náramně, zejména horních deset tisíc, ale Jitka zřejmě k těmto nepatří.
Dál píšeš, že nemá pravdu. A v čem nemá pravdu? V tom, že říká, že pracuje coby prodavačka v marketu a donese si nějakých jedenáct tisíc? Že se za dvanáctihodinovou směnu nalítá a domů cestuje přes hodinu?
Jitka je obyčejná ženská s obyčejnými starostmi. Přečti si prosím ještě jednou její komentář, protože mi připadá, že vy dvě mluvíte úplně o něčem jiném, nebo spíš, že napsala komentář a ty odpovídáš na něco úplně jiného.
Nezlob se za tento komentář, ale nedalo mi to, protože tohle bije do očí.
Jinak, v odpovědi máš pravdu, přiznání majetku zazobanců by bylo hodně zajímavé, to, že se zrušily známé (a světoznámé) podniky, to je taky pravda, že se tady likviduje všechno, co má ještě cenu, je taky pravda, ale nesouvisí to s Jitčiným komentářem.
Předchozí komentář patřil k Jitčině komentáři a tvé odpovědi na ni, mezitím tu přibyly ještě dva, tak aby v tom nebyl chaos…
Odpovím vám děvčata oběma najednou, ono to všechno ztrácí souvislosti, když se nečetl článek a já na něj nechtěla dát a nedala odkaz, vy čtete určité věci a já zase jiné a skloubit a dát dohromady přehledně a smysluplně myšlenku a souvislosti, je někdy těžké. Mám pocit, že vám chybí smysl pro můj sarkastický humor, ono i to se musí umět napsat, je to těžké a málokdo to umí, kdyby vám to vykládal pan Polívka, nebo Šimek, budete se smát, a za břicho popadat, u mě to berete všechny jako, skoro urážku a ono to souvisí, ne že ne, spoustu lidí nejde ani k volbám, centrem naší vlády není vesnice kde žiji a netvořím zákony já, ale „Praha„ a každou chvíli nám něčím přišlápnou kyslík a když někdo něco proti „Praze„ zorganizuje, jedou tam autobusy prázdné, z toho vyplývá, že není tak zle, jak se to říká a jak se všichni tváříte? A majetky? Ty já považuji za pozitivní věc, každému kdo něco má a poctivě s tím hospodaří, to ze srdce přeji, ať země vzkvétá, a navíc, každému je činěno jen to, co dovolí, aby mu činěno bylo? A osobní věci na blogu, to je jako by jsme seděli v hospodě u piva, všechny hříchy světa, na mou hlavu? A potom adresně Praha číslo popisné (XY)? Mám na to na liště odkaz. Kolikrát jste někdo napsal svému poslanci za váš kraj, jsou to lidé konkrétní, z masa a kostí a sedí v Praze? Kdyby mě odpověděl na článek, ten jeden konkrétní člověk o kterém byla řeč, budu se s ním rvát do krve, pro toho jsem já nepodstatný plebs a my ostatní, si tady můžeme brebentit o čemkoliv.
Samozřejmě, četla jsem i tvůj výstižný článek a v mnohém souhlasím, ale co jsem napsala, bylo ke komentáři Jitky a tvé odpovědi na něj. Problém psaného slova je i to, že člověk leccos nemyslí zle, dokonce něco myslí s nadsázkou a to, co by samozřejmě vyplynulo z tónu řeči, je hodně těžké stejně tak podat na papír. Papír sice snese všechno, to je pravda, ale čtenář už si může vyvodit úplně něco jiného, než co bylo zamýšleno. Kdyby to vykládal Šimek nebo Polívka, tak se za břicho popadáme, jasněže, protože oni mluví i tělem, očima, gesty, barvou hlasu. Vtip se musí podat, vtip ti můžou říct dva lidi naprosto odlišným způsobem, u jednoho se řežeš smíchy, u druhého nechápavě hledíš a říkáš si, co je v tom vtipné!? Umět něco podat tak, aby to lidi pochopili, to je i dar. (podání vtipu je jen příklad).
A co je psáno, musí se napsat opravdu pečlivě. Zajímavé, že v některých humorných knihách humor chápeme velmi dobře, a jinde ne.
Mimochodem, řeč těla je opravdu zajímavý fenomén, a na řeči těla a intonaci záleží víc než na obsahu, paradoxně. Protože když je obsah podán nezáživně, nezaujme, byť by to byl citát, který by se měl tesat. Ale zkus říct pitominu s patřičným důrazem! Spousta lidí tě bude poslouchat a bude jim dlouho trvat, než jim docvakne, že jde o pitominu… (tohle uvádím taky jako příklad).
Ještě k těm souvislostem, nerada bych byla za hlupáka, který nečte články, ale reaguje jenom na komentáře – takže zkusím okopírovat začátek komentu a začátek odpovědi:
(a článek jsem četla, včetně závěrečné básničky)
Jitka
Básnička je to sice pěkná, ale možná se týká těch horních několika tisíc Pražanů. Za sebe můžu říct, že oba chodíme do práce a nijak si nevyskakujeme… (nedokončeno)
odpověď:
annapos
Tak, básnička se tě dotkla, vidíš děvče jak to v světě chodí, místo se k mému lomození připojit, přišla jsi mně spílat. A nemáš pravdu, budeš muset hodně přidat nad těch několik tisíc, co mají vilu na Floridě a konto ve Švýcarsku… (nedokončené)
To jsem chtěla uvést, proč jsem vlastně psala ten komentář, nerada mám nevyjasněné věci a vidím, že občas je opravdu důrazné přesně vyjádřit, co chce člověk říct.
Doufám, že ti nevadí, že jsem využila k ilustraci citace těchto komentářů.
Možná tohle jsi myslela jako nadsázku a sarkasmus?
Možná se ptám hloupě, ale vážně se snažím dopátrat návaznosti odpovědi… jinak přeji hezký den.
K deštěnému počasí – včera na chvíli vykvitlo slunko, dnes ráno se ještě chvíli ukazovalo na obloze, teď je zataženo a před chvílí průtrž mračen.
Navíc jsem četla, že bude pršet ještě před Medardem (jaké překvapení) a bude pršet celý červen. Máme se na co těšit.
P.S. jedno ti musím přiznat, dokážeš člověka naštrngnout, když vidím, co jsem tady psala, toby byl námět na článek. (myslím řeč těla a tak…)
No vidíš a to je to co chci, mluv o čem je ti libo, já ti odpovím, třeba ne zrovna tak abych hnala vodu na tvůj mlýn? a je tady diskuse, za kterou by se v parlamentu nemuseli stydět. Když něčemu nebo někomu tak docela nerozumím a napíši mu „hezkej blog„ víš co si já nebo ten dotyčný v tu chvíli myslíme? a přesto slušně a stručně odpovím, ty mě ale vždycky stojíš za to, mluvit o čemkoliv a kdykoliv, když tady zrovna sedím, a sedím tady proto, že zase lije jako z kropáče, čekám tady na přenos z NASA, poletí kolem balvan, jako v době dinosaurů a jestli ho vyfotěj ? A taky třeba čekám, že se podíváš na ty fotky k dětskému dni a budeme mluvit o tom jak jsou děti i v chudobě, docela šťastné a americká holčička a chlapeček tedy hlavně, jak mě popuzuje říct, co je v životě důležité a jak se vychová z dítěte slušný člověk i bez peněz? Nebo také malý grázl?
To je možná daný i možnostmi, dnes jsme koukali na Toulavku a předtím na Kameru na cestách a byly tam děcka v Africe(? asi v Africe) a byly šťastný jak blechy. Ale to je daný taky trochu tím, čím jim vymývají hlavy a jaké mají možnosti srovnání. Tam nebyl nikdo příliš odlišný (co se oblékání týká), nikdo asi neměl nejnovější výkřik dotykového mobilu, takže řevnivost tam asi nekvete. Navíc zřejmě nemají tolik možností trávit čas u počítače nebo televize, tudíž nevidí ty spousty hraček a pitomostí v reklamách a nezískají tím pocit, že je prosttě musí mít, aby byli in. Zajímalo by mě, kde a kdy se to tady zvrtlo, když se přebírají zvyklosti od rodičů a ti přebírali zvyklosti od svých rodičů – dřívější generace maminek byly starostlivější, o svý děcka se fakt staraly víc, ale taky je vedly k práci a k určitým hodnotám, další generace maminek už byly trochu pozměněné, ale dalo by se předpokládat, že zásadní hodnoty ponesou v sobě dál. Jenže už to tak nebylo, u někoho ještě ano, u jiného ne. A další generace už je úplně jiná…
Co to znamená? Že rodičovský příklad je na nic a nestojí za následování, nebo aspoň převzeztí některých metod a přístupů? Že příklad rodičů je jen fasáda, která se zboří při prvním fouknutí větru? Nevím…
kdepak, básnička se mně nedotkla, jen jsem se pozastavila nad tím, že je zažité jooo pražáci ti se maj, vydělají si spoustu peněz…na druhou stranu je tu draho a spoustu věcí si dovolit nemůžou, tak jako všude jinde. Obyčejní lidé jsou na tom stejně jako jinde…žijí od výplaty k výplatě.
A snad už jsem to napsala minule, článek se mi moc líbil, je pravdivý a i když mi není tolik, taky vzpomínám, protože dřív bylo líp, alespoň nám obyčejným lidem. Byl klidnější život a byly jistoty, to je to, co mi dnes chybí.
Nebylo líp, ale jinak. „Nikdo„ tedy tolik jako dnes, nemyslel na sebe ale na budoucnost, především rodiny, protože režim nechtěl nějakou perspektivu rodinných tradic a majetků, majetky se vrátily jen pár slušným lidem, ostatní bylo rozkradeno lumpy, zkresluje to i pohled na tyto slušné lidi, místo aby byli nositeli nových tradic, jsou zdrojem závisti, a nenávisti, raději si volíme lidové opilce, Jsou nám bližší? O to se tady jedná, devalvování národní hrdosti a v neposlední řadě i majetku. Já i mnoho lidí mě podobných, zůstane na té spodní hranici, mě to ale nebude vadit, pokud moje rodina bude mít perspektivu na vzdělání a postup mezi slušné tohoto národa. Jistoty, k čemu je to dobré v případě nemorálního života, ať je to v hodnotách pár stovek, nebo pár milionů? Svědomí a slušnost by mělo být důležitým stimulem budoucích. Ten náš, jak to pěkně Vendy nazvala Jepičí život, tady na zemi, nám říká, že chceme mít pokračovatele, bez toho, ztrácí smysl všechno, nemusí to vždy být jen syn, nebo dcera? Pan Kemr žádného neměl, a chtěl aby po něm něco na téhle zemi zůstalo, bílil kapličky.
Pan Kerm bílil kapličky? Vida, o tomhle jsem nevěděla… ale jsou lidi, kteří to ví, i tohle je stopa. Muž, který sázel stromy, taky zanechal stopu. Žel, mám obavy, že dnes kdybys někde zasadila jabloň, tak ji za pár let vykácí coby nežádoucí element, který nekoriguje s představou venkovních architektů (myslím tím někde mimo zahradu)…
Stopu chce po sobě zanechat asi každý, nebo skoro každý, když ne v dětech, tak jinak.
Osobně neznám nikoho, kdo by dostal zpátky majetek v restitucích, možná tak pole, které bylo pronajato JZD, ale nějaké domy, zámky a tak… neznám.
Osobně znám, a s doslechu jich také znáš i ty mnoho, když obě budeme mluvit jen o těch slušných lidech a jejich příbězích? http://cs.wikipedia.org/wiki/Meda_Ml%C3%A1dkov%C3%A1
Přivezla k nám spoustu umění, a ještě musela žebrat, aby nám ty nevyčíslitelné hodnoty mohla dát, jsou i jiní, kteří se na Generace zadlužují a památky zvelebují a před nimi smekám, jako před činy menšími, jak komu síly stačí, stejně jako to dělal pan Kemr.