Moje panímáma a pantáta, jak se dříve říkalo, to byli nějaká hospodyňka a pracovitý hospodář, a moji rodiče také. A jednu městskou panelákovou rodinku, nejdříve s jedním, potom i druhým dítětem, to bylo dost náročné, udělat šťastnými. Kdo ke mě déle chodí ví, že jsme oba z jedné vesnice ale ( nekradem husy, slepice), někdy to tak ale u nás vypadalo, vždy jsme měli nadbytek a já měla pocit, že „vaši i naši„ se trumfují, jako v našich furiantech, kdo nám víc dá. Do práce jsem nechodila, byla jsem doma, až do odchodu naší starší dcery do školy a mladší do školky, dnes jsou to dámy středního věku a vnuci dospělí, tedy je to hodně dávno a na tu dobu stále, láskyplně, vzpomínám. Když bylo hodně práce na poli, pobývali jsme i s dětmi doma u rodičů, jednou u jedněch a příště zase u druhých a pomáhali s hospodářstvím, doprava byla jednoduchá, koupili jsme nejdříve motorku, Jawu 350 a po nějaké době k ní přívěsný vozík, do vozíku dali peřinu, děti tam zakuklili, přikryli polštáři zapnuli deklíkem a hajdy k babičkám a dědům na vesnici. Neustále se chovala nějaká drůbež a zvířectvo, zabíjelo, udilo, klobásovalo, jedl se plást medu, zapíjel se smetanou, zavařovalo se kde co, nevím dodnes co je koupit džem, kompot, okurky nakládané, zeleniny, mám to stále vžité, a je to samozřejmostí, ani maso, pokud možno a dodnes nekupujeme v obchodě a mnoho masných výrobků si naděláme z domácích produktů, i když naše maminky a tatínkové, již nežijí, tradice neodešla s nimi, dnes již na to nemám tolik sil, ale okolnosti mě naučili hospodařit. Dolní babička, tam byly vždy nejméně dvě kozy, tři prasátka, krůty, perličky a kuřata na jídlo a jiná na vajíčka. Naše maminka ta zase dvě krávy, včely, kachny, husy holkám na peřiny, to se muselo, co by to bylo za výbavu bez peřin, děvčata je nechtějí, tak zůstanou vnukům, nechala jsem peří vyčistit, ušít, do nových sypků pěkné lehké deky a dobře zabalila každému dvě deky a čtyři polštáře, výbava, věno a dům, to bylo dlouhodobým cílem našich předků, neustálá dřina na polích a ve chlévech, byla i jejich životem a radostí. Dokud naši rodiče bili živí a zdraví, neznala jsem co je to nákup, jeli jsme „domů„ do města, nabalení potravinami, maso, ovoce, zeleninu, na celý týden a více. Dřeli všichni, aby jsme se my, měli lépe. Dřelo se na vesnici v každém hospodářství, byla to tradice a zvyk, vstávat za slunka a se západem chodit spát, nedřeli oni a my, jen před osmdesátým devátým ale dvojnásob, po něm. A dědictví otců, zachovej nám pane? Dnes mě navztekal článek o poválečné měně, jedna ku X. Ano i moji rodiče přišli o velké peníze a doklady o tom , jak říká pan Werich v Čochtanovi, „mám ještě dóóóbřře schovaný„. Jenže vážený básníku co o té devalvaci píšete, oni a my jsme dřeli dál, znovu a poctivě, netunelovali, nekradli a víte co my, po téhle další devalvaci máme pro své vnuky a děti, oči pro pláč. Za celoživotní práci, s nadějí, že naše děti si postaví domy, a budou mít do začátku života počinek, si dnes pořídí tak akorát hovno, ty miliony a miliardy se většinou, poctivou prací vydělat nejen, že nedají ale i to co jsme našetřili, je devalvováno a nula od nuly pojde.
Peklo se a vařilo,
žilo se nám blaze,
dnes se takhle,
jak my tenkrát,
mají, jenom v Praze.
Nad poměry si tam žijí,
a ne ze své dřiny,
nestřádají po korunce,
dětem na peřiny,
lehce přijdou k živobytí.
Lehce o něj přijdou,
mají v bankách dividendy,
a netrpí křivdou.
A že již děti malé nemám,
stále na ně zapomínám.
JAK A KDE SI DĚTI HRAJÍ,
A JAKÉ K SPÁNKU, MÍSTO MAJÍ.
ODKAZ KE DNI DĚTÍ: KLIK
Anna : prostor 