Májové ticho
Na klíně kočku zase mám,
vzpomenu na rok minulý,
očima jaro objímám,
že dny, jak dneska plynuly.
Hladím ten kožich hebké mámy,
na klíně, klid mně dodává,
denně tak, na kolenou sedává mi,
jsou li dny máje, jak léta minulá.
Nevyvádí nás z rovnováhy,
zda den je vlahý, nebo ne,
všechny dny máme stejně rády,
jara jsou tichá poklidná.
Spolu si předem, nic se nesváří,
při zpěvu ptačím, srdce nedovádí,
i když si jaro zelení svou zazáří,
a máj nás kolébáním uspává.
To bouření, ty dny máje, kvetení a rozvíjení poupátek, kdo to nemá rád, snad si nemyslíte že je někdo takový na světě? I můj muž si běhá po lese, zahradě a jako že mu dvacet je, prozpěvuje a popískává si, jak mladý kos, dokonce ho nic nebolí, do kytek strká nos, i z jarní bouřky se dnes raduji, ať zaprší a spláchne se pach zimy, zeleň schová staré listí tlející, co oříškově ještě stále, svůj odér větrem roznáší a nedá fialkám šanci zavonět, i střemcha voňavá ať omámí ty včelky a ony opíjí se šťávou slaďounkou, od toho přece tady, dny májové jsou. I hlína zavoní tu před domem, až do ní ruce zasunem, a kvítí letní do ní zasadíme a radostí nás jaro naplní, medem i chlebem země zavoní, zase rozkvetou, ty krásné květy jabloní. Kolikrát ještě, srdce rozhoupá se, při zvonech jara, při té máje kráse, co a také kolik nám Bůh ještě dá?
Anna : prostor 