LEGRACE SE VZTAHY S PŘÍBUZNÝMI

NENÍ V NAŠÍ DOMÁCNOSTI DNE, ABY JSME SI NEZAVZPOMÍNALI.


Příbuzní, jak je dnes vidíme, jaké k nim máme vztahy, co pro nás znamenají? Obrázky, které mají v názvu to slovíčko PŘ Í B U Z NÍ, mě přivedly na téma článku.
Když někdo řekne o své rodině, že jsou to příbuzní, nemám většinou moc dobrý pocit, vyvolá to ve mě dojem odtažitosti a malé rodinné soudržnosti, příbuzní, to slovo, mnohdy  jaksi dělá dojem hanlivosti, samo o sobě,  nebo to tak časem vyplynulo z děje? Znám málo lidí co o vzdálenější rodině mluví s láskou a touhou je často vidět, natož se s nimi pravidelně stýkat? Moje vzpomínky jsou veskrze kladné, horší by to bylo v době současné,  ne tedy pro nás doma, málokdo z nich ještě žije a tak bez výčitek, mohu na to téma mluvit a psát. Nejbližší rodiny, no to snad ještě ano, o tom čtu na mnoha místech, vzdálení „p ř  í b u z n í „? Tak to je jiné kafe, možná tedy pozvání na pohřeb, a i to většinou je řešeno tak, že se jedná o oficielní obřad, a tím to končí, ani svateb, takových těch domáckých, se moc nekoná? Co je příčinou, možná finanční stránka věci? Nebo nevyrovnané vztahy? Moje děti? tvoje děti? tchyně z prvního manželství, druhého, nebo třetího? Chápu, bylo by těch příbuzných nakonec velice mnoho, tedy se vztahy odstřihnou. Vím, zase se bude někdo pohoršovat nad mým článkem, já ale přesto moc ráda vzpomínám na takzvané staré časy.
Ráda vzpomínám na své mládí a dětství, všechny tety a strýce, bratrance, sestřenice a kmotry, až do třetího kolene, jejich děti a děti jejich dětí, jak se k nám sjeli na posvícení, a na to jaké se dělaly přípravy, posvícenských koláčků se pekl prádelní koš, zabilo se několik hus, protože posvícení, bez  pečených hus, to by jaksi nešlo, tatínek vždy před posvícením uvařil i naše vlastní pivo.
 Svatba to byla taková další příležitost jak se rodina sjížděla a setrvala několik dnů a zabíjelo se prase, na tu slávu. Svatby bývali v sobotu, a většina blízké i vzdálené  rodiny přijela již v pátek, nebo i dříve, to aby pomohli s prací a přípravami, většinou přišli i cizí z vesnice, nebo známí lidé, a nabídli pomoc se svatbou, každá hospodyňka ve vsi, po sousedsku napekla cukroví, na výslužky, to roznášeli nevěsta se ženichem na ochutnávku po všech známých s oznámením, šli se pochlubit, že se budou brát, i ohlášky v kostele byl krásný zvyk.  Rodině a „čumilům“ se dávala na cestu domů, a na ochutnávku. V pátek byla rozlůčka se svobodou, většina hostů odjela až v pondělí, aby si užili i klid po svatbě a popovídání, pomohli s úklidem a většinou i s finančními náklady, dražila se nevěstina botička a to že se pantátové trumfovali, kdo je větší grand, o tom nepochybujte. Rodiny se dnes zmenšují, do užšího kruhu, někdy se P Ř Í B U Z N Í ani neznají, je to škoda.

Reklamy

35 thoughts on “LEGRACE SE VZTAHY S PŘÍBUZNÝMI

  1. Tak to je styl, který já bohužel neznám. Ve městě jsme byli o tu pospolitost ochuzeni. Snad jenom pár přímých rodinných příbuzných na babiččině či dědově narozeninách, pár svateb ale to je vše. Svatby prakticky vždy v nějaké restauraci, a doma na narozkách max. 18 lidí. Takže menší sešlost.

    1. Jsem stará žena, pokud mohu soudit, tedy podle fotky jste mladičká, tedy vám opravdu věřím, že podobné vztahy neznáte, nejste-li, třeba z Moravy, kde se tradice T R A D U J Í, z generace na generaci, a rodiny ještě drží pohromadě. Docela by mě zajímala dnešní svatba, dlouho jsem na žádné novodobé nebyla?

  2. Hallo liebe Anna grüsse dich lieb und wünsche dir einen schönen Freitag Abend.Ich wünsche dir von Herzen einen schönen 3 Advent und alles liebe und gute von mir.Gruss und Freunschaft Gislinde.

  3. U nás rodinné a příbuzenské vztahy za moc nestály. Dokud jsem byla malá a žil můj děda s babičkou z matčiny strany, bylo to docela fajn, scházeli jsme se u nich jako vnuci od jejich tří dětí. Jinak jsme bydleli u otcových rodičů. Otcova matka nesnášela mě a moji mamku, ubližovala nám, kde mohla. Můj otec nesnášel tchyni s tchánem a k tomu veškeré příbuzenstvo z mamčiny strany a dával jim to pěkně najevo. Ke mně a k sestře se choval tak, že by to dneska bylo považováno za týrání. Takhle bych mohla pokračovat hodně dlouho, přičemž o některých věcech bych ani nedokázala psát. Žádné ideální nebo aspoň dobré vztahy u nás neexistovaly … táhne se to se mnou celý život.

    1. Vlastně ani nevím Haničko, jak ti odpovědět, neumím si představit nějakou velkou nenávist, nedokázala bych s ní žít.
      Když zemřela maminka mého muže a dělila se pozůstalost, můj manžel měl dvě nevlastní sestry, vychoval ho tedy otčím, aby se nic neřešilo, vzdal se můj manžel, jakéhokoliv nároku, s tím že,“ holky by mě nikdy neošidily“, potom zemřel i otec a vypadalo to na spor, (holky ho ošidily), co myslíš že udělal, a to šlo o velké peníze, (bylo to již po restitucích), řekl, když to potřebují, ať si to nechají, my to nepotřebujeme, a ani o to nestojíme, to aby byl doma klid, je to dvacet let, to se máme tou myšlenkou zabývat dvacet let? Prostě odpustíš a zapomeneš, Bůh ti to vynahradí jinak a jinde, a také se stalo.

      1. Aničko, vy musíte být s manželem světci. Takhle to v životě vůbec nefunguje! Osobně jsem žádný „boj“ o majetek nezažila, ale znám rodiny, které si šly kvůli majetku po krku a sourozenci spolu vůbec nemluví. V naší rodině ale šlo o zcela jiné problémy. Úplně všechno zapomenout a odpustit se prostě nedá. Pokud ty to dokážeš, smekám před tebou. 🙂

        1. Tak to bych Haničko, zase lhala já, kdybych říkala že se s Děvčaty objímáme, a milujeme ale nehádáme a nepereme. cha cha cha
          Ne jen že je dobré zapomenout, je to hlavně nutné, jinak tě to drtí. Když se mě stane něco „zlého“. okamžitě to házím za hlavu, od takových lidí, kteří rádi ubližují se distancuji a zapomenu, že existují. Když chceš žít v klidu, nic jiného ti nezbývá, jinak ničíš sebe i své okolí.

  4. Milá Aničko, babčo a jiní, kteří žijete/žili jste pospolitým rodinným životem, MOC vám to přeju. Ale možná jste taky slyšeli, že existuje něco jako domácí násilí, psychický teror, sexuální zneužívání dětí a pod. Nebudu to tady osobně rozmazávat, nebylo to tak hrozné, jak to mají jiní, ale není všechno jen jásavé a rodina pro někoho neznamená jen blaho. Jsou i lidé kdy ještě ve věku nad padesát, šedesát mají v sobě těžká traumata z dětství, kdy je maminka ani jednou nepohladila, neměla je ráda (není to můj případ, ale takové věci jsem ve své práci řešila). V takové rodině se žije trochu jinak, než vyprávíte vy. Tím se nenechte vyvést z rovnováhy a krásných vzpomínek, jen si jich můžete více vážit a také můžete připustit, že to prostě někdo prožil jinak.

    Jeden příklad za všechny. Když táta umřel a bylo to dost dlouho na to, abych se mámy mohla zeptat, ptala jsem se jí, zda byla někdy s naším tátou šťastná. Odpověděla mi po chvíli přemýšlení: „Víš, já jsem ráda, že už to mám všechno za sebou.“
    Musím něco dodávat? A to náš táta byl nejhodnější z jeho větve rodiny.

    Mou rodinou nejsou pokrevní příbuzní, jsou to všichni hodní lidé všech věků.
    Moc děkuji za pochopení.

    Ani, nepeču buchty pro celý panelák a necinkám si s nimi skleničkami, ale pokud někdo potřebuje pomoc, co se týče trápení, vždy ji najde. Naposledy jsem byla u paní, které je 89. Radila se se mnou. Ona! S tak velikými životními zkušenostmi. Šla na odejmutí druhé nohy a bála se. Pochopitelně. Takovým lidem patří můj život a všechno, co umím a vím. A jestli máme nebo nemáme podobnou DNA, o tom nerozhoduje. To, že jsem si prošla ledasčím, mi dává sílu a právo mluvit o věcech nejtěžších a nebát se jich.

    Omlouvám se, pokud můj komentář sem moc nezapadá.

    1. Ale zapadá Lenko, dost se vnitřně zlobím, na lidi co nedokáží mluvit o ničem, co s jejich názorem nekoresponduje, neznamená to, že máš li jinou zkušenost, jsi mým nepřítelem, jen image nesmíš měnit jak se ti momentálně hodí, a být někým jiným, kdykoliv se namane řeč o něčem jiném? Trochu jsem si prohlédla, hraní si na psychopísečku, ty zmatky v hlavách, některých lidí v tom okruhu, je něco čemu se já obloukem vyhnu. Když se mnou budeš mluvit, jako s úplně obyčejnou ženskou. Řeknu ti…..? Kolik ti bylo let, když tvá máma trpěla pod „jhem“ a byla jsi svéprávná žena? Proč jsi jí z toho nepomohla? O dětském utrpení, nic neznám, nikdy jsem se nesetkala s něčím, co dělají rodiče dětem, (až teď a v televizi) a jsem stará, k práci a povinnostem mě vedli rodiče od malička, nemám dodnes pocit, že by mě to uškodilo, když jsem byla já malá holka, ušmudlané jsme chodili všechny, a na zadek jsme občas dostali také všichni, ono se až tak, na tu image nehrálo? Často ale slýchám, co takový dnešní post puberťák, vypiplávaný a hýčkaný, umí udělat za peklo celé rodině!!! Za péči, lásku, nemalé prostředky, které do něho investovali?
      Já jsem u tebe četla, mimo jiné, že maminka dělala otci, co mu na očích viděla? Někdy se tomu říká láska, stane se to i povinností, trvá-li to dlouho, můj tatínek se o moji maminku staral dva roky, po mrtvici. Nedávno jsem u Libušky četla článek, velice krásný a poučný: http://jezura.blog.cz/1211/prislo-mi-emailem

      Můj tatínek umíral v osmdesáti šesti letech, s vyprovokovanou demencí, zásluhou necitlivé sestry, a několikadenního pobytu v nemocnici, která ho ponížila tím, že mu navlékla pleny, seděl nahý na posteli a plakal, když jsme přišli na návštěvu, druhý den nás již nepoznal, aby si usnadnila práci, místo aby se zeptala několikrát za den, jestli nepůjde s ní čůrat, i když jsme si ho hned vzali domů, bylo to nevratné, a nebylo to utrpení, bylo těch několik posledních měsíců, kdy zapomněl, že musí neustále pracovat, zábavných a milých, když vyprávěl že jede za manželkou do porodnice, že má syna a ten syn seděl vedle něho a usmíval se “ tatí, to jsem já“.

      1. Aničko, abych pravdu řekla, moc nerozumím tomuhle: „jen image nesmíš měnit jak se ti momentálně hodí, a být někým jiným, kdykoliv se namane řeč o něčem jiném? Trochu jsem si prohlédla, hraní si na psychopísečku, ty zmatky v hlavách, některých lidí v tom okruhu, je něco čemu se já obloukem vyhnu.“

        Co tím prosím konkrétně myslíš. Můžeš mi dát nějaký příklad? Osobně si žádnou image záměrně nepěstuji, ale pokud něco takového spatřuješ, ráda bych to podrobila ještě znovu vnitřní kontrole.
        A zmatky v hlavách? No, když už v hlavě ten zmatek vznikne, člověk se snaží ten zmatek nějak uspořádat, myslíš, že je to špatné?

        A na tvou otázku „Kolik ti bylo let, když tvá máma trpěla pod “jhem” a byla jsi svéprávná žena? Proč jsi jí z toho nepomohla?“ To nejhorší bylo celé mé dětství a dospívání. Pak umřeli rodiče mého otce a ulevilo se. Od malička jsem snažila něco doma změnit, ale rodiče člověk jen tak nevychová :-), natož prarodiče. Ulevilo se mi velmi, když jsem pochopila, že rodiče máme jen na to, abychom je měli rádi a nechali je žít, jak chtějí. To mi bylo přes třicet. A když táta se stal nemohoucím a zároveň agresivním, nevěděla jsem si rady, jak to ustát (tátu jsem měla velice ráda, ale když ohrožoval fyzicky mou mámu a nadával jí sprostě, i když ho přebalovala a všechno okolo, vůbec jsem nevěděla, co s tím) a jak třeba mámě pomoci a šla za jedním věhlasným terapeutem a ten mi řekl jednu objevnou věc: „Vaši rodiče jsou vaši rodiče, ne děti. Nejste za ně zodpovědná.“ A to byla pro mě bomba. Nesmírně se mi ulevilo. Vždycky jsem své rodiče viděla spíš jako své děti. Máma byla nepořádná a neuměla hospodařit, ale byla a je moc hodná. Táta byl lenoch, který se o nás nijak zvlášť nestaral, jen o své koníčky. Ale byla s ním legrace. Mámě s ničím nepomáhal, zatímco ona pomáhala se vším jemu. Vypadalo to třeba tak, že jsme jako děti s mámou tahali těžký nábytek, táta seděl a kouřil, že prý si žádné malování nevymyslel (malovali jsme jen jednou, co si pamatuji, protože stěny už byly šedivé od kouře, bydleli jsme v kouři z tátových cigaret). Ale měla jsem je ráda, to jo, své rodiče nelze nemilovat. Jen jsem vůči tátovi, když mámě ubližoval, cítila na jednu stranu lásku, na druhou nenávist.
        Takže suma sumárum, když jsem byla dospělá, už máma mou pomoc nepotřebovala a byla schopná řešit problémy s tátou sama, protože už nebyli jeho rodiče. Bohužel nebyla ochotná, ale za to si vinu neberu.

        1. Nejsem Lenko ani filosof, ani psycholog, jen píši o obyčejných věcech.V jednom z minulých mých článků, ve tvém komentáři píšeš o všeobjímající lásce, a já ti zhruba odpovídám, že je to fráze, ty jsi dnes použila stejnou metodu, že mě nerozumíš, já ti na to odpovím pouze jedno, použije-li člověk nějakou vznešenou myšlenku, měl by ji v životě aplikovat….. Především ve svém nejbližším okolí, jinak jsou to jen prázdná slova. Většinou mám také ty záchvaty, že je nutné spasit svět, nakonec to dotáhnu jen na svůj dvorek, a tam by to mělo vždy začít.

          1. Všeobjímající lásce se učím, jako všichni. Některé věci je těžké pro člověka pochopit a tedy přijmout a odpustit, někdy to prostě trvá. Já jsem spoustu věcí pochopila, odpustila, není ve mně zášť ani trauma, což považuji za osobní vítězství. Zaplať Pánu Bohu za to. Dalo to dost práce. Všeobjímající Lásku někdy cítím, jsou to vzácné okamžiky. Nedovedu ji zatím pociťovat vždy a vůči všem. Snažím se, pravda, někdy více, někdy méně. Dokonalost po sobě nechci, upřímnost ano.
            Vším, co jsem tu napsala, jsem jen chtěla říci, že pokud se mladí nevracejí do hnízd, nemousí to být vždy a jen jejich chyba. Taky to, že o čem vyprávíš, je pro mě zatím nedostižným snem, pohádkou. Pohádkou, o které si tu vyprávíte a kterou vám přeji. A třeba se mi taky někdy povede. 🙂

            1. Tak tahle slova ti věřím, zkouším to celý život, odhodit balast, z našeho života, často je to těžké, zjistit že to co jsi považovala za důležité, tak důležité nakonec není, v jednom ti ale, a to po důkladném čtení u tebe, dávám za pravdu, toužit po lásce, hledat ji a najít, to je důležité, ať je to ta k lidem, nebo k jednomu člověku.

    2. milá Lenko dříve jsem nějaký čas pracovala jak se kdysi říkalo vychovatelka v družině,pak jsem dělala provozní ve kševtě kde jsem měla na starosti i učně takže dobře vím,že všude nebývá klid a pohoda ale proto se nebudu cítit provinile vím,že tak jsi to nemyslela a je mi líto že se vůbec takové zvěrstva jak o nich píšeš páchají a proto je dobře že i když sis prošla svým dokážeš pomáhat těm co to potřebují,jak píše Anička naše potomstvo nejsou sice nějaké mozkové kapacity,ale jsou pracovití a slušní někteří už i milující rodiče umí rozdávat srdce smích a pohodu a i když jsem na ně pyšná nežijeme jako uzavřená komunita máme taky přátelé,kteří i když nemáme společné DNA jsou součástí naši rodiny stejně jako my te jejich,máme dobré sousedy i známe a je to všechno o úctě,toleranci a pochopení je to přesně o tom,jak jsi řekla že každý píšeme o tom co jsme prožili nebo prožíváme a je dobře,že se nebojíš psát jak se říká bez obalu,protože nesmíme strkat hlavu do písku a tvářit se že je všechno v pořádku

      1. Děkuji, Babčo, tohle je myslím ono pochopení, o které mi šlo.

        To pomáhání, to je právě takové přirozené nutkání lidí, kteří neměli úplně něco tak jednoduché a jásavé. Když jsem byla na školení linkařů (linka důvěry), bylo tam asi 25 lidí, z toho jenom čtvrtina byla v dětství sex. zneužívána – například. Dnes jsou z nich vyrovnaní lidé a pracují v sociálních službách, ve zdravotnictví, v pedagogice nebo konají službu duchovní.
        A byla tam pouze jedna paní, vystudovaná psycholožka, která zase se naopak v konci dvouletého studia rozbrečela, že vůbec neví, jak má těm lidem pomáhat a co jim má říci, když vlastně měla šťastné dětství a nic hrozného se jí v životě nestalo. :-)) Docela legrace.

        Absolvovala jsem také náročný terapeutický výcvik, také tam bylo asi 20 lidí. Mezi námi např. šéf jedné velké zdravotnické organizace, velmi mužný typ, typický manažer. A když jsme trénovali jeden na druhém ony terapeutické postupy, tak on si odžíval nějaký komplikovaný vztah s maminkou, a když po dvou hodinách vstal ze židle, kolem něj byla závěj posmrkaných papírových kapesníků. Celé to proplakal. U oběda, když jsme společně jedli, se nás zeptal: Prosím vás, je tu někdo, kdo nemá nějaké trauma z dětství? A mezi těmi dvaceti lidmi zavládlo hluboké ticho. :-)))

        1. Měla by ti odpovědět Marcelka, já k tomu dodám jen takový můj postřeh, když tedy se pohybuješ v těch psychologických kruzích, zeptej se těch promovaných, jaký nacházejí rozdíl u některých lidí, mezi lítostí a sebelítostí, a jestli své viny, dávají navrub těm druhým, tak to většinou bývá.
          Máš pravdu dnes se dějí divné věci, kdybych to neviděla v televizi, neznala bych to, ale ty mluvíš o starších lidech, ne zrovna psychicky vyrovnaných, a tam má důvěra, v jejich pocity má velké trhliny.

          1. Aničko, pokud někdo řeší své negativní pocity, je to snaha chvályhodná. Pak se často dobere i toho, že jeho lítost je sebelítost a pak se to může pokusit v sobě změnit. Vždycky se negativní věci vidí dobře na druhém, špatně na sobě. A to se týká jak mě, tebe, tak koholi jiého. Proto je dobré si o tom povídat.
            Ty špatné věci, o kterých mluvíš, se děly vždycky a v mnohem horší míře. Jenže ženy třeba neměly úniku, a tak mlčely a trpěly. Neexistovaly sociální odbory, takže výchovu dětí nikdo nekorigoval. Tyhle věci se děly, jenom se o nich nevědělo a nemluvilo. I dnes se předpokládá, že obětí domácího násilí je násobně více, než kolik jich řeší instituce a tedy jsou zaznamenány. Tato traumata se táhnou s těmi lidmi po celý život, celý život se poctivě snaží to překonat, některým se to povede, jiným ne. Někteří dokonce končí i psychiatrických ústavech. To není dnešní dobou, to je tím, že o věcech mluvíme a řešíme je.
            Podrobnosti např. zde:
            http://www.nasedite.cz/cs/nadace_a_media/tiskove_zpravy_2012/359-pocty_tyranych_a_zneuzivanych_deti_v_cr_jsou_stale_vyssi

            1. Vlastně jsem ti již odpověděla Leničko, o komentář výše. Mohu ti rozumět, proč se osobně zabýváš touto problematikou, také to jak říkáš, může být skrytý jev, za svůj život jsem ale neviděla na vlastní oči jediný případ, něčeho takového. Jistě bych nemlčela, tobě jako oběti, mohu poradit jen to, co jsem již napsala Hance, odpustit a zapomenout. Kdysi, když se stal nějaký hrůzný čin, bylo to něco mimořádného, lidé o tom mluvili pět let, dnes jsou tyto hrůzy na denním pořádku, nikdo se nad tím ani nepozastaví, a jsou to věci nepředstavitelné. Když mám osobně nějaký problém, hlavně to nepitvám, a jdu dělat nějakou užitečnou práci, třeba do lesa, tam zapomenu na všechno. Také jsem přesvědčena, že neustále se zvyšující nároky na sebe, na své blízké, vedou k útlumu duchovních hodnot a ztrátě smyslu života.
              V USA je osm krát vyšší průměr životní úrovně, a přesto lidé nejsou spokojení a šťastní, měli bychom maličko slevit z nároků, na sebe i na své okolí. Je to jen honba za chimérou. Rádoby zviditelnění, hvězdopravců a některých populárních osobností, o jejichž morálním kreditu si myslím své, těžko přispěje k odstranění lhostejnosti, v nejbližším okolí takto postižených dětí, když neotevřou oči, a pusu ti, co jsou tomu nejblíže, vidí to a mlčí!!!

  5. Tak vida, v neděli jsem oplakala bratránka, který zemřel poměrně mladý a hlavně odešel hodně rychle. Proto si nedovedu představit, že bych zavrhla příbuzenstvo, mám je ráda všechny, protože mi nikdo nikdy neublížil tak proč ne? A svatby dřív a na vesnici nebo malém městě? Když jsem se prvně vdávala, byla to velká svatba, kterou chtěla moje tchyně, protože prý všem sousedkám na svatby pomáhala péct a tak jí to musí všichni oplatit, když nemá dceru. Sousedky nejen z ulice přišly, přinesly jedna mouku, druhá cukr, třetí vejce – no zkrátka napeklo se hodně, aby bylo na výslužky. Také si pamatuji, když se ženil bráška, to už bylo za delší dobu po mně, tak maminka nechala napéct koláčků a dortů tolik, že jsme neměli kam šlápnout. Ano, správně, hlavně na rozdání výslužek v okolí a tak. Krásné vzpomínky.

    1. Tobě bych Libuško měla zazpívat, Ty jsi Libuško… bílá růže. Každý den píšeš příběh o lidství, rodinné sounáležitosti a tvé, až na rukou nesené lásce k rodině. Jistě nejsi výjimkou, takových obětavých babiček je hodně, jen to třeba nepíší na blog, ale číst by tě ti mladí měli, já jen věřím že jim „Božena Němcová“ bude něco říkat i v době překonání čtení, alespoň některým, dám do závěti povinnost aktualizovat tvé stránky po dobu dvaceti let. Jsi vzorová babička.

      Nevím jestli, a jaké zvyky se dnes udržují, začínám ztrácet kontakt s realitou, některé věci posuzuji úzce, podle svého nejbližšího okolí, možná má na mě špatný vliv ta každodenní masáž v televizi, snažím se její vliv omezit na minimum, jenže i přes dva pokoje se neubráním slyšet to na co se můj manžel ve správách dívá, muži si to nenechají vzít, ten zájem o politiku, a nemám z toho pocit, že by se svět ubíral tím správným směrem. Brzy bude na mém blogu třístovka, šetřím s články, protože jsem se několikrát namíchla a usoudila, že je to zbytečné uchovávat ty staré krabice, těch starých názorů a balastu vzpomínek, jak píše Lenka, on tomu dnes nikdo ani nevěří, často se pravda převrací a dokonce se dnes lže i ve věcech historie, až my tady nebudeme budou se lidé pravdě smát.

  6. no Aničko zažila jsem moji svatbu doma celé přibuzenstvo 90 lidí byl to teda nářez moje rodičovstvo si za to zaslouží obdiv v dnešní době bych něco takového neabsolvovala,myslím,že dneska je to o penězích i kdybys chtěla není na to financ,jinak ja jsem ráda,že naše rodiny se celkem často slezají,sice ne všichni najednou jednou se potkáme s tím někdy zas s onym a je to fajn je pravda,že dneska se rodiny rozpadají a nedokážou pak spolu mluvit je to smutné,protože kdo jiný by měl pomoct víc jak rodina,dneska to tak bohužel nefunguje,víš co před pár rokama se rozvedl drahoušuv bratranec a do dneska se scházíme s ním i s jeho bývalkou a ani oni dva s tim nemají problém když se u někoho spolu sejdou ja si nedokážu představit,jak píše Lenka že by moje rodina byla noční můra zdravím Aničko a měj se krásně pa

    1. Ano Marcelko, tak přesně to bylo, i já někdy, mám pocit, že se mě to snad jen zdálo. Jsou jistě, stále místa, kde jsou tradice ctěny, udržují se s velkým nasazením, někdy i sebezapřením, za cenu ekonomického zničení, se nechávají šít kroje, udržuje se krásná řeč a zvyky a stojí to za všechno úsilí. Miluji ty lidi co pro Českou kulturu něco dělají, nezapadne, vím to, nezvítězí ty santovské vánoce, bezvěrecké velikonoce, kostely nám nespadnou na hlavy, českým nářečím se bude mluvit a zpívat. Občas si přečtu jak na různých místech, lidé drží pohromadě a vesničky jsou krásné, upravené a to vždycky říkám, tam mají někoho kdo umí dát lidi dohromady. Jsem stará a je mě líto, že již nemám sílu cokoliv dnes měnit, a že jsem nevychovala ani jednu vůdčí osobnost, ale jsem i klidná, že jsou to průměrní slušní lidé. Ve kterémsi článku, nechce se mě to hledat, jsem měla omluvný komentář, když jsem se ptala nemají na vás vaše děti a vnuci čas?

      Lenko, to je i na vás mladších, jak se ke své „povinnosti“ postavíte, nechcete to slyšet, jenže tam, kde se o trápení a starosti lidé podělí, je více lásky a porozumění, tam kde někdo zůstane ve starostech osamocen, je jen beznaděj a rezignace

  7. Aničko, to, co povídáš, je pro mě jako z jiné planety. Věřím, že to muselo být hezké. Nic takového jsem nikdy nezažila a asi bych se toho i bála. 🙂 Jestli to není třeba divadlo nebo nějaký film. Rodina byla pro mě vždycky hrůza, příšerné vztahy, co nejrychleji pryč. Tam nikdo nikoho vlastně neměl moc rád. Vůbec to nepasovalo dohromady. Vždycky jen někdo s někým někdy se mohl sejít, na krátkou ne příliš upřímnou návštěvu. Kdybych měla problém, asi by mi nenapadlo žádat o pomoc v první řadě rodinu, to jsem řešila vždycky pomocí přátel.
    Je to divné, že se to děje někde úplně odlišně, že? Mně to tedy divné připadá hodně.

    1. Byla jsem Leničko, holka z vesnice, a také jsem z toho, JAK ŘÍKÁŠ utekla, byla to práce, dřina a práce? Vdala jsem se, a šla žít do paneláku ale ani v něm jsem neuměla žít jinak, vracela se d o m ů , bez té práce, není nic, když jsem přivezla od maminky dva králíky a kachny, mrazáky tenkrát nebyly, tedy jsem to upekla a s lidmi kteří v tom paneláku žili se mnou, celý další život titíž, jsme to snědli, oni nám opláceli, a oplácejí stejně, více než třicet let. TY PÍŠEŠ O CIZÍCH LIDECH, JÁ I O NICH, u našich dětí se to trochu změnilo, a vnuci žijí podle nové doby, Nemám ráda to novodobé jejich gesto,“A PROČ TO DĚLÁŠ“ Říkám, vše se nedá koupit? Dnes již v tom paneláku nebydlím, vím ale že když tam k těm, co jsou dnes již také staří, stejně jako já, přijdu na návštěvu, jdu tam jako domů. Moje rodina z vyprávění, je tam někde??? na krásném klidném místě. Ano dnes se žije jinak, Tady na mojí samotě, v okolí, jsou teď majiteli děti, mých přátel, kteří již také nejsou, mnoho dnešních manýrů, se mě nelíbí, proto tady vyprávím ty „POHÁDKY“ které se ti zdají divné?

  8. Myslím, že vzdálenost je opravdu, ve smyslu navštěvování se, překážkou. Moje maminka pochází z Moravy a už jsme tam opravdu dlouho nebyli. Ale s rodinou jak mojí, tak manželovou se stýkáme jak nejčastěji to jde, nehádáme se a máme se rádi. A to není fráze, to je fakt. 😉

    1. Jaruška napsala jako první český komentátor, tedy jí jako první odpovím, a zároveň se omluvím, že až za dva dny.
      My všechny tady vybrebentíme na sebe spoustu věcí, a tak si umíme vydedukovat přibližný věk nás všech, je tedy jisté, že máme podobné zážitky, a naše vyprávění, by také bylo jistě podobné. V rubrice MOJE VYPRÁVĚNÍ, je dávná minulost, a moje vzpomínky, jisté je jedno, že televize nebyla a my a naše rodiny jsme žily jinak nežli dnes, ne tak bohatě, ale svorně, a když byla příležitost si vynahradit to že práce od nevidím do nevidím, byla smyslem života, tak rodinná zábava a svornost, nabrala až velikážských rozměrů, jak píše Marcelka, to byl mazec, devadesát hostů neuctíš jedním prasetem, to se zabila dvě, živá kapela, která tři dny hrála, až do padnutí, to je i moje vzpomínka. Naše láskyplné vztahy přetrvávají, je málo těch co žijí dodnes, s té minulé generace, a když chci zachovat něco málo s těchto zvyků, musím zlikvidovat signál televizního vysílání.

      1. Taky si pamatuji na dobu kdy jsme ještě neměli televizi. Byli jsme 4 děti a mamka s námi byla doma a ještě u nás bydlela taťkova maminka, takže i když už některé rodiny televizi měli, my jsme si jí nemohli dovolit. Ale nechyběla nám. Dodnes si pamatuji na Silvestry trávané u rádia a co jsme se u toho nasmála a taky se pamatuji na naše „černé hodinky“ trávené s mamkou na zemi u ústředního topení, aby nám bylo teplo a na povídání a zpívání. Fakt jsme zpívali lidové písničky všichni a pamatuji si na jednu v kánonu. Měla jsem moc hezké dětství i když nebylo prožité v přepychu, mám na co vzpomínat. :-D.

  9. Allo liebe Anna eine gute Erinnerung und schön geschrieben, eine Familie muss zusammenhalten,wünsche dir einen schönen glücklichen Tag Gruss und Freundschaft.Gislinde

    1. Děkuji Marko, Polsky něco rozumím, něčemu méně, to že posíláš, Uściski i buziaki, mě rozesmálo, v Češtině to směšně zní, ale je to milé a přátelské. Zdravém tě a také přeji hezký týden. Anna

  10. Hezke vzpominky a hezky napsano ,my jsme byly vzdycky nejaka mala rodina a bydlely jsme daleko od sebe tak jme se moc nestylkaly a kdyz jsme prisli sem tak jsme se na chvili zmensily jeste vic ale ted uz nas je zase vic .Muj bratr se odstehoval s jeho rodinou 1500 km od nas tak ho take nevidam a jeden jeho syn zije na druhem konci Australie ty vzdalenosti jsou velkou prekazkou .

    1. Vzdálenost? Jistě není na překážku, pokud rodinné vztahy jsou přátelské, srdečné, a rodinná ruka připravena k pomoci, je-li toho třeba, a to kdysi bývalo samozřejmé, rodina držela pohromadě i za cenu výhrad, dnes se lidé hlavně brání těm výhradám, obávají se závazků, a pomíjí, že láska, hlavně ta obětavá, je předpokladem k tomu aby lidé začali žít lépe a nesobecky? Kdo jiný je povinen pomoci, ať již po stránce duchovní, nebo fysické, když ne ti nejbližší? Měli jsme rodinu v Americe, Argentině, i Kanadě, Celý svůj život nás všechny podporovali, a s láskou.

  11. Pěkný článek a pravdivý. Bohužel nic z toho neznám. Příbuzenství u nás končí u tet, strýců a bratranců. A i tak se téměř nenavštěvujeme. A je to škoda.

    1. To jistě je Jitko, i například v manželství, musí člověk tu kytičku pěstovat, zalévat a občas jí dát nadstandartní péči, jinak nepřežije, stejné je to i s rodinou, úcta a respekt, jsou velice nepopulární slova, často jsem osočována jako moralistka, já jí jsem, protože bez morálky, smyslu pro povinnost se rozpadá vše……. A společenské konvence, ano já na ně dám.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s