LEGRACE SE VZTAHY S PŘÍBUZNÝMI 2

Nechtěla jsem aby se debata ubírala směrem, kterým se ubírala?

tedy jsem spíše předpokládala že tam ta legrace bude, musím to napravit, a tak vám povyprávím, jak pospolitost v té naší vesničce zapříčinila, že svačinka nebyla taková jaká by měla být, a to tedy legrace byla. Byla jsem již velká holka, tak nějak kolem třicítky, v té době té dovolené nebylo tolik, já si ji musela hodně šetřit, protože pole a hospodářství se nás neptalo, jestli chceme do Bulharska k moři? Rodina zavelela a my si vzali dovolenou a hajdy, sázet brambory, Když jich bylo najaře málo, protože se také bramborami krmil dobytek, musely se překrajovat, nebo dokonce vykrajovat jen očka, a ta se sázela do vyorané hluboké brázdy, sklízeli jsme tak kolem šedesáti metráků. Tatínek šel poprosit všechny, co by mohli být ochotní, aby nám šli pomoci, a jistě celou rodinu. Sešli se u nás, dostali dobrou svačinu, čaj s rumem do desetilitrové termosky a do druhé dobrou hustou polévku, a šlo se. 
 Když jsme šli kolem domu mého muže, dívala se babička z okna, pěkně nazdobeného, již na velikonoce, vždy to bylo osení, s malovanými vajíčky, a nesměl chybět ani beránek s mašlí, jedna tetka nadhodila, babííí, dejte nám toho beránka k svačině, do velikonoc daleko, on vám stejně oschne a nebude k jídlu, upečete si jiného, babi říká, „kdepak holky, toho vám dát nemohu, ten je speciální, s delikatesní nádivkou, ten není pro vaše sprosté huby“. Tedy jsme šli dál, po chvilce, a pár metrech se tetka vrátila a beránka babičce z okna čmajzla.  O svačině jsme se chechtali, jak jsme s babi, vydupali, ale ne dlouho, on vám nějak nešel nakrájet, byl jako beton, babi nebyla lakomá, ona věděla že není k jídlu, že ho udělala jen do okna, z knedlíkového těsta, a nádivka, bylo to nedopečené uvnitř, takže nakonec se smála ona, když jsme se vraceli. 
 S babičkou jsme si užili spoustu legrace i v zimě, ony se s mojí panímámou, také někdy hašteřily, babi byla veselá, na žádné tancovačce i přes svou váhu a věk nechyběla, a také nemohla scházet u žádné legrace. Před domem mého muže, tedy bývalým, je dlouhý táhlý kopec, který se každou zimu, již od mých dětských let poléval vodou a dělala se na něm, hned jak byl první mráz, krásná klouzačka, každý, malí, velcí, tlustí, tencí, vzali co doma našli, krabice, mísy otlučené, hrnce, a různá jiná rámusící náčiní, a šli se klouzat, Přes den většinou děti a večer s rumem a grogem dospělí. Moje panímáma to moc ráda neměla, tedy když jsem já byla velká holka a již i mé děti se tam klouzávali, dnes se jí nedivím, dej jí pán, věčnou slávu, byl to rámus, celou zimu. 
 Babička jí vždycky ukradla kopu jitrnic, nastrkala je za lacl zástěry, a za podprsenku, a přinesla je na klouzandu, tam je rozdávala dětem s tím, že doma to už nikdo stejně nežere, on byl pantáta řezník, a každý mu dal výslužku, když bylo po zabíječce, a zabíjet se chodilo, v zimě i dvakrát do týdne. Jednou si takhle babi stoupla na kraj klouzandy a volá, dětííí, Mikuláš je tady, podjeli jí nohy a jitrnice se kutáleli po celém kopci, spolu s babi. Velký svátek bylo také když se po čtrnácti hodinách vyndavalo uzené z komína, na to jsme museli vždy přijet, to by nám pantáta nikdy neodpustil, kdyby jsme u toho nebyli, na to jezdila celá rodina, maso se nandalo na velký stůl a každý si vzal šrůtku kterou chtěl, a na kterou měl chuť, udili se i klobásky salámky, a dělali se cibuláky.
Josefa a Václava, to se oslavovalo takříkajíc celonárodně, po vesnici se chodilo s kapelou domů, k těm oslavencům, prodávala se tombola a lístky na tancovačku, všude, kde měli Pepíka, nebo Václava, takže zjara, a na podzim, se ve velkém slavilo, hrála místní kapela, tancovalo se na chodníku, všude bylo napečíno, a ani nějaká ta lahvinka nechyběla, a na tancovačce v sobotu, se stoly prohýbaly, i kdyby potom na chleba nebylo. Na to se tak krásně vzpomíná, Bůh jim to všem zaplať.

LEGRACE SE VZTAHY S PŘÍBUZNÝMI

NENÍ V NAŠÍ DOMÁCNOSTI DNE, ABY JSME SI NEZAVZPOMÍNALI.

Příbuzní, jak je dnes vidíme, jaké k nim máme vztahy, co pro nás znamenají? Obrázky, které mají v názvu to slovíčko PŘ Í B U Z NÍ, mě přivedly na téma článku.
Když někdo řekne o své rodině, že jsou to příbuzní, nemám většinou moc dobrý pocit, vyvolá to ve mě dojem odtažitosti a malé rodinné soudržnosti, příbuzní, to slovo, mnohdy  jaksi dělá dojem hanlivosti, samo o sobě,  nebo to tak časem vyplynulo z děje? Znám málo lidí co o vzdálenější rodině mluví s láskou a touhou je často vidět, natož se s nimi pravidelně stýkat? Moje vzpomínky jsou veskrze kladné, horší by to bylo v době současné,  ne tedy pro nás doma, málokdo z nich ještě žije a tak bez výčitek, mohu na to téma mluvit a psát. Nejbližší rodiny, no to snad ještě ano, o tom čtu na mnoha místech, vzdálení „p ř  í b u z n í „? Tak to je jiné kafe, možná tedy pozvání na pohřeb, a i to většinou je řešeno tak, že se jedná o oficielní obřad, a tím to končí, ani svateb, takových těch domáckých, se moc nekoná? Co je příčinou, možná finanční stránka věci? Nebo nevyrovnané vztahy? Moje děti? tvoje děti? tchyně z prvního manželství, druhého, nebo třetího? Chápu, bylo by těch příbuzných nakonec velice mnoho, tedy se vztahy odstřihnou. Vím, zase se bude někdo pohoršovat nad mým článkem, já ale přesto moc ráda vzpomínám na takzvané staré časy.
Ráda vzpomínám na své mládí a dětství, všechny tety a strýce, bratrance, sestřenice a kmotry, až do třetího kolene, jejich děti a děti jejich dětí, jak se k nám sjeli na posvícení, a na to jaké se dělaly přípravy, posvícenských koláčků se pekl prádelní koš, zabilo se několik hus, protože posvícení, bez  pečených hus, to by jaksi nešlo, tatínek vždy před posvícením uvařil i naše vlastní pivo.
 Svatba to byla taková další příležitost jak se rodina sjížděla a setrvala několik dnů a zabíjelo se prase, na tu slávu. Svatby bývali v sobotu, a většina blízké i vzdálené  rodiny přijela již v pátek, nebo i dříve, to aby pomohli s prací a přípravami, většinou přišli i cizí z vesnice, nebo známí lidé, a nabídli pomoc se svatbou, každá hospodyňka ve vsi, po sousedsku napekla cukroví, na výslužky, to roznášeli nevěsta se ženichem na ochutnávku po všech známých s oznámením, šli se pochlubit, že se budou brát, i ohlášky v kostele byl krásný zvyk.  Rodině a „čumilům“ se dávala na cestu domů, a na ochutnávku. V pátek byla rozlůčka se svobodou, většina hostů odjela až v pondělí, aby si užili i klid po svatbě a popovídání, pomohli s úklidem a většinou i s finančními náklady, dražila se nevěstina botička a to že se pantátové trumfovali, kdo je větší grand, o tom nepochybujte. Rodiny se dnes zmenšují, do užšího kruhu, někdy se P Ř Í B U Z N Í ani neznají, je to škoda.

LOĎ ZASE VYPLUJE

VĚŘÍM TOMU, i když LA GRACE ztroskotala.
Protože krásným snům se věřit musí, a každý snílek je můj přítel nejbližší, také jsem bývala snílek, a většinu svých snů jsem si splnila, tedy nemohu jinak nežli držet palce , a čekat, že zase se z přídě lodě ozve to krásné námořnické AHÓÓÓJ  LOĎ. 
Někdy před lety existoval kluk a ten kluk měl sen. To není nic divného, spousta kluků má sny. Ale tenhle kluk si ten sen pamatoval a když se stal mužem, řekl si, že je načase s tím něco udělat. A tak šel a ten sen si splnil  :   LA GRACE

ŠTĚSTĚNA JE VĚC VRTKAVÁ, na chvilku se k těmto lidem otočila zády, myslím že opravdu jen na chvilku, si pán Moří, sám veliký Neptun usmyslel, že si s tou krásnou replikou starodávného korábu pohraje, uvrhl ji na mělčinu. a chtěl ji donutit, aby se uklonila, vzdala mu čest, to asi proto že ho námořníci neuctili úlitbou, jak bylo od pána moří očekáváno a mělo se tak učinit při slavnosti bakchanálií. 
 Nebojte se však Neptun byl tentokrát milosrdný, žádný z námořníků nezahynul, a ani ta krásná loď, neutrpěla žádnou větší újmu, tedy jistě zase vypluje, rozvine plachty nabere příznivý vítr a bude plout do kouzelných dálek, romantických zemí, a plnit dobrodružné sny námořníků, kteří ji s láskou a péčí postavili. ZAJÍMÁ-LI VÁS TENTO PŘÍBĚH NEDÁVNÝCH DNŮ, přečtěte si jej na jejich blogu, co prožili a prožívají dnes, jaký sen se jim zhroutil, jak jim osud hatí ale i pomáhá splnit jejich krásný sen, je tam vše krásně dokumentováno obrázky i psaním o dobrodružství,
Více zde odkaz na stránky :   LA GRACE