zase je tady říje-n

Paroháči ? Nejde to………. usínání, je nejhorší část mého dne, jen tak ležím a dívám se, jak letí mraky přes měsíční tvář, a čekám až přijdou.

 

 Těším se, docela určitě poznám ty jejich kroky, jak celí zpitomělí láskou ponesou korunu vysoko nad hlavami a prásk, zadunělo to celým domem, jsou tady, a ty jejich holky budou nedaleko, protože můj Pepa, nakrájel, tedy spíše nasekal sekerkou dva bochníky chleba, dal je do krmelce, abych měla v noci o zábavu postaráno, spí, nebudu ho budit, až tak příští týden, až přijde král, jestli letos přijde, doufám že přes zimu nezhynul někde hladem, a že ho nějaký valutový nedělní práskač neskolil. Jsou tady slyším je funět a zatím jen tak pofrkávají a bručí jako medvědi, nežli se pustí do opravdového boje o ty své krásky, připadá mě to jako v Jiráskově Lucerně, když se muzikanti svolávají v lese, že zahrají paní kněžně na zámečku kasací. 
 Vstávám a hodím přes sebe deku, je velká zima a na balkoně bych moc dlouho nevydržela, sedám si tam do křesla a poslouchám, jak dole hučí potok, za ním na protilehlé stráni, v tom ještě zachovaném, starém lese slyším jak jeden troubí, a někde za naší střechou, jak se mu mladý nezkušený, ještě je to asi kluk, který učůrává strachem ozývá, jen takovým chrrr, pfffrrrr. Jsem potichu, a těším se až začnou dunět ta rozlícená kopyta, a sok bude funivě troubit, tu svou vítězoslavnou fanfáru, bez boje dobide to své území, protože čas se ještě nenaplnil, král je ještě někde v údolí, slyším úprk celého stádečka, ještě jedno zatroubení, je ticho, jen dole v údolí zase krásně šumí potok, nic jsem neviděla, jdu si zase lehnout, a mám dojem že ani letos nesplním svůj slib, vyfotit ty krásné paroháče….. Jedině že by se nějaký dobrovolně přihlásil, protože parohy pod které bych ho posadila, tady jsou.