Mám mnoho pohledů z okna, mám je všechny ráda, tedy ne ta okna, ty mě pěkně pijí krev, máme jich tolik, a tak složitě se čistí, že když si nějaké nové okno můj muž vymyslí, a hned ho začne realizovat, mám pocit, že už toho bylo dost, jestli s tím nepřestane dám se rozvést, a najdu si nějakého klidnějšího dědka.
Moje pohledy z okna jsou i krásné, protože žiji, tak říkajíc, v lese za pařezem, obrůstám mechem a kapradím, zvěř lesní s námi žije takřka ruku v kopytu vpletenou, tohle je balkonek, ze kterého se dívám na dům, a za ním je širý les, kam až oko dohlédne. A stejný pohled ještě jednou jindy a jinak, to jen že, není o čem stále psát, jistě všichni to už známe, a tak mě inspirovalo, že to jinde dělají jako soutěž, já tam jaksi nezapadám, a přesto se jen tak naoko zúčastním, neb také chci někam patřit
Tak tedy ještě jedno okno, to k lesu, to je to moje, za poslední půlrok, okno nejsmutnější, on tam totiž už ten les není, vykáceli ho, je pryč, vyletěl komínem, nebo jiná proměna se s ním stala, já si za tím lesem smutním, stýská se mě po něm, žil, rostl tady polovinu mého života, malé stromky jsem viděla růst, až z nich byly statné kmeny, které jsem nemohla obejmout. Ne nebudu už fňukat, co je pryč je pryč, a život jde dál.
Anna : prostor 