Rychlé cesty k moři ?

Vzpomínám, jak jsme vždycky spěchali, aby jsme co nejrychleji byli tam někde na místě určení, dovolená je tak krátká, a čas letí jako blázen, když jsme jeli autobusem, snažili se všichni cestu prospat, nebo nějak přečkat, jako by to byl trest, už to neděláme, cestu plánujeme dlouho, a do všech podrobností si zjistíme, co by bylo možno vidět, využíváme každé krásné místo jako zážitek, jako součást rekreace a snažíme se, si ji co nejvíce užít, vzpomínám na chlapce, kdysi dávno, který cestoval stejným autobusem jako my, za celou cestu se nenapil, nenajedl a nevyčůral, bylo mě ho líto, cesta trvala čtyřiadvacet hodin, a já jsem se několikrát snažila ho vzbudit, nabídnout mu alespoň něco k pití a jídlu, nepodařilo se, na konci té cesty, když se jakoby automaticky probudil, řekl, to byla hrůza ta cesta co? Snažila jsem se mu říci, kolikrát jsme stavěli a viděli mnoho krásných míst, neslyšel, neviděl, jen řekl, za pět minut jsem v moři, a čtrnáct dnů tak ležel na pláži, dvakrát si šel zaplavat, a jen se neustále obracel, aby se nepřipekl, večer jsme ho vždy našli, jak jsme ho ráno při koupání opustili, vzpomínám si, že jsem za mlada byla také taková, od moře jsem chtěla přijet, krásně bronzová, brzy jsem přišla na to, že to je krátkodobé uspokojení, sprcha a mýdlo udělá za týden své a je po kráse. Můj muž mě šel na nervy, když říkal, co já bych udělal práce, a že můžeme  prožít mnohem zajímavější věci, vidět jak jinde žijí lidé, jaké mají zvyky a tradice a začala jsem se dívat víc na svět kolem, nežli pod gumu plavek, jestli se mění barva mojí kůže. To ale uplynulo mnoho let, a já dnes vím, že vše má svůj čas. 
esta na jih je nádherná. projet ji bez zastavení je hřích, ať jedete do Francie, Španělska, nebo Itálie, nevyhýbejte se Alpám, věnujeme tomu vždy několik dnů na cestě tam i zpět. Lidé jsou tam pohostinní a milí, v žádném případě není potřeba ubytovávat se v drahých hotelích, když je požádáte…. Vždy dovolili postavit náš malý vystřelovací stan, nebo se vyspat na jejich příjezdové cestě v autě, ještě přinesou skromnou snídani, domácí sýr, máslo a chléb. Já to dělám vždy také tak, loni si u nás na loučce postavili obrovský kulatý stan mladí lidé z Rakouska, bylo jich dvanáct, byli slušní, ani větvičku nepolámali, když odjížděli vše pečlivě uklidili. Cesta přes Švýcarsko je excelentní zážitek, můj muž říká, “ tady se bojím plivnout na zem „. 
  Napíši o tom jen pár slov, fascinuje nás pořádek a  rodinný řád, který je jasně zřetelný na každém kroku, dům, zahrada, nebo usedlost je důsledně opečovávána v přísně stylovém smyslu, a to jistě není možné bez přispění všech generací v rodině, políčka jsou obhospodařena do posledního kousíčku a s cestou zařezávají, aby ani kousek orné půdy nepřišel nazmar a to je úctyhodné,nenajdete neposečenou louku, seno je důležitou součástí zimní obživy dobytka, co by si bez něj počala modrá kráva Milka a nebo, švýcarská čokoláda, obzvlášť ta se smetanou od kraviček, co spásají kytky, tak ta tedy je……. Chce se mě plakat když vidím, jak se u nás rodnou hroudou nenapravitelně plýtvá a hazarduje se s chlebem, ten na dálnici nenaroste. Stodoly a hospodářská stavení nejsou krásnou součástí, nechávají se chátrat a spadnout, tam rozdíl mezi venkovem a městem neexistuje, pořádek a upravenost, je všude stejná.