Určitě jsem vám nevyprávěla, jak chodí můj muž na houby, za naším domečkem je cesta, není naše, patří lesům, my ji mnoho let sekáme, proto je krásná a zeleňounká, dlouhá asi tři sta metrů, lemoval ji les, již tam není, zůstala tam jen maličká část něčeho, co ještě žije. Rostly v něm smrky, modříny, borovice i duby a ze semínek mnoho let poletujících bez vlastní vůle, tam vyrostlo i mnoho bříz. Vždycky tady rostly houby, nebylo nikdy těžké najít všechny možné druhy, dnes je to pro mého houbaře i velká legrace. A o samouzdravující moci přírody, není třeba pochybovat, a protože v době, kdy stromy ještě stály a byly živé a krásné, a v dospělém věku, jsem já ještě nevěděla že přijdou ničitelé, divila jsem se jak je možné, že se stalo to, že stromy po dobu několika roků byly obtěžkané šiškami, rodily a rozsévaly svá semínka po lese, já ještě ne, ale ony již tušíc, že brzy umřou a tak zajišťovali potomstvo i přes to že normálně mají šišky jen jednou za mnoho let, chodívali jsme na šišky jako někdo na borůvky, v krbu krásně a dlouho hoří, vydávají vůni která je k nenapodobení, žádná lesní vůně ve spreji, na barvy a obrazy když hoří, jsem se mohla dívat hodiny, uspávaly a navozovaly tajemné sny. Dnes je les opět lesem, nebudete věřit, všude je tisíce maličkých semenáčků, dětiček našeho starého lesa a houby tam rostou, můj manžel, vezme psa, košík, a dalekohled, dojde na konec té proklamované cesty, lehne si na břicho a dalekohledem si vyhlídne ty nejkrásnější, potom se jen nasměruje a dojde si pro ně. Příroda je úžasná, Bohu díky.
ČEKEJ A NEPLAKEJ. NĚKTERÉ MOJE OBLÍBENÉ BLOGY KONČÍ. Jsem smutná, nedodává mně to na náladě, dělám co umím, abych se zalíbila, a má to naprosto opačný účinek. Do záhlaví jsem dala krásné hrozny, jako titulní obrázek jsem použila svůj kraj, rozbrázděnou krvácející krajinu, zamlženou zapáchajícím smogem v protikladu s mou touhou, jak by měla vypadat. Prostřednictvím krásné rudovlásky vám pravou rukou podávám pohár, naplněný Chrámeckým divochem, vínem vypěstovaným na rozhraní dvou mně drahých krajin. Levou rukou nabízím symbol štěstí, a moje srdce tepe v rytmu rubínů, pro rozhovory s vámi. Často si říkám, o co to tady vlastně běží, a když vím nejméně o co? Seberu se, a jdu dělat něco užitečného, mimo svých každodenních činností a práce, o které jsem nikdy nechtěla moc psát, vyhledávám to co je podle mých představ důležité, aby lidé věděli, nacházím témata, která jsou nejdiskutovanější, a nejsledovanější, včera četlo můj článek jen šedesát lidí, I cizí návštěvníci se již naučili, nečíst to co není na oplátku komentováno, léta jsem si myslela, že komentáře nejsou pro mne důležité, že stojím hlavně o lidi co si přijdou popovídat o svých, i o mých tématech. Ano půjdu raději udělat něco užitečného, a řeknu si čekej a neplakej.
Čtu často a moc ráda komentáře, jistého básníka mám je moc ráda, snad se nebude zlobit, když jedno z jeho dilek použiji, neb se mě hodí do krámu, Mám poslední dobou v ruce h…o, jsem ale optimistka jako pan Kruger
Ne, v žádném případě, jezděte opatrně a nespěchejte život je drahocenný a ničím se nedá nahradit, když jsem se vrátila z cest, byla moje slova, že vždy poslepu poznám, že jsem doma a i když je mě můj domov drahý, mám jisté výhrady, pobíhám po blozích a dívám se, na krásná upravená města, na fotkách mých oblíbených přátel a tak trochu závidím, jak vnitrozemí rozkvétá jako kytička, jihočeské vesničky září novotou, na východě je všude samá kytička, jen ta naše popelka, Krušné hory a celé pohraničí, se už od druhé světové, ne a ne vzpamatovat, je mě to trochu líto. Můj muž to tady profrčí, už aby byl za hranicí a já zase nic hezkého neviděla. Krušnohorci, máme to tady těžké že ? Mnoho domů je na prodej, ne nikdo to nechce, ruiny roztroušené porůznu v horách a ziiiiima je vám tady, to by jste nevěřili, v pondělí ráno v půl šesté, tři nad nulou a potom se divte, že jsme tak chladní, odměření a nepřístupní. Naše hory jsou KRUŠNÉ.
Moje vesnička, krásná, ne tedy středisková, má dost velké příjmy, o kterých se mnohým obcím, ani nesní a co myslíte? PRD!!! Řekněte, čím to asi bude, ona vám ne a ne rozkvést do krásy, je to snad tím, že lidé již šedesát a více let, žijí v dočasnosti ? Moc dobře znám to slovíčko a nemám ho ráda, co se dá ale dělat s tím, když si lidé upraví zahradu, vyplejí, posekají svůj krásný anglický trávník, a to smetí vysypou na cestu u lesa, nebo za silnici? Oni to mají hezké a tam, k tomu bordelu, postavíme kredenc, aby to nebylo vidět, ono to ale vidět je. Chalupaří tady hodně lidí z různých koutů, ty jejich domečky, jsou pěkné, vcelku i upravené, ale jen ke svému PRAHU, Louky tedy nejsou jako ve Švýcarsku, to v žádném případě, a hřbitovy? Kdo nemá úctu a lásku k živým??? A vesnice není a nebyla jeho domovem, tradice se vytratili, a láska k panelákům ? Rodinnou pospolitostí nehýří ti, koho jsme naučili, že když se vezmou, měli by rychle mít byt v paneláku, takže když nás teď šoupnou do domova důchodců, není se jim co divit. Tam za hranicemi, cestou na jih, kde je dvanáct lidí v domě, je jeden na poli, jeden se postará o dědu, někdo zajde do krámku v přízemí a jiný uklidí nájemní apartmánek, v domě bydlí tři generace a je to k uživení, i když blahobyt vypadá jinak, jídlo je velice skromné, supermarkety neuvidíte, ba ani ve větším městě, ty berou obživu. A bůh jim žehnej, snad se jednou i naše země vzpamatuje.
Určitě jsem vám nevyprávěla, jak chodí můj muž na houby, za naším domečkem je cesta, není naše, patří lesům, my ji mnoho let sekáme, proto je krásná a zeleňounká, dlouhá asi tři sta metrů, lemoval ji les, již tam není, zůstala tam jen maličká část něčeho, co ještě žije. Rostly v něm smrky, modříny, borovice i duby a ze semínek mnoho let poletujících bez vlastní vůle, tam vyrostlo i mnoho bříz. Vždycky tady rostly houby, nebylo nikdy těžké najít všechny možné druhy, dnes je to pro mého houbaře i velká legrace. A o samouzdravující moci přírody, není třeba pochybovat, a protože v době, kdy stromy ještě stály a byly živé a krásné, a v dospělém věku, jsem já ještě nevěděla že přijdou ničitelé, divila jsem se jak je možné, že se stalo to, že stromy po dobu několika roků byly obtěžkané šiškami, rodily a rozsévaly svá semínka po lese, já ještě ne, ale ony již tušíc, že brzy umřou a tak zajišťovali potomstvo i přes to že normálně mají šišky jen jednou za mnoho let, chodívali jsme na šišky jako někdo na borůvky, v krbu krásně a dlouho hoří, vydávají vůni která je k nenapodobení, žádná lesní vůně ve spreji, na barvy a obrazy když hoří, jsem se mohla dívat hodiny, uspávaly a navozovaly tajemné sny. Dnes je les opět lesem, nebudete věřit, všude je tisíce maličkých semenáčků, dětiček našeho starého lesa a houby tam rostou, můj manžel, vezme psa, košík, a dalekohled, dojde na konec té proklamované cesty, lehne si na břicho a dalekohledem si vyhlídne ty nejkrásnější, potom se jen nasměruje a dojde si pro ně. Příroda je úžasná, Bohu díky.
Anna : prostor 