„Je třeba se stále modlit a neochabovat,“ řekl sám Pán Ježíš. Jenže jak to udělat, když se člověku nechce? Co v takovém případě, je-li líný jako veš? Já to řeším mj. tím, že prosím, aby se za mě modlili druzí. Jednou z takových osob je paní Novaková z Rašetic. Modlí se za mě, aby mě Bůh chránil na všech cestách, po kterých projíždím za volantem svého auta. Byla jsem jí za tuto modlitbu už mnohokrát vděčná. Například tehdy, když jsem jela jednou v zimě do Prahy a silnice byla tak strašná, že se to nedá popsat. Poté, co jsem šťastně dojela, jsem opravdu cítila sílu modlitby paní Novakové, za mne obětované. Chtěla jsem pokleknout na chodník a poděkovat modlitbou i sama. Nebýt toho, že všude kolem byla sněhová břečka, byla bych to skutečně udělala. Takto jsem jen zaparkovala auto a vydala se ke stanici metra. A právě tehdy, při přecházení křižovatky na Palackého náměstí, mě málem přejela tramvaj. Po návratu do Rašetic jsem zašla za paní Novakovou a povídám: „Paní Novaková, velice vám děkuju, že se za mě modlíte, když někam jedu, ale prosím vás, modlete se taky, když chodím pěšky.“ Paní Novaková slíbila, že bude, a já nepochybuji, že svůj slib plní. S touto uklidňující jistotou jsem večer onoho dne, spokojeně ulehla do postele. Tam má člověk stoprocentní jistotu, že se nenabourá, že ho nepřejede tramvaj a že mu nehrozí žádné jiné nebezpečí. Jak krásně se mi usínalo! Bohužel jen do chvíle, kdy mně spadla na hlavu dvoukilová dřevěná polička. Chudák paní Novaková, bude se za mě muset modlit, když jezdím, když chodím i když ležím. Ano, Pán Ježíš měl pravdu. Bude se za mě muset modlit neustále.
Anna : prostor 