Jaro jak za mlada.

Nedávno na jednom příjemném blogu jsem viděla, to co již dlouhá léta ne, a byla jsem tím nadšena. Navodilo to moje vzpomínky na dětství, na to jak jako děti jsme chodívali za humna a starali se o drobnou havěť, co se na jaře vylíhla pod kvočnou, kuřátka bývala krásně žluťoučká, někdy narůžovělá, podle toho jaká byla máma kvočna co snesla vajíčka, ponejvíce se chovali Leghornky, Ukáži vám kohouta, protože je to fešák, slepička je bílá a kuřátka jsou krásní plišáčci. Někdo pásl husy, někdo ovečky a písnička “ husy jsou v ječmeně Andulko vyžeň je, je pravdivá, jednou mě šafář ze statku zajal husy a to bylo strachu co bude doma, pro nás ten člověk tenkrát byl strašidelný dědek s rozeklanou vyřezávanou strašidelnou holí jako Krakonoš a děti se ho báli, zato jeho paní byla moc hodná zvávala nás děti k nim na návštěvu, lákala nás na pamlsky, neměli děti a u nich nám to jako dětem, připadalo jako kouzelný zámek, všude měli spoustu krásných obrazů, směli jsme hrát na klavír a na hraní nám půjčovala své šperky, šaty a hrála si s námi na princezny.
Pamatuji si že již za komunistů, se rázně potíralo pěstování drůbeže, a to tím že se vydaly různé vyhlášky o tom že tato drůbež, nesmí volně pobíhat, moc to neuspělo,  každý míval díru do vrátek, aby si tahle domácí drůbež, mohla odejít za humna kdy chce a potřebuje, jako děti jsme je hlídali jen v době, kdy měli svou droboť a bylo nebezpečí že je odnesou draví ptáci. Vzpomínám si že jsme to dělali moc rádi, dostali jsme starou deku, malý kufřík se svačinou, ve kterém jsme mívali maličké panenky, kterým se říkalo plaváček, byly velice křehké a lehounké, holky šily na panenky a kluci dělali píšťalky z bezové větvičky, a znělo říkadlo “ otloukej se píšťaličko, nebudeš-li se otloukati, budu na tě žalovati císaři pánu, on ti dá ránu“ , dále si to tedy nepamatuji, ale vím že pískala každá, uměli jsme na to zahrát sborově. Kluci většinou pásli kozy a já jim záviděla, my jsme kozu mívali jen zřídka a s kozou byla legrace.


Husa seděla na vejcích, stejně jako kachna, dnes známe jejich vajíčka jen jako ozdobu velikonoční, krásnou sice ale také velice drahou, tedy vejce za několik set,  pštrosí za několik tisíc korun, je to sice zhodnoceno. Pštros také u nás raritka ? Vím jsou to pracné a krásné věci, avšak housátko a maličký pštros, který běhá za krmičem jako psík, to je také divná věc, proti přírodě.  Někdy se kachní vajíčka strčila pod kvočnu, a když se jí to nadělení vylíhlo, máma kvočna potom chudák běhala kolem rybníka, křičela na své děti co děláte v té vodě ?  


Nebylo od věci, mít doma nějaké ty starosti, připravit kamna na zátop, poklidit zvířátkům, dojít na trávu pro králíky, přinést dva košíky kopřiv, pro housátka kuřátka a i ostatní droboť, vzpomínám si že to bylo mojí povinností, ještě jako velké děvče jsem měla tuto práci za samozřejmou, tak trochu jsem se před kluky styděla, tedy jsem chodila za touto povinností zadem, jak se u nás říkalo, přes lesíček, kam se také chodívalo za jiným účelem, randili tam holky s klukama, protože to bylo místo krásné a velice romantické, dokonce, jsme jako děti věřili, že tam bydlí víly. Pěšinka lesíčkem se vinula kolem potůčku, ke krásnému vyřezávanému domečku, kde byl minerální pramen, kam se pro vodu sjížděli lidé ze širokého okolí, voda se nekupovala, prostě tekla ze země pro každého. Nad pěšinkou  a potůčkem, se prostírala klenba z popínavých rostlin a chmele my jako děti jsme věřili, že tam někde na konci, kde potůček vtékal a vytékal z rybníku, bydlí hastrman a protože to byla cestička temným lesem a končila na krásném slunném paloučku, zakončila jsem ji vždy poležením a sněním v zelené travičce a časem jsem tam chodívala i se svým Pepíčkem.. V zimě když byl potůček zamrzlý a s domečku se udělalo ledové království a vypadal jako ledová krápníková jeskyně, jezdívali jsme pro minerálku na bruslích po potoce až k domečku. A jak to tak na venkově bývá, chodili tam všichni, Jaruška s Vénou, Marcelka se Slávkem a bylo tam uděláno mnoho dětí, dnes již babek a dědů a jejich potomci tam jistě také chodí, je to stále to pohádkově krásné místo našeho dětství a mládí

Advertisements

19 thoughts on “Jaro jak za mlada.

  1. Kikou rapide mon amie Anna

    En effet mon frigo viens de rendre l’âme alors vais vite en acheter
    un avant dialyse de maman

    Une journée pas de tout repos

    En plus on se croirait en automne sourire

    bisous tendresse

    calinous de ma Louve et de mes chatounets


    merci pour la vidéo en belgique pareil que en tchéquie

    1. Je souhaite que ma mère et que Dieu vous aide. Il n’est pas difficile quand la santé. Je n’ai pas beaucoup ans Mère, ton amour est belle. Je salue et je vous embrasse et Laika

  2. To jsou moc pěkné vzpomínky, Aničko. Jsem sice ze města, ale mívali jsme doma králíky, slepice, husy a taky kozu. Ráda na ty časy vzpomínám, i když jsem jako malá neměla z různých povinností dvakrát velkou radost. S odstupem času se člověk na všechno dívá jinak.

    1. Ani dneska nemám pocit, že některé práce miluji, ale udělat se to musí, jsme na to vzpomínání dva a já napíši, to co za náš život bylo a je, když spolu s mužem povídáme o čemkoliv, vzpomínky jsou jako film, také jsou tam hezčí barvy, zmrzlina byla sladší a sůl více solila.

  3. Kikou mon amie Anna,

    c’est avec un temps glacial que je te souhaite
    un bon mardi

    Si cela continue vais remettre mes pulls d’hiver
    pliéeeeee, en plus on nous annonce de la pluie

    note ca ne dérange pas ma Louve mdrrrr

    avec tendresse

    mes bisous gelés lol

    calinous de mes protégés

    merci ma chère Anna pour c’est magnifiques souvenirs

  4. Jsem jednou nohou v těch časech. Taky jsme doma mívali slepice, husy, krállíky a prase, jednou za rok byla zabijačka a čas od času vykrmování a zabíjení husy, většinou na hody. Nebo na Martina. Drhalo se peří (to ještě dělávala moje babička) a jinak jsme husy vodili k vodě (to si pamatuji tak do desíti let, po tátově smrti se husy postupně vyzabíjely a zůstali jen králíci, slepice a prase – i to se za pár let zrušilo.
    Ale pamatuji si, že jsme mívali kuřátka od slepic. Klasicky, z vajíček vyklubaná. Chodili jsme jim na kopřivy a míchali posekané kopřivy se sekanými vařenými vejci a prosem. Naši dobytkové se mívali dobře, králíci dostávali trávu, řepné listy a ovesné vločky, slepice pšenici, ječmen, a byly vypouštěny na zahradu a tam si mohly hrabat a popelit se. Jen jsem hlídala, aby neutekly na záhonky a nevyhrabávaly mamce její sazeničky.
    Když táta zabíjel králíka, nesměla jsem být u toho – ale asistovala jsem pak u stahování a porcování masa, držela misku a on porcované maso dával do misky. Zdá se to být kruté? Tenkrát to bylo přirozené.
    Mimoto si pamatuji lození po stromech a pantlování jablek a třešní… 🙂
    Tohle se mi všechno vybavilo, když jsem četla tvůj článek.
    A mysllím, že jsi měla šťastné dětství.
    Vůbec děcka z těchto dob byli šťastné děti. Možná jsme neměli tolik vymožeností, tamagoči, počítače, videa, ale dovedli jsme si hrát, lítali po venku, četli knihy a časopisy, holky šily na panenky a kluci lepili modeli. Píšťalky z vrbového proutí si pamatuji, bráchové je takhle vyřezávali, myslím že mě to i učili, ale jestli bych to dnes zvládla, nevím. Asi ne…

    1. My, milá Vendy, kdyby jsme musely, jistě ano, zatím nemusíme, ono jde o to že v mnoha případech by to již ani nešlo, třeba dnešní rasy a druhy drůbeže ztratily přirozené pudy a chudáci si myslí, že den trvá dvacet čtyři hodin a nevědí, že musí začít kvokat aby vyvedli mladé. Jako naši dnešní mladí, tedy někteří, si myslí, že máslo je umělý produkt, protože krávu nikdy neviděli, nedávno se ptala nevěsta mé kamarádky, když jí jako každou návštěvu balila domácí vajíčka, jestli jsou vydezinfikovaná, udělala u toho obličej a zvrátila oči v sloup, byla totiž trochu podělaná, ona si asi myslí že ty kupovaná vejce přijdou na svět jako duch, ne že je slepice vyprdne a kolik že jich ta slepice snese denně, a že prý ta domácí vajíčka nemá ráda, že žloutky jsou moc obarvené, oni za chvíli nebudou vědět jak má co chutnat, zvyknou si na tu umělou stravu. I já vesnická baba, dostala jsem domácí kuřata a vůbec mě nechutnají, Kamarádka mě říká, nóóó tobě už také chutnají víc ty co je vykrmují jejich vlastním ho…m.

      1. Jak se zdá, i chutě se dají vypěstovat. Bledé žloutky vajíček už jsou tedy považovány za normu a oranžové, ty zdravé, budou považovat za něco nenormálního? Možná si budou myslet, že taková vajíčka jsou závadná. Achjo.
        Domácí kuře jsem taky jedla a mám podobný názor – maso mi připadalo poněkud tuhé. A jsem už taky zvyklá na ta nezdravá.
        Já si třeba ještě pamatuju pár věcí, které byly normální (jako to, že vajíčka nejsou vždycky čisťounká, a normálně vylíhnutá kuřata), ale s každou další generací tahle pamě´t bude mizet.
        A pak může nastat orwellovské 1984, protože jak zmizí lidi, kteří si ještě pamatují, můžou napsat do knih a příruček cokoliv – a bude to pravda.
        Vždyť už dnes mají děcka vymyté mozky.
        Svým způsobem.

        1. Už se to i děje, proto píši o tom jak mě rozčiluje televize, vždycky když vyletím s tím „TO NENÍ PRAVDA“, Tak můj muž říká, neřeš toooooo. Miluji lidi s vlastním názorem a respektuji že je jejich i když si myslím něco jiného, ale jak jde o fakta jsem na zabití, to bych se rvala do krve.

  5. Jsem holka narozená v činžáku. Jedna babička však měla domek s obrovskou zahradou a domácí havětí. Nikdy jsem nepila nic lahodnějšího, než bylo čerstvě nadojené kozí mléko. Babička mě naučila lásce k přírodě a ke všemu živému. Přiznávám, že jsou momenty, kdy bych se chtěla vrátit o víc než těch 50 roků zpátky, do krajiny svého dětství.

    1. I když jíme maso a na tom venkově se to z jiného důvodu nedělalo, můžeme a jsme schopni ta zvířata milovat a tak nějak se k nim i když je posléze sníme chovat s úctou a respektem. Na tomto serveru jsou různé ukazatele, ze kterých je patrno, co je středobodem zájmu, měla jsem připravený článek jak se maso k jídlu pěstuje dnes, jak se lidé, dnes chovají k těmto zvířatům, jaké podmínky jim připravují ve velkovýrobách, zacházejí s nimi a co vlastně jíme, chtěla jsem naznačit, ten rozdíl. Každý organismus je vlastně chemická továrna a produkuje chemikálie, podle podmínek, ve kterých žije, i člověk, dnes je sledován cholesterol, adrenalin, různé hormonální změny, co myslíte jíme-li maso týraných zvířat, že to může mít blahodárný vliv na lidský organismus? Ani sem ten článek nedám, nechci a nebudu podporovat touhu po těchto věcech. člověk do sebe vstřebává v jídle negativní sílu, nechci ji živit ještě více.

  6. Jsem od malička činžákové a panelákové dítě, ale obě babičky trochu té domácí drobotiny měly. Babička od mamky jen králíky, pamatuji si, jak pro ně uvařila slupky z brambor a když je dala v hrnci vychladnout před dveře, tak to vonělo, že jsme je s bráchou ujídali. 😛 Druhá babička měla nejen kočičku, králíky a slepice, ale i hrozně zlého kohouta, který nechtěl nikoho pusti na dvorek a byl tak agresivní, že ho musel děda nakoned podříznout a skončil v polévce. Jó, to bývaly časy práznin. Aspoň, že nám zůstaly, ty vzpomínky. 😉

    1. Naše děti ještě zažili tyhle staré časy, vnoučata už moc ne, někdy mě je dnešních dětí trochu líto, tu svobodu, co jsme my mívali a ty hry, co jsme si užili, oni neznají a mám pocit, že již od velice útlého věku mají, jen mnoho povinností, které jim pro život nic nedají, a o kterých se jejich rodiče domnívají, že je to pro ně zábavou, chodit na klavír, do baletu, na spoustu tréninků, učení, počítače, posilovna ? Když naše vnoučata u nás trávila prázdniny, chtěla jsem jim dát tu svobodu, co jsme jako děti mívali my, oni to ale ani neuměli, ba ani nechtěli, nasekat dřevo na večerní oheň, obrovský problém, neuměli si ukrojit chleba, bez kráječe. Kdyby se svět, nedej Bůh změnil, umřeme všichni hlady, prázdné obchody ze dne na den, jsem zažila dvakrát v životě.
      http://www.almanar.com.lb/english/adetails.php?eid=52419&cid=23&fromval=1&frid=23&seccatid=20&s1=1

  7. Jsou to krásné vzpomínky! I když já jsem nic takového nezažila, mívali jsme pár let také nějakou drůbež, dokonce i prasátko, ale my, děti jsme nemusely nic, protože nebylo kolem toho zas tolik práce. Ale hraní s panenkami v kufříčku na louce, šití na ně, ano paráda! A taky kuřátka a malé kačenky bývaly kouzelné!

    1. Zvířátka jsme milovali, a je tomu tak dodnes, je zvláštní, že naše vnučka to nepodědila, vždycky měla k přírodě odstup, vzpomínám si když jí bylo asi pět, a sedl si jí motýl na ruku, tak úplně přestala dýchat a začala modrat, jaký měla hysterický záchvat. Já již mnoho let, co nikdo z našich staroušků již nežije, také k domácím zvířatům nemám přístup, mimo u jedné kamarádky, i oni již mají jen králíky a to mě včera volala, že měli mladé a mají s nimi nějaké problémy. My jak stárneme, máme k těm zvířatům čím dál více přístup, trochu úchylný, místo dát králíka do trouby, tak by jsme to rozmazlovali a nikdo by to potom nebyl schopen zabít.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s