Nedávno na jednom příjemném blogu jsem viděla, to co již dlouhá léta ne, a byla jsem tím nadšena. Navodilo to moje vzpomínky na dětství, na to jak jako děti jsme chodívali za humna a starali se o drobnou havěť, co se na jaře vylíhla pod kvočnou, kuřátka bývala krásně žluťoučká, někdy narůžovělá, podle toho jaká byla máma kvočna co snesla vajíčka, ponejvíce se chovali Leghornky, Ukáži vám kohouta, protože je to fešák, slepička je bílá a kuřátka jsou krásní plišáčci. Někdo pásl husy, někdo ovečky a písnička “ husy jsou v ječmeně Andulko vyžeň je, je pravdivá, jednou mě šafář ze statku zajal husy a to bylo strachu co bude doma, pro nás ten člověk tenkrát byl strašidelný dědek s rozeklanou vyřezávanou strašidelnou holí jako Krakonoš a děti se ho báli, zato jeho paní byla moc hodná zvávala nás děti k nim na návštěvu, lákala nás na pamlsky, neměli děti a u nich nám to jako dětem, připadalo jako kouzelný zámek, všude měli spoustu krásných obrazů, směli jsme hrát na klavír a na hraní nám půjčovala své šperky, šaty a hrála si s námi na princezny.
Pamatuji si že již za komunistů, se rázně potíralo pěstování drůbeže, a to tím že se vydaly různé vyhlášky o tom že tato drůbež, nesmí volně pobíhat, moc to neuspělo, každý míval díru do vrátek, aby si tahle domácí drůbež, mohla odejít za humna kdy chce a potřebuje, jako děti jsme je hlídali jen v době, kdy měli svou droboť a bylo nebezpečí že je odnesou draví ptáci. Vzpomínám si že jsme to dělali moc rádi, dostali jsme starou deku, malý kufřík se svačinou, ve kterém jsme mívali maličké panenky, kterým se říkalo plaváček, byly velice křehké a lehounké, holky šily na panenky a kluci dělali píšťalky z bezové větvičky, a znělo říkadlo “ otloukej se píšťaličko, nebudeš-li se otloukati, budu na tě žalovati císaři pánu, on ti dá ránu“ , dále si to tedy nepamatuji, ale vím že pískala každá, uměli jsme na to zahrát sborově. Kluci většinou pásli kozy a já jim záviděla, my jsme kozu mívali jen zřídka a s kozou byla legrace.
Husa seděla na vejcích, stejně jako kachna, dnes známe jejich vajíčka jen jako ozdobu velikonoční, krásnou sice ale také velice drahou, tedy vejce za několik set, pštrosí za několik tisíc korun, je to sice zhodnoceno. Pštros také u nás raritka ? Vím jsou to pracné a krásné věci, avšak housátko a maličký pštros, který běhá za krmičem jako psík, to je také divná věc, proti přírodě. Někdy se kachní vajíčka strčila pod kvočnu, a když se jí to nadělení vylíhlo, máma kvočna potom chudák běhala kolem rybníka, křičela na své děti co děláte v té vodě ?
Nebylo od věci, mít doma nějaké ty starosti, připravit kamna na zátop, poklidit zvířátkům, dojít na trávu pro králíky, přinést dva košíky kopřiv, pro housátka kuřátka a i ostatní droboť, vzpomínám si že to bylo mojí povinností, ještě jako velké děvče jsem měla tuto práci za samozřejmou, tak trochu jsem se před kluky styděla, tedy jsem chodila za touto povinností zadem, jak se u nás říkalo, přes lesíček, kam se také chodívalo za jiným účelem, randili tam holky s klukama, protože to bylo místo krásné a velice romantické, dokonce, jsme jako děti věřili, že tam bydlí víly. Pěšinka lesíčkem se vinula kolem potůčku, ke krásnému vyřezávanému domečku, kde byl minerální pramen, kam se pro vodu sjížděli lidé ze širokého okolí, voda se nekupovala, prostě tekla ze země pro každého. Nad pěšinkou a potůčkem, se prostírala klenba z popínavých rostlin a chmele my jako děti jsme věřili, že tam někde na konci, kde potůček vtékal a vytékal z rybníku, bydlí hastrman a protože to byla cestička temným lesem a končila na krásném slunném paloučku, zakončila jsem ji vždy poležením a sněním v zelené travičce a časem jsem tam chodívala i se svým Pepíčkem.. V zimě když byl potůček zamrzlý a s domečku se udělalo ledové království a vypadal jako ledová krápníková jeskyně, jezdívali jsme pro minerálku na bruslích po potoce až k domečku. A jak to tak na venkově bývá, chodili tam všichni, Jaruška s Vénou, Marcelka se Slávkem a bylo tam uděláno mnoho dětí, dnes již babek a dědů a jejich potomci tam jistě také chodí, je to stále to pohádkově krásné místo našeho dětství a mládí
Anna : prostor 