V mnoha vesnicích, městečkách, i v některých velkoměstech se bude stavět hranice, kam se nakonec hodí nějaký ten symbol, který by měl znázornit čarodějnici, nevím jestli to nahrazuje vynášení Morany, nebo je to předčasné pálení svatojánských ohňů, nebo je to „oslava“ čarodějnic, které údajně na konci dubna létali na Petrovy kameny a uctívali tam Satana, potom byli souzeny a upalovány na hranici. Je to novodobý „svátek“ , který už svou podstatou, je mě z duše protivný. Našla bych mnoho lepších důvodů k posezení u ohně. Tvoříme nové tradice a mnohdy ani nevíme co tím chceme říci. Ještě tak by se mě líbilo, kdyby se holky slétaly na svých košťatech, zatancovaly nějaký ten taneček a bylo veselo, jenže každý tam jde, aby si opekl svého nárokového erárního buřta, kytara a zazpívání si vyšlo z módy a již se nevrátilo, tanec ? Techno ? noóó ať se mladí baví, já bych jim to přála, oni ale sedí nebaví se, popíjejí a dumají o nesmrtelnosti chrousta a okázale se nudí. Letos nikam neletííííím.
Losinské panství je známo historií čarodějnických procesů. První zmíňky pronásledování a honu na čarodějnice jsou spatřovány již ve starověku, ale rozmach čarodějnictví a inkvizičních procesů spadá do středověku a raného novověku. Od poloviny 16. století se tyto procesy odehrály především v německých zemích, Francii a Skotsku. Důležitým dokumentem byla bula papeže Inocence VIII. Summis Desederantes z roku 1484, který touto knihou vyzval k očištění církve od všech kacířů a na níž navazovala kniha praktických výkladů pro vedení procesů s údajnými čarodějnicemi z roku 1487 od inkvizitorů Jakuba Sprengera a Jindřicha Kramera s názvem Kladivo na čarodějnice (Malleus Maleficarum). V Losinách započalo obviňování lidí rokem 1678, kdy žebračka Marina Schuchotová údajně ukradla hostii ze svatého přijímání. Zdejší pověrčivá hraběnka Angele Sybille Galle rozená Žerotínová pozvala na panství Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu, jenž měl s čarodějnickými procesy dlouholeté zkušenosti z Jesenicka. Losinský zámek byl místem věznění, výslechů a mučení několika desítek obviněných lidí. Do roku 1696 takto zemřelo 52 obětí. Postupně se zájem J.F. Bobliga zaměřil na lidi vlastnící lány a nemovitosti, majetek odsouzených totiž patřil inkvizitorům. Nejstatečnější obětí Bobliga byl šumperský děkan a farář Kryštof Lautner. Ten svým kázáním vystupoval proti těmto procesům a stal se tak nepohodlným. Lautner byl mučen a vydržel všechny stupně tortury a podle práva měl být propuštěn, přesto Boblig docílil jeho upálení na náměstí v Mohelnici v roce 1685.