Všechna naše zvířátka, a ještě něco navíc.

Nebudu mluvit  o  zářivě zelených pavoučcích, kteří u nás za léta svého života dosáhli pěti centimetrového vzrůstu, ani červené pavouččí raritce, vypadající jako pucek rudého sametu, nechci popisovat třeba motýla, který je světlounce fialkový a nikdy a nikde jinde jsem ho neviděla, Otakárci deseticentimetroví, slepýši, hadi, žáby, a to spousta druhů, brouci, zastavují se tady Lišajové, na svém tisíci kilometrovém přeletu a je na ně krásná podívaná, posvítíte-li si baterkou, jak v noci stojíc za letu na místě sají nektar, noční motýl vypadající jako krásný Kolibřík se svými deseticentimetrovými křidélky kmitá: https://annapos.wordpress.com/2011/04/16/odporne-ne-uzasne/ červené i černé veverky, rošťáci plši, všichni v hrůze prchají, nejraději bych šla s nimi  i vysoká v této době převážně rodící !!!
A přišli lidé, bože proč jsi mě potrestal, nenechal přijít tyto lidi, až já tady již nebudu. Ničitelé přírody, kácejí, a plundrují přírodu do základu jejího bytí, stromky, dnes již dvou a více metrové, několik set jsme jich vysázeli, vše bezohledně plundrujíc kácením a taháním dřeva přes mladý les. Laně a srny, nevím kam jdou, hledat útočiště se svými krásnými koloušky, kam své děti odvádějí, pro jejich záchranu, pro chleba si chodí jen dvě březí laně, se strachem a plaše se ptají, kde je náš les, co to děláte ? LIDÉ ?
Je po všem, je dokonáno, starý les padl, hlavně lidé, že bude dost papíru na prdel.