ŘECKO

V  Řecku jsme byli několikrát máme neskutečné zážitky, jeli jsme s cestovkou  jakou hned tak nepotkáte. Jedním  autobusem  jsme jeli, na a z dovolené a druhý autobus měla cestovka jen tak, pro  zábavu rekreantů což bylo fantastické a nemyslete si,  že tady chci popsat  film  s  paní Růžičkovou. to co  chci  vyprávět jsme opravdu  prožili. Ale něco  si nechám  zase  na příště.

Ráno  po příjezdu  přišli  chlapci od  cestovky, a prý jestli se nenudíme, že nás zve sousední hotel  na exkursi a kdo bude  chtít může se  jet podívat,  jak se mají hosté  v jiném hotelu. Nebudete tomu věřit i většina  z nás  kteří  jsme  jeli byla šokována  pohostinností  majitele, šokována  proto  že u nás něco  takového je nevídané neslýchané ale v Řecku to považují  za dobrou a levnou reklamu. Po malém pohoštění, jsme byli všichni  pozváni  na prohlídku dalšího majitelova hotelu, který vlastní  pro  účely  zimní rekreace v prostředí hor na Olympu, byl to zážitek pro, bohy olympské.

A tak jsme jeli, to vám byla jízda, chlapci  řidiči chtějíc  ukázat jak jsou mladí a odvážní, zatáčka na každém kilometru, zadek autobusu a levé zadní kolo visící nad zející propastí, zprava skála výšky nedohledné, všechno smykem a k tomu ještě, koníci kteří tu stáli údajně pro naší záchranu, a my staří  blázni smějeme se bláznovým  smíchem jak smyslů zbavení, možná to tak těsně před smrtí bývá.

Prohlédli jsme si hotel a stejným stylem jízdy, jsme  pokračovali vzhůru k vrcholkům Olympu. Průhledy mezi  horama se třpytilo moře, a na  pobřeží byl pohled opravdu božský. Autobus dojel ke své poslední štaci, áááá vystupovat, a kdo prý chce, může se vydat na dvacetihodinovou tůru k vrcholu a přijít zpět do hotelu příští den pěšky. Nebo, ty nemohoucí svezou dolů koníčci k tomu určení, a rozestavění po celé cestě na Olymp. Ještě než jsme se vydali na cestu, dostali jsme dobrou radu, jít trasou kolem Diova  pramene, abychom se osvěžili vodou, přímo božskou, a tak se i stalo, jak jsme se blížili, tak jsem se začala rozplývat div že jsem se nepočůrala blahem, ÓÓÓ budeme pít přímo z božského zdroje, to omládneme a na té tůře neexneme, Když jsme došli, moje drahá polovička to diiivo, začala obcházet, prohlížet, zkoumat a povídá ,nó to je něco,  boží  voda a zavedená ve flexibilových trubkách, to na tu dobu byl pokrok.

Dva dny jsme se povalovali na pláži, než zase přikvačili hoši cestovkáři, a jestli nechceme jet na výlet, poznat venkov a jeho výdobytky, byl v tom ale háček, vstát ráno v pět hodin, tím pádem  nás tedy moc nejelo, ovšem přišli o moc.


Jeli jsme do města Larisa položeného pod úrovní hladiny moře, když je jinde třicet, tak v Larise je padesát……..stupňů, krátce teploučko a brzy ráno se jelo proto, že ani samotní  Řekové nemají rádi vedro a přes poledne spí a tráví siestu a nelítají  po turistických památkách jako blázniví Japonci a Češi, a mimochodem v Larise dělají ty krásně teploučké měkoučké deky, to už dneska nikdo ani nezná. To za našich mladých let……..deset deka salámu, to bylo salámu !!! A tak, sakra kde jsem to přestala.

  

Přivezli nás na místní tržiště, tak Čecháčci to zíráte, a zírali jsme, ovoce upravené do květinových vzorů tak roztodivné voňavé a krásné, zelenina  stejně upravená , desítky druhů jaké jsme nikdy neviděli, olivy, zelené, žluté , hnědé, černé, modré, atd…….ryby to byla pastva pro oči a hlavně pro nos tak akorát do akvárka, jak byly pestré, plody moře tak ošklivé, jako ve filmu slunce seno erotika. Zkrátka zážitek pro uši, oči, nos a pusu, o jakém se vám ani nesnilo. Ještě jsem zapomněla na kytky ale to je škoda slov a jedeme domů.

Na zpáteční cestě

bylo rozhodnuto a odhlasován většinou, návrh našich drahých hochů, že se někde na poli zastaví, a koupíme si melouny, tak se i stalo, naši drazí hoši, NÍÍÍÍÍÍKDY NA NĚ NEZAPOMENEME, BUDE NÁM JE NEJVÍCE PŘIPOMÍNAT CESTA DO ATHÉN, ALE O TOM POTOM. Zavolali na farmáře, který v potu tváře sklízel drahocenné ovoce, nebo je to zelenina, no zkrátka melouny, a ten v mžiku přikvačil s traktůrkem, za ním připojený valníček plný MÉÉÉÉÉLLÓÓÓUNŮ a jal se je způsobem pro  Řeka vlastním nakrajovat, a to tak že do  čtvercového hrotu, ten vždy vyndal a dával ochutnat, takové u nás nikdy neochutnáte, na to dám krk, tak jsme si koupili všichni po melounu za polovičku peněz, než v tržnici pro turisty, když nikdo už nechtěl, rolník začal vyvolávat, kdo ještě koupí tak,  za polovinu ceny, hamty, hamty, všichni si ještě koupili, ááá znovu prý kdo ještě koupí tak za polovinu, tak pro babičku , pro dědečka, pro teťičku, pro myšičku……..a zbylo tam  čtvrt valníčku a ty nám dal zadarmo, rok jsem melouny nemohla ani vidět.




 Tak se narodilo krásné nové ráno s řeckou snídaní jako obvykle bohatou, dobrou a barevnou, vždy bylo něco co jsme doposud nikdy nejedli, tentokrát to byl jakýsi salát z květin v modré vodě, moc mi to nechutnalo, bodejť by jo, když to bylo na umytí rukou. Po snídani chlapci navrhli …..kdo chce vidět noční Athény, musí oželet odpolední slunění, odjezd v patnáct  nul, nul. Už cesta byla zážitek, dlouho se nenajelo na dálnici abychom si vychutnali překrásné pobřeží a přepychová letoviska. Zastávka u památníku bitvy u Thermopyl a krkolomná jízda už nás nepřekvapovala. Byla pro nás vymýšlena různá překvapení jako to,  v předchozí kapitole předeslané. V jedné  říznuté zatáčce se nám rozlila chemická toaleta, věřím že si tu jízdu tím pádem umíte představit.

Popisovat příjezd, to je jako vozit sovy do Athén a tak zase příště.

Naše první cesta vedla na soudní pahorek, z něhož je překrásný výhled na, v tu dobu nasvícenou  Akropolis, sedíme, kocháme se krásou tisícileté historie ale nejvíce nám to došlo, až ve chvíli  když jsme začali sestupovat dolů. Jak dějiny kráčí, tak i lidské nohy leští, obrušují, hladí, až se celý soudní pahorek , vlastně skála tvořená mramorem, leskne a třpytí proti světlu ozařujícímu Akropoli, a to mne provázelo celým tímto historií protkaným  místem, stále jsem podkluzovala, zvrkávala si kotníky, bruslila ve svých italských botičkách a teprve při rádoby důstojném obřadu střídání stráže, jsem pochopila že to není jenom můj problém, jako pytel brambor, sebou  žuchnul chlapec střídající se stráže vymundůrovaný, po řeckém národním způsobu s kouzelnými bambulkami na botách a bylo po důstojnosti a už se nesmáli všichni jenom mě, měli lepší důvod.

Mám  těch vzpomínek na Řecko mnoho, pěkná je třeba ta na Meteora. Projížděli jsme je skálu po skále, klášter po klášteru, někam nás pustili někam ne, například v jednom klášteře po nás chtěli aby jsme si kolem nahých nohou, samozřejmě jsme tam všichni přijeli nalehko  a v šortkách, omotali nějaký ten hadr, ženy aby si zakryly výstřih a hlavu, skoro jako u muslimů, něco podobného jsem zažila v Istanbulu v modré mešitě, jenže tam nám dali erární , všem stejné modrozelené hadry, které jsme si kolem sebe také omotali, jako strašidla, i když u Řeckokatolické církve to nebývá zvykem, učinili jsme zadost jejich nárokům, prý aby to neuráželo mnišskou důstojnost, co je  urazilo poté, co jme tak učinili, ví jen Bůh, protože ten je nanejvýš shovívavý, i mniši se tajně a za rohem popadali za břicha  a smíchy se prohýbali, jak nás uviděli, každý z nás prostě a jednoduše, navěšel, co kdo kde našel, samozřejmě že v létě těch svršků nebývá mnoho, a tak to  třeba u pánů, bylo jedno triko, modré v předu, svetr, manželčin růžový vzadu, u žen různé kapesníky, nastrkané porůznu tu ve výstřihu tu na hlavě, no podívaná pro bohy Olympské a tak jsme takto vymaškaření, viděli nádherné, skvosty historie a slyšeli kouzelná vyprávění a příběhy ze života mnichů, z úst povolaných, proslulých i tak trošku, dnes již  pozapomenuté éry Pražské herecké a fotbalové společnosti Amfora, Paní Margarety, pokračování zase příště.

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

 

Paní Margareta, narodila se v Řecku, část života strávila tady u nás v Česku, byla, probůh snad ještě je, to velice milá a vtipná dáma s typicky Řeckým temperamentem a všem turistům dávala užitečné rady, kterých se samozřejmě nedrželi, ale o tom později, nyní ještě dovyprávím to, o těch mniších na Meteora. Když jsme přijížděli na místo, uviděli jsme úchvatné panorama, každému to vyrazí dech vidí-li to poprvé, jsou to úchvatné kusy kamene, tak zvláštně situované v krajině jako by to sem Bůh záměrně pohodil, tak aby to vypadalo co nejkrásněji a v údolíčku pod nimi,  městečko jako z cukru obklopené dookola záplavou okrasných popínavých rostlin a květin, jaké jsme do té doby neznali, teď mám jednu takovou i doma, a na léto když ji dám na zahradu odmění mne záplavou fialovorůžových květů, zase jsem se zakecala, vrátím se k mnichům, všimněte si na fotografii různých děr ve skále, tak to nejsou přírodní útvary to jsou, obydlí poustevníků, kteří tam žijí, perou prádlo, esteticky je v té velké výšce rozvěšují, aby vypadalo jako vlaječky v Nepálu.

Řecký národ je povětšině, hluboce věřící a poustevníků si všichni váží, denně jim je donášeno jídlo, a věci každodenní potřeby, vše je vytahováno po laně, za celý život poustevník s nikým nepříjde do osobního kontaktu, a po smrti je tam zazděn, podobně je to i na některých klášterech, žádný osobní kontakt se světem se nekoná, je tam výtah s velkým košem, kterým je mnich vytažen nahoru a tím skončila všechna lákadla tohoto hříšného světa, postup je stejný jako u poustevníků, jenom s tím rozdílem že tito mniši se mohou rozhodnout k návratu na tuto hříšnou zemi.

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.



Výpravy do Řecka.
Byly u nás vždy na pořadu, dne, roku, měsíce a tak jsme se takhle jednou vypravily na Řecký ostrov Kos, a to proto že tam odtud se dalo vyjet, mohlo by se říci kamkoliv a tak při jedné večerní procházce, po břehu moře jsme zabloudili do přístavu, bylo to pro nás, lákadlo z největších vonělo romantikou a dálkami, kýčové obrázky, které maluje vaše fantazie, se stěží vyrovnají realitě, takové to České, jé koukni tam na tu Jachtu, a oni k tomu mají ještě motorový člun, a čopr, samozřejmě se to neobešlo bez neslušného ukazování prstem, v tom byl zřejmě pes zakopán, podle vlaječek jsme se dohadovali odkud ta která loď přijela, Až nakonec, jsme se posadili na lavičku, pod obrovským ficusem, to nemyslím takový ten co vyroste u nás v pokoji, druh je sice stejný ale podmínky jsou zjevně jiné a tak naroste, velikosti našeho třicetiletého ořechu, sedíme rozkládáme rukama, až jsem si všimla námořníka, jak na nás mává ze zádi jednoho trojstěžníčku, a vypadalo to, že na nás ukazuje, a kývá rukou na pozdrav a zve nás blíž, zvedli jsme se a šli, na molu nám naznačil, jeho Angličtině jsme moc nerozuměli, aby jsme si zuly boty, a šli dál na loď, po hodině na lodi jsem měla pocit že mě i mému muži muselo přeskočit v hlavě. Další příště

Nebojte se tak, nakonec to dobře dopadne. Nezáludnost spojená s naivitou, nebo co to bylo, sedíme
povídáme, popíjíme nabídnutý nápoj, pomalu se vmísí do hovoru, další příchozí muži, vyndavají se
kroniky lodě, mapy, kde se kácelo dřevo, tedy Mahagon, až někde na Amazonce, a začínám mít pocit,
moc blbej pocit, že jsme někde jinde něžli by jsme měli být, že je to nějaký omyl, a také asi byl, dodnes si
to neumím vysvětlit, posezení se protahovalo, lidí procházejících se po molu, ubývalo, bylo již po půlnoci.
A najednou, muž, který nás na loď pozval, mě vzal za ruku a pobízel mě, abych šla s ním, dolů do podpalubí,
do té doby jsme seděli nahoře na palubě, kde na nás bylo vidět široko daleko a tak mě to, že nás někdo pozval
k přátelskému posezení, nepřipadalo tak divné, jako pozvání dolů, loďička to tedy byla k prohlížení několika
milionovo dolarová a tak jsem po chvilce přetahování a smíchu, z části hraného, začínala ve mě být malá dušička
začaly se mě vybavovat vyražené zuby unesených žen, a podobné blbosti, jenom můj muž byl nahoře, naprosto v
pohodě, po sejití do podpalubí za námi zaklaply dveře, jedné z dámských kajut, ne proto co si myslíte ale, aby
mě bylo ukázáno překrásné broušené České zrcadlo, Benátského stylu, které bylo zevnitř připevněno na
dveřích a to je konec tohoto příběhu, vyměnili jsme si visitky a nikdy více jsme se nesetkali, příští den se
tam kdesi jela regata a ten krásný plachetnicový sen byl pryč. Ale budu vám vyprávět ještě o jedné
plachetnici, větší a ještě krásnější, příště.

JE TO JAKO BY SE SETKALY DVĚ DOBY.
Vždy když nemám to co chci napsat, čím dokumentovat, mám s tím velice mnoho práce, najít něco co se bude alespoň přibližně podobat mým vzpomínkám a tato lodička na obrázku by musela zdvojnásobit délku i výšku, aby odpovídala tomu co potkáte jednou za život, některým lidem se to nepoštěstí ani kdyby žili dvakrát. Už ráno při pochůzkách a nákupech se nám zdálo že je dneska divný den, všude byl divný shon a třikrát tolik aut v ulicích nežli obvykle a tak jsme si říkali, něco se děje, půjdeme se podívat do přístavu a protože neumíme Řecky ani žbleptnout a cizinci kroutili hlavou a krčili rameny, pochopili jsme to jenom podle toho že v přístavu začala reorganizace. Každý, kdo pozoroval dění v Řeckém přístavu, ví že část je vždy oddělena a tam kotví erár, ostře nabytý a ten, toho dne zmizel, z čehož se dalo usuzovat na vše, včetně konfliktu, bože chraň. Po večeři, jen tak, nalehko bez jakéhokoliv zavazadla, natož aby nás napadlo vzít sebou nějaké zvěčňovadlo, jsme šli ven, všude bylo nasvíceno, jako o božím těle, ve  zlatnických obchodech vystavili i to co jinak schovávají a to byl úkaz, přímo přírodní, protože už bylo po sezoně a tudíž movití turisté fuč, jak se tak couráme a divíme co se to děje, došli jsme do přístavu a ejhle nač ty davy civí, jak na boží zjevení, to vám byla krása, sešeřívalo se, to u moře, je jev obvyklý, že je tma už v osm a tady u nás je světlo ještě v půl desáté, tedy myšleno v Září. Celý ten zázrak, byl ovlaječlován a nasvícen na efekt, samozřejmě, k boku byly přistavěny schůdky, asi jako když by jste chtěli lézt oknem do paneláku ve čtvrtém patře, nikde na celé lodi nebylo vidět ani živáčka, ne tak kolem dokola, jen nahoře jako čestná stráž, se rýsovali dva maličtí zelení hastrmánci, tak se mě zdola jevili. Ale to zase příště.

A tak jsme tam stáli a dívali se na tu krásu a mlčeli, nedokáži říci co se v hlavě
mého muže odehrávalo, usmíval se, oči měl přimhouřené, plnil si své dětské sny,
o tom jsem přesvědčená, zato o své hlavě, a o tom co se v ní odehrávalo vám popíši
docela přesně, protože jsou věci, které se nezapomínají, ta loď, bylo zřejmě něco
unikátního i pro lidi žijící celý život na ostrově, protože v ten večer, tam do toho
přístavu přijel snad celý ostrov Kos, a bylo tam veselo a všichni oslavovali, tak
vzácnou návštěvu a vzácná zřejmě byla i pro lidi zvyklé u moře vidět lecjakou loď
a také jsem takové s povzdálí zažila. Jezdívali jsme se vykoupat do horkých,
sirných pramenů, nedaleko města, poblíž kterých se nacházely zřejmě trasy
zaoceánských lodí, které, když ostrov v povzdálí míjeli, rozhoupali moře tak, že
tam byly třímetrové vlny, ale byly to lodě dopravní a nákladní a zdaleka to
nebylo nic tak romantického a čarovného, jako tahle kráska, co majestátně
kotvila toho večera tady. Tak abych se zase vrátila, vždy někam odbočím, co
vrtalo v té mojí hlavě a to tedy byl nápad, to vám řeknu, jak už to tak u mě bývá,
usmyslela jsem si, že počkáme až se lidé rozejdou, to už bylo skoro k půlnoci,
a také se tak dělo, plachetnice tam stála, osvícená, krásná a tichá, jako bílá labuť,
cestující loď, zřejmě opustili ještě před naším příchodem, šli se zřejmě někam
bavit, tak se zdála úplně prázdná, i ti zelení mužíčci zmizeli, a tak jsem vzhlížela
k té nebetyčné výšce těch schůdků a ještě výše a výše, se zakloněnou hlavou až
na vrchol těch tří stěžňů, snila o tom že tam vylezu a v tom mě muž chytil za ruku,
a stáhl zpět na zem, protože už jsem byla na třetím schůdku, bože jak já jsem se
lekla, ale ani párem volů by mě od toho už neodradil, dlouho jsme se dohadovali,
až jsem mávla rukou a začala vystupovat nahoru, za stálého tichého hubování
mého, v tu chvíli, přízemně smýšlejícího muže. bylo ticho, nikde nikdo, a já už
jsem míjela okénka v prvním patře, nemohla jsem se vynadívat, až teprve po
letech, když jsem viděla film Titanik, mohla jsem svému muži ukázat
podobnost toho jak tato loď vypadala uvnitř, a popsat co jsem tam vlastně,
ještě v obou dalších patrech viděla, nežli mě ti zelení mužíčci se šikmýma
očima, sprostě anglicky nadávající a vyhrožující policijí, vyvedli a drsně skoro
mě schazujíce za schůdků, doprovodili, bosou  bez mých bot na vysokých
podpatcích které jsem v tom fofru ztratila, ALE BYLA JSEM TAM A VIDĚLA
TO CO ASI MÁLOKDO A MÁM NA CO VZPOMÍNAT. Ta krásná léta u různých
moří, sice byla plná práce i starostí, ale stála za to.

Na wordpress máme novinku

Moc se mě líbí, je to mapa, a ty já mám moc ráda, v jakékoliv formě, ať se do ní dívám po zemích, které znám, nebo do světa který jsme nikdy neviděla, dnešní mapy jsou úžasné, můžete se jejich pomocí dokonce podívat před svůj vlastní dům, na staroměstské náměstí a dokonce do vesmíru, můžete si vyhledat, místo na měsíci podívat se do kráteru, nebo tam kde údajně udělala stopu lidská noha. 
Tahle novinka mě říká, z kterého místa na světě, a kolik lidí se přišlo podívat na můj blog, za den, měsíc nebo rok.
Tak třeba mě zaujalo, že to byl dnes, 1 člověk z Bangladéše, 1 člověk z Argentiny, to tedy není pro mne záhada, je to jistě má drahá Mane Kent, Přišel také jeden člověk z Indonésie, a to záhada je. Samozřejmě mnoho milých Čechů, tedy ta barva je rudá a naše zemička na té mapě svítí, také ze Slovenska přišlo překvapivě hodně návštěvníků, mám radost i z těch Kanadských, těch je také více nežli znám osobně. Mapa udělala hodně radosti v mém srdíčku, všem děkuji a jsem vděčná za každou návštěvu, je vás více nežli jsem kdy čekala. 
Je to vlastně vyčerpávající statistika, kousek té mapy vám ukáži, najít si ji můžete sami ,