Vysvětlit dítěti, co mu sluší, v čem je hezké, že děvčátko má krásné vlasy od přírody, a že když si je vyžehlí žehličkou jsou jako sláma, zničené a že jí to nesluší, N E L Z E. Slečnám oblečeným do uniformního oblečení utahaného trika a džín nevalné kvality, že jim to nesluší ? Ale má to každá, tedy to musím mít, musí se přece někam zařadit, do nějaké třídy ( nejlépe té elitní ) jsem moc ráda jako babička, že tato móda, se zařadit odchází do nevytopených komnat minulosti, a formovala charakter u nás doma jen málo. Vzpomínám si ale také na své dětství, jak jsem trpěla pod „jhem svých rodičů“, kteří by ani za celý svět nedovolili aby jejich dítě vstoupilo, do organisace zvané „PIONÝR“, byl to můj velký sen, mít na krku červený šátek, jako ostatní děti, skoro všichni ho měli, jen já ne. Bylo to před celoškolním focením, nechápala jsem proč já nesmím mít bílou košilku s odznakem na kapsičce, modrou sukénku, červený pionýrský šátek, tak jsem prohledala skříň, našla kus červené látky, vystřihla z ní patřičný cíp, sedla k maminčinu šicímu stroji, obšila ten hadr, a stala se pionýrkou, bez svolení rodičů, byl k tomu nutný aby to bylo zlegalizováno, jejich podpis na jakémsi kusu papíru, což by moji rodiče nikdy neudělali. V den focení jsem svůj kus touhy po uniformitě, chodila jsem do druhé třídy školy obecné, byl konec školního roku a focení…, vytáhla ze školní tašky, po důkladné instruktáži ostatních děvčat, jsem si ten červený hadr uvázala na krk, na své hezké hedvábné bílé šatičky, které mě moje maminka oblékla, abych byla krásná holčička, ( papírem podloženou uniformu jsem neměla ) a fotky s pionýrským šátkem na krku byly na světě. To co nastalo po přinesení fotek domů, je vám asi jasné, po prvé a naposledy, jsem od tatínka dostala důkladný výprask páskem, vysvětlování následovalo potom, vlastně celý můj život, formovalo to můj světonázor, mělo a má to až dodnes vliv na mé postoje. I když se po desetiletích na tu fotku dívám, na to jak, jako puchýř nafukuji pusu, nepamatuji si přesně své pocity, radost z vítězství to zřejmě nebyla, spíše to byla asi obava co tomu řeknou doma, mám i společnou celoškolní, a tam jsem se dokonce postavila tak aby mě nebylo moc vidět, asi už v tu chvíli došlo mé malé hlavě, že nebude lichotivé to, co řekou doma a asi mě na tom záleželo, i přesto že většina dělala něco jiného. A dodnes jsem pyšná, když nejdu s davem.
CHTĚLA BYCH DODAT NĚCO PRO TOHO PITOMCE, CO NEUSTÁLE HLEDÁ TENTO ČLÁNEK, JDI NAVŠTÍVIT LÉKAŘE, PRÝ SE TO DÁ LÉČIT.
Anna : prostor 