Vyprávění o věcech intimních je velice těžké, pro toho kdo to neprožil a mělo by být autentické tím, že jsou některá fakta podložena, často to ale není možné, nikdo by takovým věcem ani snad neuvěřil a také je těžké doložit to, když lidé kteří jsou hrdiny těch vyprávění se již na nás dívají tam odtud, kde je klid a mír v jejich duších.
DLOUHÁ CESTA.
V jednom z pěti dílů mých vzpomínek na moje rodiče, je vyprávěno o tom jak maminka měla sen, jak jde po blátivé cestě a ptá se lidí kolem cesty stojících, kam pojedu? Bylo konečně po té obludné věci, skončila, chcípla ta dravá saň, ale lidé se radovali jen krátkou chvíli, ona ta bestie se nevzdává tak lehko, a o lidských osudech rozhodovali zase jiní a jinde, nežli si ti obyčejní lidé představovali, začala nová trápení, nové křivdy a nespravedlnosti, soudit někoho za vinu je tak nemorální, válka sama byla tím soudem nejvyšším, a každý dostal svůj díl odplaty už v ní, nikdy jsem neslyšela od svých rodičů odsudek, že ti nebo oni, by měli být souzeni a odsouzeni a nebo potrestáni, vždy jen říkali, bůh je spravedlivý a každý dojde ke svému trestu.
Moje maminka a její bratr, měli svatbu v jeden den, po těžkých chvílích, které po válce přišli, Strýc šel na frontu a bojoval, byl několikrát raněný a to co prožil, dalo by se říci, ještě jako dítě, dnes je považujeme v sedmnácti, za děti jsou hýčkáni a kolébáni na rukou. Tak to nezůstalo bez následků, pil, a pil hodně, už to nebylo dítě byl to chlap jako hora a ty hrůzy války ho pokřivily. Ta rozhodnutí mocných, měla své následky, rodiny se rozdělili a trvalo dlouho a byli to tragedie, že vojáci se nevraceli domů, ale zůstávali tam kde jich bylo údajně třeba, nebylo to tak jen u mého strýce, ale i můj tatínek zůstal tam kde ho potřebovali, stejně jako jiní muži z mojí rodiny, druhý strýc z tatínkovo strany, byl generálovým pobočníkem a posléze členem jeho ochranky a potom spolu skončili v kriminále, ale nežli k tomu došlo, chystala se maminka na tu dlouhou cestu. Babička, tedy moje babička, vyřizovala doklady, musela jezdit, tam kde stále řídil život hlad a tyfus, jednou se vrátila s horečkou, česnek nepomohl, a do tří dnů zemřela, tedy…. nebylo dost času plakat, přijela prababička, mojí maminky babička, balilo se na cestu, strojil se velký pohřeb, babička byla žena vážená a ctěná v širokém okolí a moje maminka byla tím, kdo vše musel připravit, navařit napéct udělat hostinu z ničeho, slzy zamačkávat potají, a číst dopisy o tom že tam někde daleko se její bratr upíjí k smrti, ať spěchá a přijede, i když plán byl úplně jiný, dopadlo to jinak, ta dlouhá cesta se měla dočasně zkrátit a čekání na ní se protáhlo na léta. Po pohřbu se horečně připravovali na cestu, maminka, teta a jejich babička, nechali udělat bedny na prasata, důkladné s vyztuženými rohy, aby do rohů mohli uschovat majetek, několika rodin, za několik generací, všichni se ptali na co s sebou povezete prasata do blahobytu, přáli jim štěstí a šťastnou cestu, ale oni se netěšili, nechávali za sebou domov, dětství, mládí, vzpomínky, hezké ale i hrozné. Před sebou měli cestu v dobytčáku a tam zemřela na tyfus i moje prababička, dlouhém vlaku o padesáti vagonech, kde prasátka se vším majetkem za který potom strýc propíjel své zdraví a štěstí, na konci jednom a lidé na začátku toho pojízdného pekla, které trvalo měsíce, mělo pokračovat do země zaslíbené, osud však rozhodl jinak. Moje vyprávění je i o mém tatínkovi a o boji za svobodu, ale to je jiná kapitola. Všichni ti muži na svatební fotografii bojovali proti fašismu, není tam jeden jediný kdo by nebyl na frontě, a tisíce jich padlo v boji, na Dukle kde zem byla nasáklá jejich krví, dnes málokdo položí kytičku k jejich hrobům.
Svatba mojí maminky, společná s bratrem.
Tatínek, oslava konce války ve Velvarech,
na fotce vlevo je tatínek vpravo, na fotce vpravo, je tatínek vlevo.
odkaz : http://www.radio.cz/cz/rubrika/krajane/volynsti-cesi-iv-zpatky-do-ceskoslovenska
odkaz : http://www.radio.cz/cz/rubrika/krajane/sovetska-perzekuce-se-dotkla-az-triceti-tisic-cechoslovaku#0
Anna : prostor 