Byla válka. 3

Je již málo těch kteří si pamatují, pravdu vědí a viděli ji na vlastní oči, historie se zamlžuje, ne neříkám, že nám někdo přímo lže, stačí jen málo, někdy posunutí čárky ve větě změní celý její smysl, čtu hodně, a nemohu říci že ráda, některé věci přímo se strachem a odporem, dokonce si někdy říkám, že tak jak jsem se přestala dívat na televizi, je jen málo věcí na které se podívám a ty si ještě pečlivě vyberu, tak možná časem pokud mně bůh dovolí ten čas, přestanu i číst, mnoho věcí co čtu a sleduji kolik je hltá lidí, je tak provokujících nenávist k lidem, závist a nesnášenlivost, že opravdu uvažuji, NEČÍST. vždyť život je tak krátký a vzácný.
ŘEKA ŽIVOTA.
Moje maminka vyrůstala a žila tam kde v té době byla panenská země, ti kdo ji chtěli mít pro sebe a usilovali tenkrát v té hrozné válce o její svobodu, ji dnes mají, neváží si jí, půda leží ladem, lesy pustnou a lidé se utápí v alkoholu pokud vůbec, tak pracují jen pro toho padlého anděla, co si říká mamon, kterého já považuji za největšího ploditele zla. Tenkrát jim nikdo neřekl jinak nežli ryzuny, může to mít dvojí význam, že měli zrzavé palice, a také hrdlořezové, v prvním díle jsem nakousla, jak dědeček vozil děti na saních do školy, když byla velká zima, a rozmohli se vlci, tihle vlci byli daleko horší a to co dělali, nebyla válka jako taková, ti přišli v noci, když lidé spali a vraždili potichu chladnokrevně a děti se jich báli víc nežli vlků, strašili se jimi, jako my jsme se jako děti báli péráka a dnešní děti? Nevím čeho se bojí dnešní děti, Bohu díky myslím, že ničeho, a to je dobře.
Jednoho dne moje maminka, to již dědeček nežil, zapřáhla koně do saní, bylo to před vánoci, a protože se bála jet do města sama, vzala na nákupy své dvě kamarádky, kolem lesa hnaly koně jako zběsilé a strachy se smály a žertovali, že z lesa se dívají ryzunské palice, když dobře pořídily a vše co měly nakoupily, vracely se stejnou cestou v kolejích už předtím vyjetých a to byl zřejmě ten kámen úrazu, ryzuny opravdu zastavily spřežení a vyzvaly děvčata aby slezla dolů ze saní, zapráskali bičem nad koňmi, ti se splašili a uháněli i se saněmi pryč. Ne nic mamince neudělali, ani děvčatům, jen řekli………. V noci příjdeme do vesnice a budeme zabíjet Poláky a jestli jen ceknete, tak podřežeme krky i vašim rodinám, TO JE TEROR V PRAVÉM SLOVA SMYSLU.
Koně po pár stech metrech zastavili, maminka s kamarádkami je dohonili, nasedli a třesouc se hrůzou a strachem dojeli domů, jestli si myslíte že byli ticho a čekali co se bude dít, tak tedy ne, protože se začalo stmívat zburcovali všechny lidi a hlavně ty kterých se to mohlo týkat, většina utekla do lesů, někteří se schovali při první střelbě do řeky kde v té zimě seděli po krk ve vodě schovaní pod vrbami, když to vše pominulo, pomalu se vraceli domů, Druhý den se roznesla zpráva o tom kolik lidí bylo ve vedlejší vesnici vyvražděno a naházeno do studní. Byla to strašná doba a dnes, slyším-li nebo čtu, že někdo popuzuje k rasové nenávisti, mám velkou zlost, nemlčím, já o tom vím své, i když jen z vyprávění.

Můj strýček  a jedna z kamarádek,
fotky jsou přibližně sedmdesát let staré  

3 komentáře: „Byla válka. 3

  1. Pravda, je to kruté, ale vědět by se to mělo, co všechno se stávalo. Je pravda, že ve školách se o tomto dětem nevypráví. A to je škoda. Za našeho mládí byli zváni do škol, aby vyprávěli o svých zkušenostech pouze „zasloužilí soudruzi“, event. vojáci.

  2. Není mojí ctižádostí, říkat podobné věci komukoliv, kdo by o to nestál, a kdo má jiná privilegia v životě, nechtějí to slyšet, ani ti o málo mladší nežli já, všichni si myslí že blahobyt je lidem dán již na věky. Já dlužím své mamince, babičce, kterou jsem nepoznala a prababičce, to že to vypovím, maminka vždy říkala lidé nesmějí zapomenout.

  3. Anno (nejen ze Středohoří), číst se mělo od nepaměti a číst dnes je pořád užitečné, jen záleží na výběru četby. Tohle vyprávění bych doporučil i do školních lavic, i když rozumím, jak to se současným světem a chytlavostí rozmazlovaného dětského světa okolo nás vypadá. Určitě pro vnímavější jedince bylo by obohacujícím poznáním do života. Ani já, taky pamětník, o takových příbězích jsem neslyšel. A to se pamatuju na postel připravenou ve sklepě a rudé nebe 10 km od baráku, jak jsme na ulici koukali na hořící Kralupy po bombardování.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s