Byla válka. 2

Dnes jsem u Libušky četla jak měla sen, ve kterém, se dostavilo mimosmyslové spojení s maminkou, která má zdravotní potíže, považuji to za věc přirozenou a v životě lidském běžnou. Jeden takový příběh vám budu vyprávět o své mamince a bude to příběh pravdivý, nevymyšlený, který se mojí mamince stal. Mladí lidé, pokud to vůbec budou číst, se možná usmějí, mávnou rukou, protože v životě žádné útrapy neprožili, tedy jejich intuice a mimosmyslové vnímání zaniká, pud sebezáchovy, není-li používán se zmenšuje, třeba i zanikne, a potom si vyvolávají uměle to, co jim život nepřipravil přirozenou cestou, hledají naplnění v různých adrenalinových sportech, neváží si života jako takového a myslí si třeba na silnici, že jsou nesmrtelní.
DLOUHÁ CESTA.
Když se moje babička se svými třemi dětmi a nemocným manželem stěhovala do chléva své bohaté švagrové, nebyl to počin takový, že by šli bydlet přímo někam na hnůj, ne, přivezli si vše potřebné z bývalého domu a také velké jmění, nahospodařené za tu dobrou část života, které ve válce, kde chleba se vyvažuje zlatem, ztrácí hodnotu. Bylo mnoho žebráků, kteří putovali stovky kilometrů, pro pár kůrek z chleba, za pytel brambor byli ochotní platit vším co měli, zlata se nenajíš a moje babička se rozdělila s každým, maminka vyprávěla….. že u nich byla žebračka, týden strouhala vyžebrané brambory a ždímala z nich škrob, protože s bramborama, by ji do vlaku, kde v každém dobytčáku jelo tolik lidí, že spali ve stoje, by ji nikdo nepustil, babička jí potom ještě na cestu dala mouku a česnek, to byla ve válce velice důležitá surovina a lidé ho užívali jako lék tak, že stroužky česneku, který je ostatně dezinfekční, i dnes se to ví, drželi v puse a požvýkávali celý den, pokud by měli přijít do styku s vojáky, kteří roznášeli tyfus.
Život i ve válce musí jít dál, musí se sít a sklízet, nikdo nemůže dát ruce do klína a čekat až to skončí, krávy bučí hlady a chtějí podojit, jestli je válka nebo mír. Strýc byl jak jsem psala v předchozí kapitole na frontě, jeho dopisy, tak ty bych nepřála nikomu, z dnešních mladých lidí, aby je četl, horor je slabý odvar té dávno minulé reality a nikdy a nikdo nenatočí takový film. A tak když přijel po těžkém zranění, na doléčení domů a každou noc křičel ze spaní, říkala babička nikam tě už nepustím, ale přesto se na frontu vrátil, a došel až do Berlína. Moje maminka vyprávěla, že nebylo jen trápení, že život se musí žít, za všech okolností, na koncert se jelo, a svátky se oslavovali, skromněji, ale tak aby alespoň trochu radosti se do těch hrůz vneslo a hlavně důvěra v boha lidi držela při životě.
Jednu ledovou noc měla moje maminka sen, šla po dlouhé cestě, po kolena v blátě a po obou stranách cesty stáli lidé a loučili se s ní, říkali jí žij tam dlouho a blaze, ptala se jich kam pojedu, a oni jí odpovídali na dlouhou cestu, ale neboj se nepojedeš sama, pojede s tebou tvá babička a tvá malá sestra a proč nepojedou tatínek s maminkou, a oni jí odpověděli, ti půjdou s námi a tak se také za nějaký čas stalo, moje babička a dědeček zemřeli a maminka se svou babičkou a sestrou se vydali na dalekou cestu., cestou zemřela i babička na tyfus a sestry zůstaly na té dlouhé cestě samotné.
Moje teta, po válce, vdaná a s dceruškou, říkají že jsme si podobné.