Opravdu, tohle jsem si nevymyslela, to prožila moje rodina, nikdo z naší doby si to neumí představit, ba ani já ne, máme to z vyprávění, známe to z různých dokumentů, i některé filmy jsou svým způsobem a pro některé lidi dokumentem, protože něco jiného je to vidět ve filmu a něco jiného je to prožít, moje maminka to prožila a vyprávěla nám své prožitky, scházeli se u nás lidé, kteří tyto věci prožili a povídali o nich a já jako dítě jsem je poslouchala jako by dnešní děti poslouchali pohádky o zlém drakovi.
MOST PŘES ŘEKU.
Můj dědeček postavil dům vlastníma rukama, těma i vybudoval rybník, koupil kus lesa, a postupem času postavil na nohy hospodářství, které bylo prosperující, zplodil tři děti, dvě dcery a syna, a jak už to tak bývá snažil se je zabezpečit a tak každou uspořenou korunkou své hospodářství zveleboval. Kolem svého nového domu koupil velký pozemek a dvacet hektarů polí, začal vysazovat stromy a těšil se,
až začnou nést první ovoce, ne nebylo to jako dnes, že se jde do pěstitelské školky, koupí se pár zákrsků, které jsou rychle produktivní a potom za pár let, se musejí vykopat a zasadit nové, takový starý sad byl prací na dlouhá léta a nejlepší ovoce sklízeli až děti toho člověka který sad založil. Byl to velký sad, Jabloní, hrušní Višní, Třešní, broskví a Meruněk, trvalo léta nežli nesl své ovoce, děti zatím vyrostli a začala válka. Kolem místa kde se tato rodina usadila, byly husté neprostupné lesy a do města to bylo asi dvanáct kilometrů, tam také děti chodili do školy, ano chodili, každý den a pěšky, dvanáct kilometrů tam a dvanáct zpátky, v zimě bylo-li hodně sněhu a hodně vlků, zapřáhl dědeček saně a děti vozil do školy na saních zabalené pěkně do kožešin, aby nemrzli. V době války v těchto hlubokých lesích, nebyli jen vlci tím nebezpečím, byli to i tlupy, dnes se tomu říká teroristů, kteří usilovali o samostatný stát a Němci, kteří toto území v této době okupovali, byli těmito hlubokými lesy znepokojováni.
Jednoho dne do domu mého dědečka přišel vysoký Německý důstojník a řekl, váš dům a váš sad, překáží Německé armádě ve výhledu na most, co s tím budete dělat, dědeček odvětil, já nic, tak německý důstojník odešel a příští den voják přinesl dopis s razítkem, že dům i sad budou do tří dnů srovnány se zemí, dědeček se zhroutil a onemocněl, babička, následující den plačíc vzala s sebou všechny tři děti a šla k důstojníkovi prosit, jistě že nepochodila, jen docílila jistého odkladu a tedy i nějakého finančního zisku, což ve válce nebylo málo.
Dům se za pomoci sousedů zboural, vše co šlo se rozprodalo, i dobytek z hospodářství, protože se musely bourat i chlévy, sad se seřezal a dědeček se z toho již nevzpamatoval, za nedlouho zemřel, syn, tedy můj strýc odešel na frontu, bojovat proti Němcům, bylo mu v té době sedmnáct let, moje maminka, teta a babička se odstěhovali k příbuzným, u kterých bydleli, až do konce války ve chlévě, Příběh pokračoval, a budete-li chtít, budu vám ho vyprávět.
Uprostřed je moje babička s pohledu, vpravo moje maminka, vlevo teta a za babičkou strýc, který v tu dobu byl doma jako raněný voják, to byla již fronta daleko a německá armáda prohrávala, dědeček již nežil.
Moje maminka v té době.
Anna : prostor 