Zima v zahradě

Mám moc ráda blogy kde své hezké fotky presentují ti kdo to umí, podívají se „CVAK“  a je to báseň, básnička, nebo také óda na Českou krajinu, krásnou, tichou a skromnou pohádku o naší milé zemi, není jí rovno, svět má mnoho tyrkysových  drahokamů, ale žádný ji nepřevýší, žádný nezní zvonivěji krajinou, jako ty naše České vesnické pohádky našeho dětství, naše tiché bílé krajiny, s cestou úvozem, lemovanou prastarým stromořadím, stínícím, před žhnoucími paprsky, předrahým modravým stínem, na Slavíčkových obrazech, městečka s červenými střechami a báněmi bílých kostelíčků, dnes tak tichých, většinou již neznících hudbou varhan a zpěvem mnoha krásných hlasů, opěvujíc lásku a pokoru. Někdy trochu závidím těm co tuto Českou duši krajiny vidí a umí jí zvěčnit. Vyfotím tak nejvýše svou zahradu. 


Večer tichý, snížek padá, tiše spinká má zahrada. 
Tiše spí si, nevolá mě ještě, moc uplyne vody,
než rozkvetou třešně, snížek bílý peřinou vše kryje, 
Nevolá mě, ta zem kyprá, má záhada. 

Ta pěšinka, co se vine lesem,
Je to jenom, malý hádek zrádný,
zvířátkům když jídlo tudy nesem,

zavolá-li do závěje spadni,

a hvězdičky co dnes na zem spadly.
jak hvězdička, co sem večer slítla,
na ty ruce co se na klín kladly
zatřpytí se jako kapky stříbra,

Pěkně září sluníčko když vyjde,
Lidi dobré, i přírodu chrání.
svět je krásný, boží ruka všude,
je to krása, k zulíbání.