Trochu radosti

Tak a je to zase tady, mě to připadá jako by na nás dolehla nějaká epidemie, maminka táhne za sebou děcko, škube mu ručičkou, vleče ho jako kus hadru, chápu ji je smog, doba depresí, předčasného shonu, a potom je vidím v oddělení hraček, jak se ho se zarputilým výrazem ptá, tak co tedy chceš od Ježíška,  Já bych tedy nechtěla nic, být tím dítětem a vůbec se nedivím že se mračí, na mámu, která chudák ani neví proč ty vánoce vlastně budou a proč ten shon, když nejsou peníze, a cit pro dětské sny, se ztratil někde v nacpaném autobuse plném zapařených kabátů. Děti se netěší, nehrají si, na ulici je nikdo nepustí, nějaký vagabund by jejich beztoho vratký charakter, mohl zkazit. Tvrdá slova říká ta zarputilá babka v čase předvánočním, ano rádoby navozená atmosféra nepřináší žádané ovoce, PROČ ? Zatím je brzy na přetvářku zvanou vánoční idylka, a jak jinak nazvat to co mnoha lidem nic neříká, čas adventní je pro ně jen něco nepříjemného jako ten úklid, co je nutno vykonat, úklid ve svém nitru dělá málokdo. Pro věřící je důležité uklidit si především v sobě, smířit se se svými špatnostmi, odpustit si je a věřit, že mě budou odpuštěny a s pocitem radosti se těšit na nejkrásnější křesťanské svátky, těšit se klidně, tiše, s pokorou, a neokázalými nároky. Být spokojen s tím co mám, a dát jen co mohu a z láskou a péčí dát těm malým dětem více pozornosti a méně drahých dárků.