MILÁ DĚVČATA. Dovolím si toto familierní oslovení, proto že ke mně nechodí žádný muž, mimo tedy pana Břetislava, kterého protentokrát vynechám. To jsem to tedy na stará kolena dopracovala, přerostlo mně přes hlavu kde co, a dokonce i mé kytky by mě chtěly dát za vyučenou, nevíš si s tím rady, jsi stará a nemáš na to sílu, hezky to vezmi děvče a hoď to dolů z balkonu, co s tím, pěkně sis to pohnojila a tak dělej co umíš, oni tě budou vychovávat už i kytky ? Neuneseš to ? Je to moc velké ? Radila jsem se s mužem, myslím že on má řešení, celkem solidní, vyhoď to na kompost, přece s tím tady nebudeme žít, ale ono je to těžké, ono se mu to řekne, člověk se s tím piplá, věnuje tomu mnoho času a potom šup a je to pryč, má svým způsobem pravdu, ani ty velké věci většinou nestojí za řeč a je lepší to moc neřešit, Zkrátka a dobře my to s mužem neuneseme, vždyť to sami vidíte, je to nad naše síly a celé léto jsem byla velmi jemně upozorňována na to že jakmile uzraje čas, nebudu vědět, jak si poradit s něčím, co mě přesahuje váhou i velikostí, ale ani na to vyhození nemám sílu, zkoušela jsem s tím kráčet, jako to dělal Pavel Pavel, nešlo to, zatracená práce.
Anna : prostor 