Boží klid a zrání, práce krásné svět,
láskyplné štěstí navrací se zpět.
František Gellner
Přetékající pohár
Já držím pohár ve své dlani.
Je zpěněný a přetéká.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Jenž čeká, zdali víno jeho
se do brázd vyschlých rozlije,
na snivých květech v jiných světech
zda zavěsí své krůpěje.
Jenž čeká, zda se sehnou květy
pod onou tíží ku zemi.
Jenž čeká, zdali jiné světy
rozzáří svými vůněmi.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Já držím pohár ve své dlani:
své srdce, které přetéká.
Miluju severní nebe
František Gellner
Miluju severní nebe
bílé a bez citu,
kterým se marně prodírá slunce
chladné a bez svitu.
Miluju severní pláně
se smutkem zavátých cest.
Miluju večerní mlhy
severních velkoměst.
Miluju severní muže
těl těžkopádných a mdlých
s bezradnou, truchlivou touhou
v srdcích tesklivých.
Miluju severní ženy
bázlivě stulené v tmách,
které prožívají své lásky
v snech a vzpomínkách.
JAKUB DEML
ZA NAŠIMI VĚTAMI
Jest pravda jako zvěř a dlužno ji loviti v houštinách souvětí a v brázdách slova, někdy jako lišku v doupatech protiřečností a smíchu jezevčíky důvtipu a kouřem pokory, jindy za teplého večerního soumraku jinotajů (v mlčení celé přírody, když táhnou sluky), neboť pravda je ve své podstatě divoká a plachá, znajíc člověka, ale i když se vzbouří a je neslušná, vystupujíc ze jha času a jako povodeň strhujíc mlýny obecné logiky a zanášejíc bahnem chudá předměstí vědy a umění, nebo jako oheň vyprskujíc do prostoru mastnoty chlípnosti a pohodlí, šindely přetvářky, myšinu mlsnosti a klepů, projektily vzpoury či lávu extase a rouhání: bývá nesrozumitelná. Mluvíme o koních, o dětech, o ptácích, o rybách, bůhví o čem, ale za našimi větami jako pod kobylkou houslí ozývá se nejen ta žíně a struna, bekot jehňat a ržání kentaurů, lkání kukaček a doupňáků, nýbrž i duše dřeva a ono na povrchu červenavé, jako srdce uhlazené, ale uvnitř prázdné a tmavé vězení naší touhy.
ANNAPOS
Večer tichý, snížek padá, tiše spinká má zahrada.
Tiše spí si, nevolá mě ještě, moc uplyne vody,
než rozkvetou třešně, snížek bílý peřinou vše kryje,
Nevolá mě, ta zem kyprá, má záhada.
Ta pěšinka, co se vine lesem,
Je to jenom, malý hádek zrádný,
zvířátkům když jídlo tudy nesem,
zavolá-li do závěje spadni,
a hvězdičky co dnes na zem spadly.
jak hvězdička, co sem večer slítla,
na ty ruce co se na klín kladly
zatřpytí se jako kapky stříbra,
Pěkně září sluníčko když vyjde,
Lidi dobré, i přírodu chrání.
svět je krásný, boží ruka všude,
je to krása, k zulíbání.
Anna : prostor 