Člověk někdy potřebuje srovnat své nitro a je to možné jen když se někam uklidí mimo dosah své vlastní psýchy, není možné použít svou vlastní zlobu sám na sebe, je pravda, že i takové věci se stávají a někdy máme takové chvilky, kdy bychom si s chutí nafackovali, nelze-li to udělat tomu kdo by to zasloužil a potom je tím nejlepším lékem ticho lesa a klid samoty, věřte že týdny mimo dosah lidské civilisace je velice málo na to aby se člověk srovnal s tím že něco se děje mimo jeho schopnost ovlivnit svou zlobu a změnit v sobě cokoliv. Můj pocit že pěkně lezu na nervy nejen svému okolí ale i mojím dlouhodobým korespondenčním přátelům, mé maily se scvrkli na minimum a s dopisů po dlouhou dobu přátelských se postupem času staly formální pozdravy, jako bychom si již neměli co říci, v manželství a rodině se odehrávalo totéž a tak jsem usoudila že chyba je ve mě, vím že to není lehká věc si to uvědomit a napravit, budu se méně věnovat všemu co by mě mohlo vézt zpět k nesnášenlivosti a povrchnosti úsudku a budu se snažit, být přívětivá a napravím SNAD, ten dojem prudérní báby jež mě byl přisouzen. Buďte mě prosím nakloněni, tolerantní, a berte mě prosím s rezervou, jako starší paní která se chce vypovídat a občas nabídnout něco co by vás pobavilo a ne vše co se líbí jí se zákonitě musí líbit každému a klidně otevřeně kritizujte cokoliv co se vám líbit nebude, budu vděčná i za kritiku, mě netěší jsem-li napadána, že jsem jen stará, hloupá bába a nikdo není na mě zvědavý. Nejsem nakloněna soudit podle jednoho člověka, ještě k tomu anonymního, a nemůže mne urazit někdo kdo nezná ani pravopis, ale……..vliv ať chci nebo ne, to má, a přesto neskončím jen omezím své aktivity, nejsem na tomto světě samoúčelně, bůh jistě nedává člověku, jen touhu rozsévat lásku a přátelství, jsou i zkoušky které je třeba překonat a věci proti kterým je třeba se vzepřít, kdo zlu neodporuje, ten ho podporuje. neztichnu.
TAKTO VIDÍM JÁ TOHO ČLOVĚKA KTERÝ NENÍ SCHOPEN SE POD SVŮJ NÁZOR PODEPSAT
Měsíc: Září 2011
Tak a dost.
Karel Čapek
citát
Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.
Tento vzácný člověk, měl zajisté ve všem velkou pravdu, ale zemřel poměrně mlád a proto mám právo oponovat, tak to si řeknete zajisté, co si to ta babka dovoluje, měnit pravdy takřka věčné a nevyvratitelné. Na vině je stárnutí, těla, mysli, vůle, a hlavně stárnutí vzteku, co nás za mlada poháněl k výkonu, mohla bych tady použít všechny Čapkovy citáty, aby mě vyburcovali a přesto bych byla vlažná jako čajíček.
Jsem nadmíru klidná, i když někdo mladý vystrkuje růžky za mě, když se bouří a nadává na něco, provokuje k neposlušnosti, ba i k té občanské, i je-li to třeba a je to v zájmu něčeho spravedlivého, i naopak, projeví-li moji blízcí, tedy děti a nebo má vnoučátka onen postoj, “ MOUCHY SEŽERTE SI MĚ „nejsem už schopna vzteku, tvářím se rezignovaně a v jejich očích vidím údiv.
Je to snad tím že člověk časem pozná, že život je kruh, a vše se stále dokola opakuje? Časem si říkám, musím začít znova ta zahrada se nedá zvládat, v tuto dobu jsme před lety už nesekali, neplely, na kalužích se ráno dělala ledová tříšť a oni tady předpovídají třicet čtyři stupňů, jsou to ty změny kruhu ? To snad na té zahradě budu dřít do vánoc ? Já jsem starý pařez, který ke svému poznání dochází ve stáří ? A ti mladí jsou tak rezignovaní proto, že to vědí od mlada ? Tak vám mám pocit, že pan Čapek měl pravdu, já jsem taková byla vždy, jen jsem se celý život přetvařovala že mě těší dělat to co vlastně ani nechci, ráno vstát, poklidit, ustlat, vypravit děti, jít do práce, dojet padesát kyláčků k tatínkovi, sebrat špinavé prádlo, uvařit mu, jít na noční, ráno hned z práce dojet na chalupu, zalít kytičky, poklidit, na hodinku si lehnout a honem jet domů, abych tam byla, až děti přijdou domů, uvařit a tak stále dokola a hlavně řvát na svět, když se mě něco nelíbilo. Když jsem chtěla jít do důchodu a poslala žádost, volala mě jedna paní z důchodového, jestli to není nějaký omyl, že mám jen jeden papír, že není možné že jsem celý život dělala u jedné firmy, už se mě nechce a tak jsem se vybarvila, pane Čapku, vlastně se mě nikdy nechtělo, bože proč já jsem to vlastně dělala a dělám ??? Mám všeho dost !!! Není jednodušší počkat až se to samo udělá a ono to nějak dopadne, došla energie, ono se to nepose.. Ale položme si ruku na srdce, jestli s tím co děláme a co chceme, se nedá nic dělat, a nebo se nám jen nechce nic řešit, ať je to cokoliv ?
Je moc hezkou pravdou a já si toho velice považuji, že za tyhle řeči, by si mě v době minulé třeba chtěli poslechnout STBÁCI a já bych si tu pusu nevymáchanou tolik neotvírala, ale i oni se tak trochu báli mi natlouci po hubě a to zase není až tak úplně marné. Za svobodu a demokracii nepovažuji to když policajti bijí lidi a pan předseda řekne něco o nulové toleranci, tak tomu já říkám konec demokracie, jednat tak abych si upevnil koryto, a pokud toto musím napsat, přidávám se k té temné straně, kašlu vám na váš reálný kapitalismus, hluboce se stydím, odpusťte mě pane Čapku.
MOJI DRAZÍ PŘÁTELÉ.
NĚKDE JSEM ČETLA, ŽE NA BLOGU NEMOHOU BÝT OPRAVDOVÍ PŘÁTELÉ, NENÍ TO PRAVDA, PROTOŽE JÁ JSEM JE NAŠLA.
A jsem za to pánu bohu vděčná a je mě moc líto, že se s vámi budu muset na nějaký čas rozloučit, nemyslete si nic špatného, ani neskočím s té vysoké hory na lyžích, abych udělala díru do světa, ani se neodstěhuji na jeden z mých milovaných ostrovů, protože i tam je dnes intertet, nechám vám tady spoustu blbostí, které jsem časem naslátala a budu doufat, že na mě nezapomenete a těšit se až se vrátím, že své přátele zase najdu.
Myslet je h…o vědět.
Když jsem kdysi ve škole řekla, pane učiteli, já myslím, tak pan řídící, tak jsme mu i celé jeho rodině říkali už i jako dospělí lidé, nikdy a nikdo neřekl soudruhu, naše úcta k němu přešla nejen do dospělého věku, ale sahá až do dnešních dnů. On by totiž náš pan učitel řekl, myslet je hovno vědět, nebudu se omlouvat za toto krásné české rčení, neb to patří k životu, já si myslím a tudíž vím že vím h…o. je pravda že s reálným životem, moc do styku nepřijdu, ale čtu dost, na to abych dokázala rozlišit, kdy věci dospěli do bodu varu. Jak začínají války, stačí popíchnout ješitného, zamindrákovaného blba, urazit jeho ego a konflikt je na stole, obzvlášť je-li možnost své myšlenky šířit a včas píchnout do vosího hnízda, a vosy už svou práci udělají samy. Jsem přesvědčena, nemohu napsat já myslím, to by hned každý mé rčení použil proti mě, tedy já se domnívám, že naši drazí fašounci záměrně popichují a naši drazí nepřizpůsobiví, na to až budou moci vyvolat nějaké to vosí rojeníčko se přímo třesou, nikdo si neuvědomí jaké to mívá konce. Každý si jede vymáchat zadek do bývalé Jugošky a ani si nevzpomene na masové hroby, na rozbombardované vnitrozemí, když jsem tam byla, ne naposledy v osmdesátém devátém, oni už všichni věděli, že bude válka, a moc se na ni těšili, mě vstávali vlasy na hlavě, každý kdo tam tak rád jezdí ať se jede podívat tam, kde ta válka nebyla tak rychle smazána turismem, jako v Dubrovníku. Ať si každý, kdo rozdmychává vášně tam, kde se tyto a podobné blogy rozmáhají, a kdo svými komentáři přilívá olej do ohně uvědomí, jak tyto vášně končívají.
Moc pěkný článek paní Procházkové
Anna : prostor 