MOJÍ NEJMILEJŠÍ ZÁBAVOU A NEKRÁSNĚJŠÍ NÁMAHOU.
Je práce, ta kterou nemá nikdo, koho bolí záda rád, také tímto neduhem trpím a velice, ale při práci zapomínám na to věčné hekání a sténání, áááćh jo, bože, bože, a tak odpouštím vám kytičky, odpouštím vám moličky, mšice……. jděte do prčice, jááá když pleji, seji, klekám, méně hekám. Miluji všechny lidi, co dokážou tuto bolest překonat, kleknou, jako k modlitbě, a v potu tváře obdělávají zem, vím i jak se seje obilí, jak se sklízí chleba, vím jaká tato práce je namáhavá a ten kdo ji s láskou vykonává, je pro mne člověk vážený, ať pěstuje cokoliv.
Práce zahradníka zad se tuze týká, sedím, klečím, klaním se jak housenka na římse, věřte mě to nebo ne, semínko je omamné, když pukne, lupne raší, hned mi v hlavě straší, čím ho pojit, jak ho hnojit, aby rostlo jako strom, je to shon. V zimě ve skleníku nemám stromy Fíků, jenom džungle to je, je jim třeba hnoje, když zasvítí sluníčko, dostanete maličko.
Tady, o tom se vám nesní, mám dva skřítky lesní, dělat se jim nechce, mávnou rukou lehce, kytky nejsou pro chlapy, jdeme dělat okapy, na kolínka kleknu, potichu si heknu.
Zahrada je láska moje, na záda dám trochu hnoje.
Nebývalá krása lidské práce : http://www.impactlab.net/2010/06/08/the-breathtaking-beauty-of-lexiaguo-china/
Jeden skřítek cizí v zahradě si zmizí v této kráse veliké mají skřítky všeliké.
Na Aljašce, to je ráj, tady také skřítky maj.
To v Japonských zahradách, tam je dobrá nálada, duše se tam zhojí, jak má záda v hnoji.
Skřítci, tady na cestě, sypou květy nevěstě.
Anna : prostor 