HODNĚ ŠTĚSTÍ
Svatba prince Williama a Kate Middletonové.
OBA SI ZA MAMINKOU POPLÁČOU
http://revue.idnes.cz/svatba-prince-williama-a-kate-middletonove-fjx-/sex.aspx?o=0&klic=45030
Just another WordPress.com site
http://revue.idnes.cz/svatba-prince-williama-a-kate-middletonove-fjx-/sex.aspx?o=0&klic=45030
NEJSEM TAKOVÝ TEN KAŽDODENNÍ KOMENTÁTOR.
Komentář zanechám tomu, jehož článek nebo práce, mě něčím zaujme, neuznávám
každodenní rozsévání nic neříkajících frází, za účelem, získání domnělého místa na pořadí.
vážím si komentářů, které mne nutí se zamyslet a reagovat, pokud by byla vyvolána
všeobecná debata na dané téma potěšení by bylo na mé straně, ale system přijďte k nám my
k vám také nechodíme, je tak vžitý, že diskutérů nejen nepřibývá, ale ztrácejí se a mizí
v nekonečnu, a tak to co si píši sama pro sebe a své monology, začínám mít dokonce ráda.
Dnes jsem si přečetla, takové to rodinné téma, i já mám tento problém, proč se děti
v mnoha případech odtrhávají od rodiny, tím způsobem, že až sobecky, myslí jen na
sebe, svou kariéru, své pozemské statky, tady v komentářích, je psána jakási omluva
nedostatkem času, nedostatkem prostředků, já si však čím dál tím více myslím že je to
nedostatek citu a lidské sounáležitosti, tak trochu to tady bylo řečeno a já to akceptuji,
která z minulých generací v tomto procesu, hraje tu hlavní roli, jistě………Není to věc,
Která se vykulila jen tak z ničeho, původ je v minulosti a já jsem si toho velice dobře
vědoma, kde, kdy a čím to započalo, obrácený řebříček hodnot ? Kdy ti co už sami
potřebují pomoc ve stáří, jsou nuceni okolnostmi pomáhat, většinou to dělají z lásky
k dětem a vnoučatům, ale mnohdy jsou zneužíváni beze slůvka díků, jsem svědkem,
takových a podobných příběhů, babička a děda, ze svých skromných prostředků se
starají o děti a vnoučata, s celými rozvětvenými rodinami, po dlouhá léta, bez
jakýchkoliv finančních nároků, pomáhají jak se dá, každou uspořenou korunku dají
pro blaho dětí a vnoučat, děda umírá a babička zůstává bez pomoci bez prostředků
v bídě a děti dělají že o ničem nevědí a ztrácí zájem nejezdí, neberou telefon,
NEBUDEME PŘECE PODPOROVAT BABKU, KDYŽ SAMI MÁME MÁLO !
ALE ONA NEMÁ NIC, VŠE UŽ VÁM DALA !
JSEM BABIČKA DOSPĚLÝCH VNOUČAT.
Vždy jsem snila o tom že budou nejlepší na světě, charakterní, pracovití,
milovaní a krásní.
To vše samozřejmě jsou, co bych to byla za babičku, kdybych si to nemyslela,
jenomže se to musím dozvědět odjinud, jsou zaneprázdněni sami sebou do té míry,
že na nás nemají čas.
Můj tatínek se dožil úctyhodného věku
osmdesáti šesti let a ani těsně před smrtí,
ani nikdy za celý jeho život, jsem nebyla
svědkem jakéhokoliv projevu neúcty k
němu od kohokoliv a to samo svědčí o
tom, jak si ho lidé vážili a měli ho rádi,
nikdy a nikomu neodmítl pomoc a radu,
a neublížil by ani mouše, i když byla v
jeho životě etapa, které se vyhýbal i
pohledem, a to byla válka, bojoval na
Dukle a vše, co jsem si o tom v životě
přečetla potvrdil a nebyla to asi procházka
růžovým sadem, umírali tam stovky lidí
v boji za svobodu a potom, ti kteří přežili
za to byli ještě persekuováni, dostal mnoho
vyznamenání,
některých si vážil, některých méně.
A ŽILI SPOLU ŠŤASTNĚ AŽ DO SMRTI
Také něco o mě.
Mám moc ráda mojí zahradu, je to láska,
dalo by se říci vášeň, kytičky rostlinky,
zahrádka i ta zimní, mám totiž zimní,
nedá se říci zahradu, zahrádku, zahrádečku,
a také se s ní pochlubím, za doby zimy je to
spíše skladiště, protože si léto musím někam
uschovat, abych tu dlouhou zimu tady u nás,
přežila v duševním zdraví a zjara jsme všichni
opět mohli ve zdraví a plné síle vyrašit.
V žádném případě namohu opomenout, mého milého a hodného manžela, má sedmdesátku a svou
babču na krku a po celoživotním strádání se mnou, je to stále ještě fešák, nééé´?
Jak jsem psala předešle, vnoučátka na nás nemají čas a tak jako mnoho starších lidí,
věnujeme se zvířátkům, máme dvě kočičky s kterými je veliká legrace a dávají nám
přátelství a mnoho, mnoho zábavy, ta starší, jmenuje se Čiko si velice ráda hraje se
svým ocáskem, pozorovat ji při tom je veliká legrace, někdy se do něj kousne ,
zavřeští a dívá se po nás všech, jako že , kdo jí to udělal. Ta druhá kočička, Puci, to je
maličký mazlík, kterého jsme vypiplali na lahvi s mlékem, protože to bylo takové to
nejposlednější nejubožejší, odstrkované koťátko, už je máme deset roků, mám také
dva kocourky, tedy vlastně s tím mojím tři, ten můj vlastní je moc hodný, pracovitý
a všeuměl, oproti těm černobíle strakatým, to jsou bojovníci a žádný kocour v okolí
si není jistý svým kožichem. Měly jsme také dva pejsky, už máme jenom Pipinku, bohužel,
Baruška nám před vánoci, v loňském roce umřela, před rokem onemocněla, měla těžkou,
komplikovanou operaci, po které dostala cukrovku a oslepla, loni v létě se to ještě zlepšilo
natolik, že běhala vesele po zahradě, je zajímavé jak u zvířátek proběhne rychle adaptace
na změněné podmínky, vůbec jí nevadilo že nevidí, velice rychle se naučila znát své okolí
odnikud nespadla ani do ničeho nenarážela a hrála si skoro jako předtím, píchali jsme jí Inzulin,
jako u lidí, potom na podzim se to zase zhoršilo a rozloučili jsme se s ní, moc se nám stýská,
stejně jako po lidech, kteří odejdou.
Baruška
Pipinka
kočičky
Máme ještě spoustu jiných zvířátek i když ti s námi nesdílí domácnost,
nejí z naší mističky, nesedí na naší židličce a nespí v naší postýlce, máme
je stejně rádi a dělíme se s nimi o svůj důchod rovným dílem, koupit
dvacet chlebů, usušit naporcovat a pozvat naše holky, jak jim říkáme na
večeři, je součástí stereotypu našeho současného důchodového dne.
Nejdřív a nesměle přijde máma, stará, prošedivělá laň, rozhlédne se
prozkoumá co jsme připravili, jídlo jim nedáváme někam do krmelců ale
rovnou před naše dveře, v žádném případě se nechováme ohleduplně a tiše,
my provozujeme to své, bez ohledu na jejich obavy z lidí a oni vědí že tady,
jim nikdo nechce ublížit, a tak postupně přijde starší dcera, potom mladší
a nakonec celá rozvětvená rodinka, někdy přijde i synáček i když ten je
velice plachý, má už krásnou korunu, u jelenů nebývá zvykem že zůstanou
tady na horách přes zimu, po říji odcházejí dolů, tento mladý chlapec, zřejmě
ještě chtěl zůstat u maminky a ta ho zatím nezapudila, je tam jistá hierarchie,
nejdříve se nakrmí bližší rodina, pokud něco zbide, přijdou další a můj muž
říká nech otevřeno, ať si holky můžou odpočinout na kanapi a já věřím že
by to udělali.
A tohle je můj pohled z okna teď v zimě, později vám ještě ukážu naše holky.
Ještě sem dám trošku jara
Moje levá i pravá ruka se ke mě točí zády.
Jak už to tak bývá, i na mládí si občas vzpomenu, byla jsem dívče z vesnice a tak jsem se
i za kluka z vesnice vdala a mojí tchýni, jsem nedokázala hned říkat maminko, nějak mě to
nešlo, Až jednoho dne, můj tchán, byl totiž řezník a měla se konat taková ta vesnická velká
událost, zabíjačka. Přípravy jsou vždy velké, loupání česneku, příprava celeru, míchání koření,
a už ten večer jsem měla divné pocity, ale přišlo ráno a co se mělo stát se dělo, popisovat to
snad nemusím, když se porcovalo maso, dal můj, v tu chvíli, ještě tchán na vál pečlivě
vybrané kousky masa a požádal mě abych to nakrájela a jako řezník, jistě věděl co dělá,
když jsem to maso začala krájet stalo se něco podobného, jako u kapra, maso se začalo hýbat
a já se pozvracela, a všichni mimo mě věděli oč jde, a začali na sebe pokřikovat babííííí, dědóó,
a od té chvíle, se z mojí tchyně stala babička a ze tchána dědeček.
babičky a dědové.
Naše babička Vlastička, byla velice moudrá paní
co se týče praktického života, většinu, jako pletení, vyšívání, háčkování,
vaření a mnoho mnoho dalších věcí umím od ní, a celý život jsem jí za
to byla vděčná, dej jim všem pán bůh věčnou slávu na nebesích.
Tohle jsou moje babička s dědou před devadesáti čtyřmi roky.
A to je konec povídání o mojí rodině.