Pepíčkům

PEPÍCI

Když jsem byla mladé děvče, svátek Josefa to byla významná událost,
ale také to byla už doba postní, kdy tancovačky a zábavy byli něco
zapovězeného, a tak několik dnů před tímto svátkem, jsem byla vždy velice
hodné a poslušné děvče, a mamince jsem udělala co jsem jí na očích viděla,
Beztoho by se ten jarní úklid musel udělat, tak se smejčilo, myli se okna prali
záclony a vůbec…vše co k takovému gruntování patřilo a navíc se peklo a
vyvářely dobroty i když jsme žádného Pepíka tehdá v rodině neměli,  já jsem
se vtírala mamince a tatínkovi do přízně jen abych mohla zhřešit a jít na tu slávu
Pepíkovskou. To nebylo jen tak něco, Josefů bylo ve vesnici, jako much na okně,
a dokonce jsme tam měli jednu Pepičku a jednu Josefku, chodilo se s kapelou
dům od domu a tam kde měli Pepíka, tam se hrálo a tancovalo, v každém takovém
Josefovském stavení, byl samozřejmě sud piva a nějaká ta slivovička také byla a
a tak samozřejmě bylo veselo, hodně brzy a já pofňukávala, škemrala a když
maminka řekla tak jdi, když tě pustí tatínek, tak jsem věděla že je to prohraná bitva
a tatínka jsem se ptát ani nešla, sváteční šaty, botičky a vše co k takové tancovačce
patřilo, jsem si schovala do skříně v naší letní kuchyni  a myslela jsem si jak jsem
chytrá holka a že jsem tatínka ošidila, ba ne, neošidila a jak mě to potom, a hodně
dlouho bylo líto, ale na tu tancovačku jsem přece jenom šla a myslela si že to nikdo
neví, ráno mě vzbudili hodně brzy, abych věděla zač je toho loket a celý den jsem
musela kmitat a hezky tancovat, obsluhovat a mýt celý den kupy nádobí, kolem
všech možných Pepíků, co k nám přišli slavit a tak jsem všechny Josefy na světě
nemohla ani vystát.
ALE DNES PO MNOHA LETECH, MILÍ PEPÍCI I TOMU MÉMU NEJDRAŽŠÍMU
PEPÍČKOVI, PŘEJI, MNOGA LJETA, MNOGA LJETA, MNOGA LJETA, ŽIVIJÓ.