Pohádka


Kdysi, je to již dávno, jsme se rozhodli že vezmeme vnoučata do Disneylandu, ne do toho Amerického,
do toho, nedaleko Paříže, ale ono to zřejmě, vyjde nastejno, atrakce a zážitek, to byl úžasný, myslím
tedy hlavně pro nás dospělé, děti, mám dojem že nestíhali ani chápat, co se to s nimi děje, těkali myslí i
očima tu na obchůdky, na pohádkové postavičky, na úžasné vodní parádičky v zahradách, na zámek
šípkové Růženky a jiné a jiné věci, zážitkem, třeba bylo vystát si tříhodinovou frontu na cestu vláčkem
Skalistými Horami, sešup dolů, pět minut i s vystupováním. I pro mne bylo kolosálním zážitkem kino,
v němž doprovodné efekty byly tak realistické, že i já jsem řvala jako lev, když přímo proti mému
obličeji, na dosah ruky vystrčil svůj rozeklaný jazyk obrovský had a stáda stovek myší šlehalo ocásky
po mých nohou, zážitek to tedy byl, ne že ne. Potom jsme letěli do vesmíru, projeli podzemní kanalizací
a viděli tajnosti podzemí a temného středověku Paříže jak od Dumase, svět Pítra Pana nejen že děti
nudil ale byli tak unavené, že usnuli na lavičce a chvilku jsme je museli nechat prospat aby ten maraton
vůbec zvládli. A konečně přišel ten okamžik zadostiučinění, za vynaloženou námahu a hlavně nemalé
prostředky, děti byly unešené, fascinované, jásali, nechápali jsme, oni zírali na, nádherný, obrovský
strom s několika patry a obydlím pro loupežníky či co to bylo, a hned spousta otázek, a jak to mohlo
vyrůst, a kolik jich je na světě a co je to za druh stromu, v životě jsem nic podobného neviděla a tak
jsme museli s pravdou ven, milé děti, tohle všechno co jste tady viděli, celý tento pohádkový svět,
Je z betonu milé děti, a to byl konec, nezachránil to ani velkolepý průvod, ani ještě velkolepější
ohňostroj, děti byli zklamané otrávené a Markétka pořád jenom mlela, to není žádná pohádka,
když je to betonové, já to nechci mít betonové.
A TAK DĚTI PŘICHÁZEJÍ O ILUZE A DOSPĚLÍ O PENÍZE.

14 komentářů: „Pohádka

  1. Ten strom je kouzelný, pohádkový a romatický. Nedivím se, že děti byly zklamané, když se dověděly, že je z betonu. Pohlédnutí do reality je ale vždycky tvrdé.

    1. Od této doby se jistě setkali s mnoha a mnoha takovými na pohled krásnými stromy o kterých zjistili, že jsou z betonu, ne-li, z něčeho daleko horšího a to nemyslím fyzickou podstatu.
      Děkuji za návštěvu a přeji hezkou neděli. Anna

  2. Pohádka je k tomu, aby byla poodkrývána postupně. Pořád je v ní ukryto mnoho pravd. Jenže jak to ve fofru dětem říct, nedělat z nich truhlíky a přitom ponechat nějakou tu tajemnou jiskřičku? Jo, to je otázka.

  3. a v paměti se mi vybavil památný výrok tehdy sedmileté slečny:“já přece vím, že dárky kupují rodiče, ale stejně už se Ježíška nemůžu dočkat“. pomalu a většinou samy přešly z říše pohádek a snů do fantazie, což jim nebrání dodnes věřit, že lapače snů chytají noční můry, duha si kreslí na kytkách a zvířata lidem sice rozumí, ale s podivnými tvory nemluví. Nejmenší to má nastaveno jinak, ale při společném výletě do parku dinosaurů si užíval stejně – pro tuhle chvíli, tenhle okamžik JSME lovci, piráti, objevitelé. „Budem si užívat“, na chvilku zapomenout, předstírat… doufám, že jim to zůstane..

    1. Nemám moc ráda realistický přístup k životu u dětí, ale podívám-li se na ty staré fotky, mám pocit že to není pravda, začnu si myslet, že také žiji v nějakém tom snu, nebo filmu, ten je ale zrychlený jako ty staré černobílé a přijede-li ten chlapeček s té fotky jednou za čas a on je to dospělý chlap, řekne mi, babi, kde žiješ postaví mne na rovné nohy a odjede. A já si zase žiji ten svůj sen.

  4. Oh, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Teta Kateřina ze Saturnina by měla vhodnějších přísloví fůru a ještě nůši a ještě z loktuše by něco vytáhla. V práci jsme měli pro tyto situace (říci – neříci, zvednout hozenou rukavici- dělat že nevidím…) s kolegy celkem trefné „záleží na vkusu každého soudruha či soudružky“. Mé již dávno dospělé dítko stále věří, že sny přilétají na křídlech nočních motýlů, příšerná plyšová nudlovitá obluda, co jsem kdysi šila je létajícím drakopsem a když jsem tu hrůzu nedávno hodila místo složené deky ke dveřím, aby netáhlo, tak jsem byla za hnusačku necitlivou likvidující. Je to dřina – nelhat, ale zároveň podporovat fantazii a nezabíjet sny. Nevím, jak byla vnoučata velká a jaké příběhy měla v oblibě, slovanské pohádkové stálice nejsou shodné s anglosaským světem, ale nešlo zůstat někde v půli cesty a přiznat, že takový strom ze semínka nikde už nemůže vyrůst, protože se už kouzelníci nevěnují sadaření a že si tedy víly a elfové nechali postavit od lidí, protože chtěli zachovat zdání dávného kouzelného lesa, ve kterém jejich prapředci bývali, alespoň jedním jediným umělým obývaným stromem? Fantazie by se nabaštila, pravdomluvnost a racionalita by spolu s kašírovaným železobetonem zůstala v celku…
    Já vím, po bitvě každý generálem.

    1. Velice vás zdravím a vítám, moc ráda navštěvuji všechna vaše vyprávění o životě se zvířátky, je to tak dávno co, koza, byla mojim nejmilejším zvířátkem, vzpomínky na mládí a dětství se pro stárnoucího člověka, stávají každodenním chlebem, to co bylo včera si nepamatuji, ale mládí a dětství mám stále před očima a pohled do čtverečkových kozích očí nezapomenu. Děkuji za návštěvu.

    2. To bylo moc hezky řečeno. Dětem se to může vysvětlit líp, než že se jim předhodí syrová pravda. I když, někdo tvrdí, že léčba šokem je nejlepší…
      Já jsem z pohádek vyrůstala asi hodně pomalu, a i když jsem věděla, že skuteční princové na bílých koních jsou v pohádkách a Krvaví dědkové jenom v dětské hře, přesto jsem o skutečném princi snila a Krvavého dědka jsem se bála.
      A určitě bych si nemyslela, že ten úžasný strom je přírodně rostlý, přesto by se mi ohromně líbil. Tak nějak jsme uměly rozlišit kulisy u divadla, a přitom je přijmout jako skutečný svět. Tohle je v podstatě to samé.

  5. On je to problém, říci dětem pravdu nebo ho utvrdit v jeho snění či pohádkách. Někdy může taková důvěra dítěte s jeho procitnutím dobře zamávat a pak si řekne, ona mi lhala neřekla pravdu a pak je konec s důvěrou. Já jsem měla velký problém s vnučkama hlavně ohledně toho, kdo naděluje a existenci Ježíška vůbec. Velice záleží na věku, ale ani to není někdy ukazatel pro to, jak se rozhodnout …

    1. Pohádka, kterou jsem vyprávěla byla hlavně pohádkou, kterou stárnoucí člověk vypráví sám sobě, při čekání na generaci dalších miláčků, s kterými je možné zase prožít nějakou tu pohádku, to je proces koloběhu života.

      1. Já jsem si z toho vybrala to, na co jsem reagovala 🙂
        Já se s vámi Naďo nechci míjet, prosím, já si s vámi chci povídat a jsem
        moc šťastná pokud se to děje, ať je téma jakékoliv, vždy mě
        nejvíce zajímá ten rozhovor na konci, nemám ráda své monology,
        Mám v životě skoro vše, co člověk potřebuje k životu, mimo kontaktu
        s lidmi, pokud bych ho měla, zřejmě bych neseděla u počítače a když
        někdo napíše je to jako když příjde na návštěvu, si se mnou pokecat.
        Člověk potká za život mnoho lidí, někteří zůstanou a rozhovory s nimi
        jsou smysluplné, jak člověk stárne, dostává vše jiný smysl a přátelé,
        které jsme měli, odcházejí do nenávratna a najít nové, je tak těžké.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s